VYBERTE SI REGION

Dalerova olympiáda: se zlatou zapíjel i syna

Brno - Cyklista Jiří Daler vyhrál na olympiádě v Tokiu v roce 1964. Brněnská sportovní legenda dodnes nesleze z kola, jak je rok dlouhý.

28.7.2008
SDÍLEJ:

Jiří Daler z Brna si zamiloval cyklistiku už jako malý kluk. Zůstalo mu to. Doma má dokonce i zlatou medaili z olympiády v Tokiu v roce 1964. Na kole jezdí dodnes, každý den.Foto: DENÍK/Drahomír Stulír

Potkat ho na ulici bez jízdního kola? To je skoro stejně pravděpodobné jako vidět pana Tau bez buřinky. Legendární sportovec Jiří Daler je zkrátka doživotně oddaný své velké lásce – cyklistice. Pro tu československou získal první zlatou olympijskou medaili a v celých šedesátých letech patřil ať už na silnici nebo velodromu ke světové špičce. Příběhu muže, který se stal také prvním československým profesionálním cyklistou, se věnuje Deník Rovnost v dalším díle seriálu Patnáct minut slávy.

Jiří Daler si poprvé vyzkoušel, jaké to je dívat se na svět ze sedla závodního kola, v šestnácti letech. Z nového bicyklu měl obrovskou radost, protože už několik let předtím žasl při Závodech míru, jejichž trasy vedly přes Brno. „To jsem prostě hltal. Stáli jsme u silnice a čekali, až projedou úplně všichni. Tehdy to bylo zajímavější, protože se závodníci trousili po jednom nebo po dvou. Dnes prosviští dvě tři skupiny a je po koukání,“ směje se osmašedesátiletý brněnský rodák.

Poprvé si budoucí cyklistická legenda vyzkoušela nové kolo naostro při silničním závodu Brno-Mikulov-Brno. Ale načerno. Ještě jako neregistrovaný cyklista se totiž připojil k pelotonu v nestřeženém okamžiku. „V Heršpicích jsem mezi ně vlétl a chvíli jsem jel ve skupině. Odpojil jsem se po nějakých pěti kilometrech. Bezprostředně potom jsem se zaregistroval ve Slavii Žabovřesky,“ vypráví Daler.

Slávista z něj byl ale pouhý rok. Jako sedmnáctiletý se totiž stal jedním ze zakladatelů brněnského Favoritu. V té době už cyklistice zcela propadl. „Kolo bylo to nejhlavnější. Nikdy jsem nelitoval času, který jsem na něm strávil. Ale třeba za děvčaty jsem samozřejmě také jezdil. Jak jinak než na kole,“ směje se Daler.

Na střední průmyslové škole úspěšně vystudoval obor elektro, přestože u něj vždy platilo pravidlo Nejdřív kolo, potom učení. „Přišel jsem domů, zahodil kabelu a už jsem byl venku. Učení přišlo na řadu až večer. Ale ve známkách jsem špatný nebyl, třeba z matematiky jsem měl vždycky jedničku,“ ujišťuje brněnský sportovec.

Po maturitě odjel v roce 1959 na základní vojenskou službu do Pardubic. V místní Dukle mohl trénovat se špičkovými závodníky a získal v ní také první titul mistra republiky v družstvech. Dodnes tam vzpomínají na urostlého mladíka, který si po trénincích ještě přidával osmdesátikilometrové trasy. V roce 1961 se Daler vrátil do Brna – Favorit pro něj totiž byl srdeční záležitostí. Však za něj také vypotil mnoho litrů potu. A nejen na kole, ale i s kladivem v ruce.

„Přes týden jsem normálně chodil do práce, dělal jsem konstruktéra. Na kolo jsem mohl až po pracovní době. Před tréninkem jsme potom s ostatními museli třeba osekat hromadu cihel,“ vzpomíná Daler na budování areálu brněnského velodromu. Po prvním titulu ještě v dresu Dukly Pardubice pokračoval nezdolný cyklista ve sbírání medailí i v Brně. Jako mistr republiky byl přitom pověstný svým apetitem. Kamarádi z týmu i soupeři si ho pamatují jako pořádného jedlíka. Říkalo se o něm, že je schopný sníst tolik jídla jako celý regiment. „Rozhodně jsem neměl problém se pořádně najíst a potom jezdit. Když jsem začínal, jezdilo se v dresech s kapsami na hrudi. Vždycky jsem tam měl schované nějaké jídlo pro jistotu. Lapnout na kole hlaďáka je totiž to nejhorší, co vás může potkat,“ svěřuje se Daler.

Jako po másle

Brněnský cyklistický přeborník se na začátku šedesátých let stále zlepšoval a nerozhodilo ho ani manželství, které podle něj občas se sportovcem zamává. Oženil se na začátku olympijského roku 1964. Před odletem na Hry do japonského Tokia ještě stihl vybojovat bronz ve stíhacím závodu na mistrovství světa v Paříži. „Z toho jsem měl hodně dobrý pocit. Bylo to totiž poprvé od roku 1902, kdy československý cyklista získal medaili na mistrovství světa,“ vysvětluje Daler.

Pak už ho čekalo předolympijské soustředění v Bratislavě. V místní Dukle zažil opravdový vojenský režim. „Třeba jsme chodili ve čtyři hodiny ráno škrábat brambory pro celý útvar. Asi abychom neměli přípravu příliš jednotvárnou,“ směje se. Možná to brněnskému cyklistovi skutečně prospělo. Na boje pod pěti kruhy se totiž připravil perfektně. Vyřazovacími koly na tokijském velodromu projel jako nůž máslem. Zdálo se, že mu cestu za zlatem nemůže nikdo zkřížit. Ve finále na něj však čekal soupeř z nejsilnějších, Ital Giorgio Ursi.

Nejdůležitější souboj kariéry se zpočátku pro Dalera nevyvíjel dobře. Celá čtyři kola na rychlého Itala ztrácel. „Měl jsem ale přehled, jak jede. Věděl jsem, že na konci ještě mohu zrychlit. Tak jsem to udělal a vyšlo to,“ říká muž, který se tak stal prvním držitelem zlaté olympijské medaile ve stíhacím závodu na světě. V roce 1964 totiž měla tato disciplína na Hrách premiéru. Daler měl z vítězství takovou radost, že v euforii odhodil svou helmu do diváků. O to větší pro něj bylo překvapení, když mu ji uctiví Japonci chvíli nato donesli zpátky. „Nečekal jsem to, ale nakonec jsem to uvítal. Ještě jsem totiž měl jet závod družstev a nevím, kde bych v Tokiu sháněl náhradní přilbu,“ říká olympijský vítěz.

Právě kvůli dalšímu závodu, kde československé družstvo dojelo páté, Daler neslavil nijak bujaře. Vynahradil si to až na československém velvyslanectví pár dní poté. „Až tam jsem se dozvěděl, že se mi pět dnů po vítězství narodil první syn,“ vzpomíná na další pořádný důvod k oslavě.

Po olympiádě, za kterou dostal odměnu šest tisíc korun, pokračovala Dalerova úspěšná kariéra. Kromě reprezentace jezdil také za Duklu Brno, kam přestoupil z Favoritu. V roce 1965 získal světový bronz ve stíhacím závodu družstev, v roce 1966 stříbro v jednotlivcích a o rok později opět v jednotlivcích bronz.

K Achillově patě světové cyklistiky, dopingu, měl přitom celou kariéru odpor. Na rozdíl od svého finálového soupeře na olympiádě Itala Ursiho. Toho kvůli dopingu diskvalifikovali dva roky po Hrách na světovém šampionátu ve Frankfurtu na Mohanem. „Pro mě bylo jediným dopingem kafe. Stačily dvě a pořádně to se mnou zacloumalo,“ říká.

Podmínky k regeneraci cyklistů byly v šedesátých letech s těmi dnešními nesrovnatelné. Třeba saunu si ale už tehdy Daler dopřával. Jednou se mu to ale nevyplatilo. Zrovna v nejméně vhodnou dobu: v roce 1968, dva dny před odletem na olympiádu do Mexika, kde měl obhajovat zlato. „Jít do sauny tak krátce před závodem, to byla největší krávovina, co jsem mohl udělat. Navíc jsem to vzal opravdu poctivě. Den potom jsem se šel rozjet jako obvykle a už jsem cítil, jak mě šimrají lýtka,“ vzpomíná Daler.

Začínající křeče nevěštily nic dobrého a v Mexiku pak brněnský rodák na saunu doplatil. Jako úřadující olympijský vítěz úplně vyhořel – nepostoupil ani z kvalifikace. Útěchou pro něj byla alespoň krásná mexická příroda, která mu učarovala. A také dvoutýdenní návštěva bratrance na Kubě, kterou projel jak jinak než na kole.

I přes olympijský neúspěch Daler stále patřil ke světové cyklistické špičce. Z komunistického Československa se ho proto snažili ulovit i zahraniční cyklistické stáje. Povedlo se jim to v roce 1969. Daler tehdy překvapivě dostal povolení k přestupu do francouzského Frimatic Viva de Gribaldi a stal se prvním československým profesionálním cyklistou. V cizině si zajel několik závodů, o kterých by se jinak dočítal jen na stránkách Rudého práva. Francouzi však mohli jeho schopností využívat jen rok. Více Dalerovi československý cyklistický svaz v dobách normalizace nepovolil.

Bez kola? Nikdy!

Držitel jedenácti titulů mistra republiky na dráze i na silnici ohlásil společně s koncem profesionálního angažmá také konec kariéry. „Vrátit se zpátky mezi amatéry by bylo složité. Byl jsem ale rád, že mohu zůstat v Dukle jako trenér,“ říká Daler. V Dukle Brno trénoval od roku 1970 do roku 1997. Ve třech obdobích také trénoval československou a později českou cyklistickou reprezentaci. V roce 2000 se brněnský patriot vrátil do „svého“ Favoritu Brno, kde kromě jiného trénuje juniory a kadety.

„Bohužel se cyklistice věnuje stále méně mladých. Některé v dřívějším věku odlákají jiné sporty, jiní radši sedí u počítače. Na těch, co jezdí, je ale vidět, že by chtěli něco dokázat,“ soudí Daler. Sám jde mladé generaci příkladem. Třeba tím, že nesleze z kola, jak je rok dlouhý. „Měl jsem i auto, ale bylo v garáži častěji než kolo. Jednou se mi také stalo, že jsem po dlouhé době jel tramvají, a když mi revizor kontroloval jízdenku, dozvěděl jsem se, že už asi rok neplatí,“ směje se člen Síně slávy brněnského sportu.

Ke kolu skoro přirostl, ale podle svých zkušeností ví, že jezdit na něm po Brně často není žádná slast. Už dvakrát ho v centru města srazilo auto. Naposledy na Úvozu do něj dokonce čelně narazil řidič, který vyjel na červenou. Nehoda se naštěstí obešla bez zranění, kolo bylo na odpis. O své skvělé formě přesvědčuje Daler neustále. Už jednapadesát let třeba patří k pravidelným účastníkům tradiční novoroční vyjížďky Brnem. „Bez kola si vůbec nedovedu představit život. Všechno, co jsem dokázal, bylo díky cyklistice,“ svěřuje se vítěz ankety o nejlepšího cyklistu Brna všech dob, kterou loni spolupořádal Deník Rovnost.

Podruhé ženatému otci dvou dcer a dvou synů možná v rodině pomalu vyrůstá následovník. „Už nejstarší syn Jirka dělal cyklistiku, byl krajský přeborník. Teď se mě ale dcera Andrea ptala, kdy se může vnuk přijít podívat do Favoritu. Možná z něj jednou něco bude,“ těší se legendární cyklista.

Autor: Petr Škarda

28.7.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

O Seniorbus je enormní zájem. Na jízdu lidé čekají i šest týdnů

Brno /FOTOGALERIE/ – Seniorbus, který usnadňuje cestování brněnským seniorům či lidem s postižením, jezdí už půl roku. Měsíčně přepraví okolo devíti stovek lidí. „U pětaosmdesáti procent cestujících jde o seniory, zbylých patnáct tvoří lidé se zdravotním postižením," vyčíslila mluvčí brněnského dopravního podniku Barbora Lukšová.

Učí děti zpívat, celému souboru ušila kroje

Bílovice nad Svitavou - Osmnáctým rokem zpívají děti koledy ve folklorním souboru Bystrouška pod vedením Bohuslavy Hamákové. Letos se zpěvem a tancem připojí k akci Česko zpívá koledy pořádané Deníkem po celé republice. Společně s pěveckým sborem Bach a divadelním spolkem Bota rozezní Bystrouška své hlasy v Bílovicích nad Svitavou na Brněnsku potřetí.

Odejde Zbrojovce snajpr? Útočník Škoda je v kurzu

Brno - Na podzim nastřílel deset branek, vyšvihl se do čela pořadí kanonýrů vedle renomovaného Davida Lafaty. Brněnský fotbalista Michal Škoda se v zimním přestupovém období patrně stane horkým zbožím. Už kolem něj také někteří zájemci krouží. „Mám nějaké informace od manažera, ale spíš čekám na něco konkrétního, zatím je to jen oťukávání, což moc neřeším," odvětil Deníku Rovnost útočník Zbrojovky.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies