VYBERTE SI REGION

Doskočil zlatou medaili. Díky prsti z popraviště

Brno /KDYŽ TADY ZÁŘIL/ - Zničená země hrůzami světové války. Obrázek druhé poloviny čtyřicátých let minulého století. V marnosti a beznaději válečných let přesto vyrostla hvězda československého basketbalu. Dosud jedinou zlatou medaili na mezinárodní scéně zařídil reprezentaci brněnský hráč Ivo Mrázek na evropském šampionátu ve Švýcarsku v roce 1946.

3.3.2011 1 AKTUALIZOVÁNO 3.2.2014
SDÍLEJ:

Basketbalová hvězda Ivo Mrázek.Foto: DENÍK/Lubomír Stehlík

Další díly seriálu
Když tady zářil
najdete ZDE

Pár vteřin před koncem finálového zápasu proti favorizované Itálii přehoupl skóre na československou stranu, a zařídil tak středoevropskému státu dosud nepřekonaný úspěch. „Měli jsme s sebou prsť z popraviště z Pankráce. Krabičku, která byla zabalená v národní vlajce, jsem opatroval jako benjamínek výběru. Před každým zápasem jsme na ni přísahali,“ popisuje.

Basketbalovou hvězdu přitom v Mrázkovi objevili náhodou v roce 1944, když byl s brněnským Českým plaveckým klubem na soustředění. To mu bylo 19 let „Tehdy také v Polné pořádal kemp i brněnský basketbalový svaz. Každý večer jsem se chodil dívat na jejich tréninky a jednou mi řekli: Jsi vysoký, pojď si s námi zahrát,“ vzpomíná.

Tehdy šel. A předurčil českému basketbalu medailové žně v následujících letech. Zalíbil se jim a nabídli mu, že až bude v Brně, má dojít na trénink. Po čtyřech dnech od první přípravy už hrál soutěžní zápas. „Pozvali mě na utkání, došlo jich se mnou jen pět, takže jsem musel nastoupit. První výsledek si pamatuji přesně. Prohráli jsme 20:60. To byl můj první pořádný basketbalový zážitek,“ směje se. „Když jsem byl v zápase volný, raději jsem se díval bokem, abych nedostal balon. Absolutně jsem nevěděl, co s ním,“ dodává.

Za rok už jméno Mrázek svítilo v československém reprezentačním výběru. „V té době to nebylo nic neobvyklého, protože všichni dělali všechno. Bylo úplně běžné, že hokejisté v létě hráli tenis. Sport za okupace byl hybnou silou mladých, protože nebylo co jiného dělat. V tomto prostředí se nám žilo v uvozovkách svobodně,“ povídá.

Vzpomínky na druhou světovou válku ho dosud neopustily. „Bydlel jsem v Brně na Minské ulici naproti kinu Lucerna. Němci popravovali na kopci na Kounicových kolejích. Výstřely se odrážely až k nám do oken. Hned jsme věděli, kolik lidí popravili,“ popisuje hrůzné zážitky.

Ani na osvobozování nevzpomíná příliš rád. „Toto období považuji za možná ještě horší než válku. Celé město bylo zaplavené vojáky, kteří ani nevěděli, kde jsou. Bylo jim to vlastně fuk. Celý den spali na povozech a večer chodili přepadat a loupit. Všechny ženy proto byly u nás na půdě zabarikádované a my jsme dole hlídali vchody,“ líčí.

Benjamínek hrdinou

Neradostné myšlenky na válečné masakry částečně zapudil už v roce 1946, kdy rozhodl o dosud největším úspěchu v historii československého basketbalu. Prvních a posledních zlatých medailích z mistrovství Evropy. „Nejeli jsme tam vůbec s žádným očekáváním. Soupeře jsme považovali za polobohy, pomalu jsme se jim klaněli. Vyděsili nás dva Angličané, kteří měřili téměř dva a půl metru, což tehdy byla nadživotní velikost. Měli jsme z nich hrůzu, ale kluci neuměli vůbec chodit,“ směje se.

Ve finále se utkali s hlavními favority celého turnaje, Italy. „Nakonec jsme s nimi vyhráli o koš, který jsem doskočil pár vteřin před koncem zápasu,“ popisuje.

Za největší hvězdu výběru se i přesto nepovažuje. „Nikdy mě nezajímaly osobní statistiky nebo úspěchy. Vůbec nevím, kolik jsem dal za kariéru košů,“ zdůrazňuje.

K soudržnosti týmu pomáhal i speciální talisman. „Měli jsme s sebou prsť z popraviště z Pankráce. Krabičku, která byla zabalená v národní vlajce, jsem opatroval jako benjamínek výběru. Před každým zápasem jsme na ni přísahali,“ popisuje.

Podle Mrázka rituál pomáhal. „O to víc jsme táhli dohromady za jeden provaz. Na dnešní generaci by to už asi neplatilo…“ přemítá.
Už příjezd do dějiště šampionátu, ve druhé světové válce neutrálního Švýcarska, byl pro Mrázka vstupenkou do ráje. „Cesta tam byla hrozná. Jeli jsme vlakem přes úplně rozbombardované Německo s tisíci Židy emigrujícími do Palestiny. I chodbička byla tak zaplněná lidmi, že jsme museli vykonávat potřebu z okna,“ naznačuje složité cestovní podmínky, kdy se do jednoho kupé muselo vlézt deset hráčů i se svými zavazadly.

Po útrpné cestě přijeli basketbalisté do Basileje, která byla napůl francouzská a švýcarská. „Nádražní hala, kam jsme přijeli, byla rozbitá jako u nás. Všechna okna byla zamalovaná modrou barvou kvůli náletům, aby neprosvítalo žádné světlo. Odvedli nás úzkou chodbičkou bokem a najednou jsme viděli ráj. Vstoupili jsme do Švýcarska. Neony, čokoláda, šlehačka, automaty. Viděli jsme na vlastní oči věci, které pro nás byly dosud pouze pojmy.

Všichni jsme stáli jako opaření. Když by se mě někdo zeptal, jak vypadá ráj, vzpomenu si na tento zážitek,“ zasní se.
Medaile sbíral Mrázek ještě v následujících letech. V roce 1947 vybojoval s reprezentací stříbro na domácím evropském šampionátu v Praze. Podobně se Československu vedlo ještě v letech 1951 a 1955, kde brněnský basketbalista dotáhl družstvo vždy až těsně pod vrchol.

Nejblíže byl zopakování historického úspěchu v Paříži v roce 1951, kam přijela reprezentace až o několik dní později. Na šampionát téměř neodcestovala, neboť vedení československého státu nejdříve nechtělo reprezentanty pustit. „Svaz podal na kádrové oddělení jména 22 hráčů, z nichž pouze dva prošli.

Zachránilo nás, když se zjistilo, že do Francie jedou také Sověti. Prezident Zápotocký proto rozhodl, že můžeme jet, ale v týmu musí být alespoň dva dělníci. Tak jsme na svazu hledali v kartičkách, kdo by vyhovoval,“ popisuje.

V městě Eiffelovy věže prošli až do finále a jen pár vteřin je dělilo od vítězství. „Zápas jsme si zkazili vlastní blbostí, hrubou chybou. Osm sekund před koncem jsme měli balon, ale bohužel spoluhráč vystřelil na koš, místo aby ho podržel. Míč se odrazil do rohu, kde jsme v souboji s ruským hráčem faulovali a soupeř využil trestný hod,“ vzpomíná.

Prohra bez protestu

Nejvíce Mrázka mrzí následný sled událostí. Rozhodčí se nemohli shodnout, zda střílející basketbalista přešlápl, nebo ne. Nakonec koš uznali, ale generální sekretář Mezinárodní basketbalové federace řekl, že když československý výběr podá protest, federace ho uzná, a zápas se tak bude prodlužovat. „Všichni v týmu jsme byli pro, jen šedá eminence, jakýsi soudruh Jeřábek, na nás vyjel, že jsme blázni, copak proti Sovětům můžeme podávat protest? Nakonec jsme ho nepodali, a proto jsme prohráli o bod,“ ještě teď mrzí dlouholetou oporu brněnských basketbalových klubů.

Vyhlášení Mrázka nejlepším hráčem turnaje bylo pro tehdy šestadvacetiletého basketbalistu pouze malou náplastí.
Za největší vrchol hráčské kariéry považuje účast na olympijských hrách. „Každá olympiáda má svou specifickou atmosféru. Největší problém vidím v tom, že jí nesmíte podlehnout. To jsme nezvládli v Londýně v roce 1948,“ uvědomuje si.

Nečekaně tehdy porazili velkého favorita Argentinu a další zápas čekal československé reprezentanty až o tři dny později proti Brazílii. „Celou tu dobu jsme museli strávit v kempu, nesměli jsme ho opouštět. Do dalšího utkání jsme dočista zcvokli. Třeba na knoflících jsme si počítali: Vyhrajeme, prohrajeme, vyhrajeme, prohrajeme… Úplně jsme zblbli,“ vzpomíná na konečné sedmé místo pod pěti kruhy.

Po Hrách 1952 v Helsinkách si dotřetice atmosféru olympijských her vyzkoušel v roce 1960.
Už jako trenér přivedl v Římě reprezentaci k historickému úspěchu, pátému místu. „Do roku 1958 jsem ještě nastupoval za brněnskou Zbrojovku jako hrající trenér. Takto jsem se pomalu dostal ze hřiště na lavičku,“ popisuje svůj postupný přechod ke koučování.

Jako trenér sbíral úspěchy především se Zbrojovkou, která získala šest republikových titulů. Kromě toho ji přivedl dvakrát až do finále Poháru mistrů, nynější obdoby Euroligy. „V šedesátých letech byl v Brně basketbal na evropské úrovni, ale chyběla pořádná tělocvična. Na naše zápasy chodily tisíce lidí, kteří se beznadějně mačkali na sebe. Teď jsou ve městě tři haly, ale není se moc na co dívat,“ mrzí Mrázka.

S trénováním definitivně skončil v roce 1990. „Na mužskou ligu se chodím dívat pravidelně. Dříve jsem docházel i na Rosničku na Žabiny, u kterých jsem obdivoval jejich herní pojetí s rychlými protiútoky. Dokonce hrály líp než chlapi,“ uznává pětaosmdesátiletá legenda československé košíkové, kterou většina veřejnosti zná pod jménem Ivan.

I když správně se jmenuje Ivo. „Odjakživa mi všichni říkají Ivane. Proč? Ani nevím. I doma mi tak máma říkávala,“ krčí rameny.
Přestože jako hráč dovedl reprezentaci k největším úspěchům a jednou byl vyhlášen i nejlepším hráčem mistrovství Evropy, v hlasování o československého basketbalistu století podlehl Jiřímu Zídkovi staršímu. „Nerad se k tomu vyjadřuji, ale pravdou je, že to byl podvod. Nemůžu říct, jestli úmyslný, nebo zásluhou toho, že nominaci odflinkli. Poslali papír s úspěchy, kde u Zídka napsali téměř všechno. U mě naopak vynechali, že jsem mistr Evropy nebo nejlepší hráč evropského šampionátu,“ kroutí hlavou.

„O nejhezčí holku je anketa každý rok, ale o nejlepšího hráče minulého století jen jednou za život,“ dodává.

Ivo Mrázek
Narozen: 18. ledna 1925
Profese: bývalý hráč a trenér basketbalu
Hráčská kariéra: Sokol Brno I, Arsenal Brno, Žabovřešky, Zbrojovka Brno
Hráčské úspěchy: 1. místo na ME (1946), 2. místo na ME (1947, 1951, 1955), 2x účast na OH (1948, 1952), 6x mistr Československa, nejlepší hráč ME 1951
Trenérské úpěchy: 6x mistr Československa, 2x vicemistr Poháru mistrů, 2. místo na Interkontinentálním poháru, 5. místo s československou reprezentací na OH 1960

Autor: Tomáš Valaškovčák

3.3.2011 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Devatero originálních adventních trhů

S blížícími se Vánocemi zaplavují náměstí evropských měst stánky s rozmanitými vánočními dárky, dekoracemi i místními specialitami. Ne všechny adventní trhy ale nabízejí tu samou atmosféru. Vánoční atmosféra se dá zažít i za polárním kruhem, pod zemí či na vodě, zjistil hotelový vyhledávač trivago.cz.

Nazí brněnští veslaři nafotili kalendář. Třásli jsme se jak ratlíci, smáli se

Brno /FOTOGALERIE/ – Namísto pravidelného tréninku zapózovali před objektivy fotoaparátů. Veslaři z brněnského ČVK se svlékli při tvorbě týmového kalendáře s cílem rozšířit povědomí o tradičním jihomoravském klubu a zvýšit zájem o veslování.

Dvacet let v UNESCO. Lednicko-valtický areál je světovou pýchou

Břeclavsko – Vzala přítele za ruku a společně vyrazili vstříc procházce parkem u zámku v Lednici na Břeclavsku. Studentka gymnázia Hana Sýkorová se stala jedním z mnoha set tisíců lidí, kteří si pro strávení volného času vybrali Lednicko-valtický areál. „O víkendu v létě bývá plno, ale v listopadovém pátečním dopoledni je to lepší," řekla studentka k obrovskému zájmu turistů o celý areál. Místo s rozlohou přesahující 280 kilometrů čtverečních za posledních dvacet let rozkvetlo. V prosinci 1996 se stalo součástí Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO – organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies