VYBERTE SI REGION

Cestovali s kávou i pistolí u hlavy. Zjistíte, co v životě chcete, říká Mrvová

Brno /S KÁVOU NA CESTÁCH/ – Chtěli si užívat s kávou na cestách po jižní Americe, ale hned druhý den v Brazílii se báli o vlastní život. Studenty brněnské Masarykovy univerzity Terezu Mrvovou s Lukášem Kopečkem na cestě autobusem ze Sao Paula přepadli banditi se zbraněmi v rukách a po dvou hodinách strachu jim ukradli dokonce i boty. „Tehdy jsme zvažovali, jestli se hned nevrátit," vzpomíná čtyřiadvacetiletá studentka. S přítelem se nevzdali a téměř pět měsíců objevovali jižní Ameriku. Stopem, v gumových botách a většinou pod širým nebem. Do České republiky se vrátili před pár dny.

3.4.2016
SDÍLEJ:

V Brazílii je pár dní po příletu přepadli bandité. Dvojice se však 
z nepříjemného zážitku rychle otřepala a pokračovala dál.Foto: archiv Terezy Mrvové a Lukáše Kopečka

Vaše putování po jižní Americe jste od listopadového začátku popisovali čtenářům Rovnosti. Odjížděli jste natěšení a plní snů. Po příletu do brazilského Sao Paula jste chtěli pokračovat autobusem na brazilsko-argentinskou hranici. Co se stalo?

Jeli jsme velmi dlouho. Autobus měl samé poruchy. Řidič asi třikrát stavěl, pořád něco bouchalo. Když bylo těsně nad ránem, uslyšeli jsme další silné rány, které všechny v autobuse vzbudily. S Lukim jsme se na sebe podívali a říkáme: Jé, zase ten motor. Najednou jsme zastavili, zajeli někam na kraj.

A zjistili jste, že s motorem asi nic nebude…

Do autobusu vtrhlo asi pět obrovských černochů s pistolemi a začali výstražně střílet do stropu. Byla jsem zakrytá spacákem a přítel mě okamžitě zakryl celou, aby mě bandité neobjevili. Nejdřív prošli, nevšimli si mě, ale pak to ze mě strhli a začal dvouhodinový maraton. Chodili, vystresovali lidi natolik, že jim vždycky dali něco navíc ze svých věcí. Taky jsme si původně chtěli něco uchovat. Dobře jsme ukryli batoh s notebookem pod sedadlem. Mluvili portugalsky, nerozuměli jsme ani slovo, takže jsme dělali jen to, co dělali ostatní. Seděli jsme, ruce za hlavou a koukali do země.

Co se dělo dál?

Nemohli jsme se jim dívat do tváře. Když jsme to udělali, dali nám pistoli k hlavě. Odevzdali jsme jim hotovost, pak jsme ukázali i na digitální foťák, potom si vzali všechny batohy, kde jsme měli i jedny pasy. Nabízeli jsme jim i platební karty, ale ty nechtěli, protože tam mají trochu jiný styl placení. Většina našich peněz tak zůstala i na té kartě. Pak nám ukradli dokonce i boty z nohou. Po dvou hodinách řekli lidem, co vypadali mladě a zdravě, ať jdou ven.

Výprava začala na brněnském hlavním nádraží.

ČTĚTE TAKÉ: Kávu si vypijí při pozorování tučňáků

V takovou chvíli se vám asi honí hlavou celý život.

Ano, byli jsme uprostřed ničeho. Počítali jsme i s tím nejhorším. Vyvedli nás ven, tam jsme viděli, že naprosto do detailu prohledali všechny věci ze zavazadlového prostoru. Otevřeli každou knížku, podívali se do každé ponožky. Všechno poházeli v pralese. Je tam taková červená hlína, která se nedá umýt z ničeho. Doteď nám zbyla na mnoha věcech. Banditi nás zatáhli do nákladového prostoru, natlačili nás na sebe a zavřeli. Naštěstí jedny vrata nedovřeli, takže jsme nezůstali napospas.

Jakmile auto s bandity odjelo, ti odvážnější začali vylézat ven. Zjistili jsme, že chybí jeden ze dvou řidičů. Mysleli jsme si, že už ho nikdo nikdy neuvidí, protože na předním skle autobusu byla spousta kulek.

Prosím?

Ano, tím způsobem bandité zastavují autobusy. Nejdřív vystřelí nalevo od řidiče, pak napravo, a když dotyčný nezastaví, míří na hlavu. Řidič zastavit nechtěl, proto ho později sbalili s sebou. Až na policii druhý den ráno nám řekli, že nezemřel, našli ho zmláceného v příkopě.

Chtěli jste si užívat pohodu na několika místech jižní Ameriky a hned na začátku vám jde o život. Co člověka v tu chvíli napadne?

Nejdřív to byl hrozný šok. Když na to člověk není zvyklý - a já si ani zvykat nechci – chvilku nemůže věřit tomu, že se to děje. Je to pro Středoevropana tak nereálná situace… Máte strach a nezbude vám než věřit, že vás ti lidi chtějí oloupit a dál to nezajde. Nějaké tušení, že by se nám nemuselo nic stát, jsme měli. Byly tam náznaky, že to nechtějí dovést do nejhorší situace. Rozdávali nám vodu. Kdyby nás chtěli odprásknout, asi by se s tím nenamáhali. Ale bylo perfektní, že hned první den jsme si uvědomili, co je pro nás na té cestě nejdůležitější a jak tu cestu chceme vést, jakým způsobem chceme cestovat. Že jsme přišli o nějaké peníze, nám bylo úplně jedno.

Co se vám ještě honilo hlavou?

Jen že nechci, aby se stalo něco mně, nebo Lukimu. Byli jsme tak rádi, že jsme zdraví a živí. Chvilku jsme i zvažovali, že se vrátíme domů. Samozřejmě jsme byli i naštvaní, protože jsme přišli o spoustu věcí, ale člověk si uvědomí, co je pro něj důležitý. Myslíte na rodinu doma. Nechcete, aby se dozvídala nepěkné zprávy.

Bandité jim vzali i boty. Dvojice se však otřepala a pokračovala dál.

ČTĚTE TAKÉ: Bandité nám ukradli i boty, říká cestovatelka

Když se o loupeži dozvěděli, nevolali, ať se okamžitě vrátíte?

My jsme jim to úplně neřekli. Oni si tu událost uceleně přečetli až v Rovnosti asi po měsíci. Zmírnili jsme tak jejich reakci, i když říkali, že jsme jim hned měli říct víc. Ale větší hrůzu měli, když se tady začal řešit virus zika (virus, který šíří komáři, představuje riziko hlavně pro těhotné ženy. Mohou se jim pak narodit postižené děti – pozn. red.). To už nám taky chtěli taky kupovat letenku zpět. My jsme ale vůbec nebyli v zasažené oblasti.

Co jste řešili těsně po loupeži někde v brazilské divočině?

Nastala srandovní situace. Řekli nám: Buď si sednete do toho samého autobusu a dokončíte trasu na vodopády, anebo se vrátíte do Sao Paula, jednoho z nejnebezpečnějších míst na světě. Dobrý výběr, tak jsme pokračovali tím autobusem. Zbývalo nějakých šest hodin cesty. Vybrali sice pomalejší trasu přes vesnice, ale to bylo lepší. Jsou tam tak obrovské prostory, že kdyby nás ti banditi zastřelili a ukryli, už nás asi nikdo nenajde.

Najednou jste museli začínat od nuly. Co jste řešili?

Před odletem jsme pečlivě zvažovali každou věc, co dáme do batohu. Mysleli jsme si, že všechno na cestu je strašně potřebné. Po té loupeži jsme si mysleli, že vůbec nemáme šanci putování zvládnout. Ale tak nějak jsme si začali vážit každého dne a minuty a přestali jsme plánovat. Lidi jsou v jižní Americe takto naučení. Buď vybuchne sopka, nebo je zemětřesení, nebo je někdo okrade v autobuse. Žijí naplno. Brali jsme to tak, že každý den může být náš poslední. Nechtěli jsme nějak zbytečně rozhazovat peníze, ale zároveň jsme nějak zbytečně nepočítali, protože kdoví co bude za měsíc.

Tereza Mrvová si užívala ranní kávový rituál u jezera Arrayanes v národním parku Los Alerces.

ČTĚTE TAKÉ: Vánoční svátky na druhé polokouli: s liškami

Cestovali jste s partnerem. Podobné situace asi pár stmelí.

Určitě. Už když jsme tam jeli, věděli jsme, že vše zvládneme. Nebylo nic, co by na tom druhým mohlo překvapit. Za celou dobu jsme se vlastně od sebe nehnuli, už z hlediska bezpečnosti. Luki mě nenechal samotnou koupit ani coca-colu v obchodě. Tou celkovou nejistotou jsme si vážili všech společných chvilek. Hodně nás to stmelilo.

Co vás při poznávání Ameriky nejvíc překvapilo?

Spousta pozitivních i negativních věcí. Co se týče těch pozitivních, asi zjištění, že život se dá žít i jinak, než na co jsme v Evropě zvyklí. Jen se stresovat, platit hypotéku, přemýšlet, že všechno stihneme až v důchodě. Tamní lidé moc nešetří. Měsíční výplatu prostě v tom měsíci utratí. Užijí si, že jdou do restaurace, pivo někde s přáteli. Nemyslí opatrně. Práce pro ně není to nejdůležitější. Chtějí si život užít. Není to takový model, který je v Česku běžný: lidi pořád chodí do práce, jen si stěžují, ale nic s tím neudělají. Viděli jsme, že i jejich systém funguje. Lidé jsou psychicky zdraví, užívají si, ale přitom nejsou bezdomovci.

A negativní poznání?

Odjížděli jsme s tím, že když se nám někde bude líbit, zůstaneme tam. Vraceli jsme se jako patrioti. Z hlediska bezpečnosti a životní pohody jde o nesrovnatelné světy. Tady máme možnost vlastnit nějakou nemovitost, byt, auto. Máme ideální podmínky na to, aby si člověk dokázal život užít.

Co vám ukázala jihoamerická příroda?

Jsme milovníci lesa. Jsou tam neuvěřitelné plochy nádherných lesů. Milujeme romantickou scenérii. Na každém kroku je krásná řeka, v dálce hory, sopky. Vůbec tam na to nemusí být národní park. Jdete se jen tak projít a naskytnou se vám obrázky krajiny, na které u nás nikde nenarazíte.

Tereza Mrvová při přípravě domácích bramborových noků.

ČTĚTE TAKÉ: Jídlo v Argentině? Levné maso, drahé pečivo

S čím si tamní cestovatel vystačí?

Musíte mít elektroniku, když chcete cestu nějak zachytit – mobil, foťák. Jinak není zas tak důležité mít všechny kusy oblečení dvakrát. Nakonec jsme nosili jen dvě trička. Před cestou bych jmenovala i dobré boty, ale nakonec jsme to celé absolvovali s těmi náhradními gumovými… Ty nám zloději nevzali. Obchodili jsme v nich většinu hor, i když ne přímo ledovce. Všechno se dá dokoupit, když je to nutný. Samozřejmě nějaké hygienické pomůcky, určitě ešus, zapalovač. Opalovací krém. Taky je potřeba mít něco, čím se můžete zabavit. Nějaké ty deníčky. Několikrát se stalo, že jsme chtěli vyrazit na další štaci, začalo šíleně pršet a tři dny nepřestalo. Tak jsme museli být zalezlí ve stanu, protože jsme nebyli vybavení na chození v dešti.

Nechybí člověku po tolika týdnech normální postel?

Časem se po posteli opravdu stýská. A dát si třeba vanu? Neexistovalo. Přítel třikrát denně zapaloval oheň, byli jsme skoro pořád celí začouzení. Když jsme byli třeba týden v divočině, využili jsme jakýkoli potůček, abychom se mohli opláchnout. Člověka to zocelí. Zjistí, že nepotřebuje tolik, aby byl spokojený.

Váš projekt se jmenoval S kávou na cestách. Kde jste si ji nejvíc vychutnali?

To je rozporuplné, nejlepší káva byla v Brazílii, protože to je kávová velmoc. I káva na stánku tam byla výborná. Jenže jsme se nechtěli zdržet dlouho, mířili jsme do bezpečnějších států. Projekt navíc nebyl koncipovaný jako cestování za kávou, ale přímo s ní. Chtěli jsme u sebe mít kávu, kterou milujeme a kdekoli kdykoli si ji dát.

Čtvrtý měsíc Terezy Mrvové a Lukáše Kopečka na cestách.

ČTĚTE TAKÉ: Poslední měsíc: s delfíny, lachtany a vulkány

A vystačila opravdu na celou dobu?

Asi na tři měsíce. Až v Chile to úplně nevyšlo. Tam sice kávu milují, ale jenom instantní. Když si objednáte café traditional, tak vám donesou kávu v pytlíku. Oni to milují. Když jsme šli do nějakého obchodu a chtěli si koupit nějakou kvalitní zrnkovou kávu, nic jsme nesehnali. Jen deset druhů instantní kávy..

Co vám čtyři měsíce cestování daly do života?

Sloupne vás to na takové jádro: uvědomíte si, co chcete v životě dělat, co je pro vás důležité, jací opravdu jste. Je to důležité z psychického hlediska. Najednou se ocitnete sami bez kulturních steretoypů typu: teď je ti 25, měla bys dělat tohle a tohle. To pro nás bylo hrozně důležitý. Občas jste zajatý v představách společnosti a nejste schopný poznat, co sám chcete. Když jsme sami se sebou v přírodě, tak vám všechno dojde.

Kam se teď s přítelem chystáte dál?

Naučili jsme se neplánovat. Zjistila jsem, že mě opravdu hodně baví psaní. Když jsme neměli celé dny co dělat v dešti ve stanu, tak jsem se nemusela nijak nutit. Bavilo mě to. Mám skoro napsanou knížku. Čekám jen na dopsání závěru a nechám ji vydat, nakladatele už mám. Obecně jsme zjistili, že nás baví dělat základní věci: upéct si doma chleba, nebo si doma dělat pivo. Máme už objednanou pražičku kávy. Zkusíme, jestli nás něco z domácích prací začne bavit.

Mluvila jste o knize. Už víte, jak se bude jmenovat?

Ve smíru s kávou. Ta knížka nakonec nebude klasický cestopis. Pojednává o průměrném člověku, který může při čtyřměsíční cestě zjistit, že chce v životě něco jiného, než si představoval. Když máte nějaký sen, běžte za ním a může vám pomoct, když si někde v klidu dáte kávu.

Studentka, cestovatelka a nově i spisovatelka Tereza Mrvová.

Autor: Tomáš Svoboda

3.4.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Dvacet let v UNESCO. Lednicko-valtický areál je světovou pýchou

Břeclavsko – Vzala přítele za ruku a společně vyrazili vstříc procházce parkem u zámku v Lednici na Břeclavsku. Studentka gymnázia Hana Sýkorová se stala jedním z mnoha set tisíců lidí, kteří si pro strávení volného času vybrali Lednicko-valtický areál. „O víkendu v létě bývá plno, ale v listopadovém pátečním dopoledni je to lepší," řekla studentka k obrovskému zájmu turistů o celý areál. Místo s rozlohou přesahující 280 kilometrů čtverečních za posledních dvacet let rozkvetlo. V prosinci 1996 se stalo součástí Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO – organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu.

Kempného přerod. V kádru Jestřábů vévodí statistice hitů

Chicago, Brno – Kariéru v NHL si staví trpělivě od základů. Hokejový obránce Michal Kempný při angažmá v brněnské Kometě či ruském Avangardu Omsk platil za ofenzivního beka. V dresu Chicaga Blackhawks za 22 zápasů získal dvě asistence a snaží se především odvést bezchybně práci směrem dozadu. „Kdyby se hnal za body, nebude to úplně ono. Má jinou úlohu než v Evropě. Soustředí se na obrannou černou práci. V současné chvíli je to správná cesta," pozoruje Štěpán Sokol, komentátor NHL na televizní stanici Nova Sport.

Souboj dopravců začíná. V neděli poprvé vyrazí z Brna do Prahy vlaky RegioJetu

Jižní Morava – Až bude Brňanka Alena Nepilová příště plánovat cestu do Prahy, bude se muset rozhodovat, s kým vůbec pojede. „Jezdím obvykle dvakrát měsíčně. Protože nemám ráda autobusy, byly pro mě vlaky Českých drah jasná volba. Teď ještě nevím, s kým budu jezdit. Určitě vyzkouším i nováčka," zauvažovala Nepilová. Už v neděli na trať mezi Prahou a Brnem totiž kromě Českých drah vyjede také soukromý dopravce RegioJet. Provozovat bude tři páry vlaků. Dva na trase mezi Prahou, Brnem a Bratislavou, jeden místo hlavního města Slovenska obslouží Hodonín a Staré Město na Uherskohradišťsku. Jeden pár přidají i České dráhy.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies