VYBERTE SI REGION

Diskotékový rebel Jindra Eliáš nechtěl utíkat

Brno /FOTOGALERIE/ - Jindřich Eliáš byl u první brněnské diskotéky. Hrál hity ze západu a protestoval proti sovětské okupaci. Byl kvůli tomu i ve vězení.

9.3.2009 2
SDÍLEJ:
Fotogalerie
5 fotografií
Jindřich Eliáš byl mezi českými diskžokeji zjevení.

Jindřich Eliáš byl mezi českými diskžokeji zjevení.Foto: DENÍK/Tomáš Škoda

Toužil se stát právníkem. Pak přišlo první výročí vstupu armád Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 a brány univerzit se před Jindřichem Eliášem uzavřely. Fanoušek imperialistické hudby tehdy vpochodoval do jediné umělecké agentury v Brně – Krajského podniku pro film, koncerty a estrády.

Jejím zástupcům vysvětlil, co je to diskotéka, a započal tak svou dráhu profesionálního umělce. Na československé diskotékové scéně, která tehdy podnikala první nesmělé krůčky, působil Eliáš jako zjevení. Zatímco ostatní omílali repertoár západoněmecké hitparády, první brněnský diskžokej svým posluchačům neváhal servírovat americké blues nebo Tinu Turner. Na volné noze strávil Jindřich Eliáš téměř čtyřicet let. V dalším díle seriálu Patnáct minut slávy na ně vzpomíná s nadhledem a laskavostí.

„Jsem brněnský rodák a patriot,“ říká Eliáš s hrdostí. Domek v Husovicích, ve kterém se narodil a žije v něm dodnes, koupil kdysi jeho dědeček. Právě on otevřel budoucímu diskžokeji vzrušující svět kotoučů s hudebními nahrávkami. „Dědeček sbíral gramofonové desky. Tehdy to byly velké, černé plotny o osmasedmdesáti otáčkách za minutu. A byly rozbitné,“ směje se Eliáš. Několik desek sice padlo za oběť nenechavým dětským rukám, Eliáš však stihl důvěrně poznat prvorepublikové šlágry stejně jako kuplety z dob rakousko-uherského mocnářství.

„Dědeček byl mecenáš umělců. Kromě desek nakupoval také obrazy a podporoval muzikanty. V osmi letech už jsem díky němu měl celou tehdejší hitparádu. Znal jsem všechny ty Simonové, Chladily. Nebo slavného Pepíčka Zímu,“ vypočítává Eliáš hvězdy svého dětství.

Nová hudební kapitola pro něj začala v období puberty. „Poslouchali jsme Svobodnou Evropu a rádio Luxembourg,“ vysvětluje. V roce 1967 se za železnou oponu dostala také Eliášova matka. Odjela do Spojených států amerických za svou přítelkyní, kterou jako Židovku kdysi zachránila před Hitlerem. „Domů maminka dovezla spousty desek, včetně nejslavnějšího alba The Beatles Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band,“ líčí Eliáš. Matka mu zprostředkovala také adresy několika amerických gramofonových společností. „Protože věděly, že u nás se žádné z desek neprodávají, tak mi párkrát poslaly několik hezkých bedniček,“ prozrazuje Eliáš zdroj raritních elpíček.

Plattenspieler

V sedmnácti letech se Eliášovi podařilo vyjet do západního Německa. Muzikou okouzlený student gymnázia se ocitnul v ráji. „Kluby mládeže, které jsem navštívil, měly takzvané jukeboxy. Přivezl jsem si spousty singlů a desek, které z nich už vyřadili,“ vypráví. V Německu také poprvé v životě spatřil diskžokeje. „Byla tam kapela a také někdo, komu se říkalo Plattenspieler. Muzice jsem se věnoval aktivně, hrál jsem na kytaru a zpíval. Hraní jen z desek mě tehdy moc nezaujalo,“ přiznává se smíchem.

Už o rok později měl ale za sebou diskžokejskou premiéru. Odbyl si ji rovnou dvakrát. „Diskotéky v Brně teprve začínaly. Závodní klub Vlněna, kterému jsme kvůli dlouhému a úzkému sálu říkali Nudle, proto pozval pražského diskžokeje,“ vypráví Eliáš. Jenže byl únor a sněhová vánice. Letadlo s diskžokejem z Prahy nevzlétlo. Vedení Vlněny narychlo shánělo náhradníka. Oslovilo tři brněnské adepty, mezi nimi i Jindřicha Eliáše.

Háček byl v tom, že klub Vlněna vlastnil jen dvě desky, jednu od Beatles a jednu od Bee Gees. „Ze dvou elpíček se ostatním hrát nechtělo. Tak jsem šel do toho já,“ směje se Eliáš. Návštěvníky Vlněny dokázal bavit čtyři hodiny. Přestože největší hity zopakoval i šestkrát, publikum bylo nadšené. Vedoucí tančírny úspěch ocenil a Eliáš dostal další nabídku. Prvního března 1969 se v legendární Šelepce uskutečnila pravá diskotéka. Nesla název Pět hodin tance za tři koruny. „Byla to první plakátovaná diskotéka v Brně,“ připomíná Eliáš.

Přestože hudba pro něj hodně znamenala, po gymnáziu se rozhodl pro studium práv. „Na náš ročník rád vzpomínám. Brněnskou právnickou fakultu jsme vlastně otevírali. Mojí spolužačkou byla například nynější soudkyně ústavního soudu Dagmar Lastovecká,“ poznamenává Eliáš.

Vězení a soudy

Rok po vpádu vojsk Varšavské smlouvy došlo v Brně k protisovětským demonstracím. Mezi studenty, kteří se jich účastnili, byl i Eliáš. „Jako na potvoru mě identifikoval nějaký sdílný občan. Udal mě estébákům. Strávil jsem asi osm týdnů v bohunické věznici. Pak mě čekalo sedm soudních procesů,“ vzpomíná Eliáš. Od soudu nakonec odešel s podmínečným trestem a právnická fakulta Eliášovi doporučila, aby vzhledem k záznamu v rejstříku požádal o ukončení studia.

O událostech konce šedesátých let Eliáš mluví bez trpkosti. Zatímco mnozí umělci se v té době rozhodli pro emigraci, on o podobném řešení neuvažoval. „Tehdy jsem v Německu přičichl ke svobodě, což pro mě byla nádherná, občas šokující zkušenost. Ale mám kořeny zapuštěné hluboko,“ tvrdí Eliáš. Částečně je to podle něj díky domu, ve kterém strávil dětství. „V Brně jsem měl navíc rodiče a babičku, které bych nedokázal opustit. O emigraci jsem proto nepřemýšlel. Nikdy,“ říká rozhodně.

V Krajském podniku pro film, koncerty a estrády udělal Eliáš zkoušky na ohlašovatele. Později si zvýšil kvalifikaci a jako konferenciér uváděl koncerty v pražské Lucerně i na dalších místech republiky. „Tehdejší diskotéky se nesly v duchu západoněmeckého vkusu, lidé poslouchali rakouské hitparády jako je Ősterreich Drei. Mládež vůbec neznala americkou muziku. Tím jsem získal před svými kolegy trochu náskok,“ přiznává. Brněnský diskžokej se dokázal prosadit díky tomu, že se lišil. Publikum lákal na černý soul a blues. Jako prakticky neznámý mladík se tak Eliáš dostal do Karlových Varů na festival diskotéky a návštěvníci jej v hlasování publika zvolili za vítěze.

Naštval tajemníka

V roce 1976 přišla dvouletá pauza. Vynucená. „Z politických důvodů a kvůli hospodářským deliktům mi zakázali hrát,“ pokračuje Eliáš v popisu peripetií, kterými procházel za totality. „Tajemník místní organizace v Kroměříži přišel na mou diskotéku, která se konala v nějakém amfiteátru. Shodou okolností zde našel svou nezletilou dceru v objetí staršího chlapce, jak jsem se později dozvěděl,“ vypráví Eliáš. Tajemník se na něj rozzlobil. „Napsal zdrcující dopis do agentury, která mě zaštiťovala. Měl jsem vybízet k demolici sálu, prý jsem hrál pouze anglosaskou, nikoliv socialistickou hudbu a tak dále,“ vypočítává nařčení Eliáš. Neprávem také čelil obvinění z braní úplatku. Ocitl se na dlažbě, ale na svou profesi nezanevřel. Po dvouleté odmlce se do branže vrátil.

Diskotéková scéna se v té době začala měnit. Z mládežnických klubů se diskotéky přesunuly do nočních podniků. „Když přišla revoluce, začal jsem koketovat s opravdovým uměním,“ prozrazuje Eliáš. Brněnský spisovatel a kreslíř Alois Mikulka tehdy Eliášovi nabídnul svoje příběhy pro dospělé i děti. Vzniklo z něj představení Hrajeme si na pohádky, kterému se Eliáš věnoval dva roky.

V roce 1991 Eliáš představil vlastní pořad Disko na přání na stanici Českého rozhlasu Brno. Odezva posluchačů jej přiměla, aby s diskotékou znovu zamířil do větších měst. Sklidil úspěch. „Běžně jsme přilákali třikrát víc návštěvníků než jiné akce. Pořadatelé byli nesmírně spokojení,“ vzpomíná Eliáš. Zlom nastal v roce 1995. Rozhlas zrušil pořad Disko na přání a Eliáš se s vysíláním na čas rozloučil. „Navíc muzika, která se začala v polovině devadesátých let prosazovat, mi vůbec nic neříkala. Techno a house, to nebyla má krevní skupina“, zamýšlí se. Dokázal se však přizpůsobit. „Nakonec jsem vymyslel novinku, kterou jsem pojmenoval Oldies party,“ říká.

Eliášův nápad večírků se staršími hity se okamžitě rozšířil do celé republiky. V hantýrce klubových programů už zdomácněl. Skutečné, Eliášovy Oldies party měly svůj domov v kultovní Šelepce. Vydržely tam šest let. „Původně jsem si myslel, že by Oldies mohly být pořadem pro mé vrstevníky, tedy čtyřicátníky. Takoví se tam skutečně objevili, ale k mému překvapení jich byla menšina,“ vypráví diskžokej. Předchůdcem Oldies party byly večery, které Eliáš žertem nazval Rakváči. „Pořádaly se ve vysokoškolském klubu Véčko, chodila tam asi stovka našinců. Byli to většinou muzikanti se svými ženami, přítelkyněmi a lidé, kteří se kolem bigbítu motali už mnoho let. Proto jsem si je v osmdesátých letech dovolil přejmenovat na Rakváče,“ culí se pohotový řečník Eliáš.

Drtivá většina publika Oldies Party však byli teenageři. Návštěvnost opět trhala rekordy. Prostory Šelepky prý musely několikrát pojmout i čtyři stovky diváků, tedy dvojnásobek své kapacity. „Ty děti za mnou chodily a říkaly: vy jste diskžokej, který mluví, to my neznáme! Vysvětloval jsem jim, že skutečný diskžokej přece především mluví. A také baví,“ směje se Eliáš.

Strážce hantecu

Herec Miroslav Donutil o něm kdysi prohlásil, že je jedním z těch, kteří ještě nesou prapor brněnského hantecu. „Největším praporečníkem ale zůstává náš společný kamarád Franta Kocourek,“ připomíná Eliáš, který se podílel na vydání dvou cédéček s mluveným hantecem. „Nemluvím hantecem denně, ale mám ho rád. Není vulgární, je vtipný. A nikdo z Prahy nám nerozumí,“ dodává.

Letošní rok je pro brněnskou legendu přelomový. Sedmého února oslavil deset let vysílání rozhlasového pořadu Starobrněnské kolo, čtyřicátého výročí se dočkala i první brněnská diskotéka. Na začátku května to bude rok, co Jindřich Eliáš převzal řízení Kulturního střediska Omega neboli Musilky. „V osmapadesáti letech jsem poprvé v životě zaměstnaný. Abychom se uživili, program Omegy musí být atraktivní. Sázíme na jména těch nejlepších, jako je třeba Blue Effect, Hradišťan nebo Spirituál kvintet,“ usmívá se Eliáš.

Kromě plakátu Rolling Stones v jeho nové pracovně visí několik maleb s venkovskou tematikou. „To jsou originály, které jsem zdědil po dědečkovi. Za chvilku jim bude sto let. Řekl jsem si, že si z kanceláře vytvořím obývák, na který jsem byl zvyklý coby mladý hoch,“ vysvětluje Eliáš. „Takže sem na Musilku teď chodím opravdu jako domů,“ usmívá se.

LUCIE HRABCOVÁ

Autor: Redakce

9.3.2009 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Při nehodě dvou aut v Rajhradě se zranil kojenec

Rajhrad – Čtyři zraněné včetně jednoho kojence si vyžádala nehoda dvou osobních aut. Ta se střetla v sobotu dopoledne v Rajhradě na Brněnsku.

Měl podpírat německou dálnici. Místo mostu stojí u přehrady jen osamělé torzo

Brno – Zakázaná výzva lákala před lety horolezce u brněnské přehrady. Ještě v devadesátých letech minulého století mohli lézt na opuštěný pilíř Hitlerovy dálnice, dnes už zde ale platí zákaz. Právě pozůstatku po nikdy nedostavěné dálnici je věnován další díl pravidelného seriálu Brněnského deníku Rovnost Brněnské mosty.

Nové jízdní řády? Změny čekají cestující už od neděle. Přibude nová linka

Brno – Z bohunické nemocnice do Technologického parku za pětadvacet minut a bez přestupů. Od neděle platí nový jízdní řád brněnské hromadné dopravy. Jak už Brněnský deník Rovnost informoval, cestující v něm najdou i novou expresní linku E56, která propojí Univerzitní kampus a Technologický park.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies