VYBERTE SI REGION

Gratiase zachránily hodinky od otce. Zastavily nepřátelskou kulku

První světové války se zúčastnila velká část rodiny Jana a Petra Gratiasových. Do boje ve válečném konfliktu se zapojili jeho dědečkové a strýčci.  

25.6.2014
SDÍLEJ:

Ilustrační foto.Foto: čtk

Josef  Tušla (1. březen 1898 – 25. květen 1972). Narozen v Hamrech čp. 9, malé vesnici na Vysočině, správně příslušném k bysterskému panství v Království českém, v padesátém roce panování Jeho císařského Veličenstva – Františka Josefa I. V Bystrém u Poličky vychodil měšťanskou školu (1913). Poté se sice vyučil krejčovskému řemeslu, ale pracoval v hostinci svého otce, který se nacházel u silnice v Hamrech, spojující Letovice, Bystré a královské město Polička. (Hostinskou odbornost po mnohaleté praxi později potvrdilo vysvědčení získané absolvováním kurzu v Poličce, které vystavil Ústav pro zvelebování živností v Praze, dne 11. září 1926).

Nebylo mu dopřáno, aby mladá léta mohl pokojně pracovat v rodném domě, protože světová válka povolávala na válečná bojiště mladé muže, kteří měli posílit rakousko-uherské jednotky na ruské, italské a francouzské frontě. Jako rekrut  narukoval osmnáctiletý Josef  Tušla  r. 1916 do armády. Po tvrdém vojenském  výcviku byl zařazen jako infanterista do válečných bojů. S jeho jménem je spojena dramatická událost, která se odehrála v posledním roce světové války.

V přístavu Pula na jihu Istrijského poloostrova, v severní části Jaderského moře, kde byla hlavní základna rakousko-uherského válečného námořnictva, kotvil mj. i dreadnought – (bitevní loď britské konstrukce) – Szent István. Po krvavém potlačení povstání námořníků v Boce Kotorské (přístav Kotor) v únoru 1918, byl jmenován novým velitelem námořnictva ambiciózní maďarský kontradmirál Miklós Horthy, který se na prahu léta 1918 rozhodl prorazit blokádu Otrantského průlivu, která neumožňovala rakousko-uherskému námořnictvu vyplout z Jaderského moře a zasáhnout do bojů ve Středozemním moři.

Bitevní loď  (s Josefem Tušlou na palubě) vyplula z Puly do nebezpečné  námořní operace. U ostrova Premuda, v horním okraji zadarského souostroví v Severní Dalmácii, napadly italské torpédové čluny dreadnought Szent István, který vyplul 8. června k útoku. Dvě torpéda vážně poškodila bitevní loď, která šla ke dnu. Během této operace zahynulo větší množství vojáků.....

Josef Tušla měl velké štěstí. Třebaže navíc prodělal i malárii, tuto katastrofu přežil a byl zachráněn vojenskými čluny, které decimovanou posádku odvezly do zátoky Krijal. Dnes je vrak zničené bitevní lodiSzent István vystaven jako historické lákadlo pro místní turisty a připomíná zmíněnou tragédii…                                           

PETR GRATIAS, vnuk Josefa Tušly

Jan Gratias (28. leden 1885 – 16. březen 1953). Narozen v Hamrech čp. 5, malé vesnici na Vysočině, správně příslušné k bysterskému panství v Království českém v rodině mlynáře. V Bystrém u Poličky vychodil měšťanskou školu (1901). Vyučil se mlynářskému řemeslu a po složení odborné zkoušky (1905) byl vyslán svým otcem (rovněž mlynářem) na zkušenou. Putoval jako krajánek po území dnešního Rakouska a  Slovinska, až skončil v Terstu (kdysi nejdůležitějším přístavu Rakouska-Uherska). Od roku 1910, proti vůli rodičů, udržoval „vážnou známost" se švadlenou Boženou Pruškovou z Bystrého u Poličky.

V roce 1907 byl povolán k pěšímu pluku č. 98 a nastoupil vojenskou službu u praporu téhož pluku v Boce Kotorské (přístav Kotor), kde prodělal pevnostní telegrafický kurs a byl pak přidělen jako telegrafista na pevnost Vermać, později jako signální patrola na hranicích Černé Hory na Lovčenu. Poté sloužil na státní telegrafní stanici na poloostrově Lustica, kde se zdržel do dubna 1909, kdy byl povýšen jako velitel telegrafní ústředny na Fort di Mari v Castelnuovo. Na tomto místě ukončil svoji prezenční vojenskou službu a vrátil se v listopadu 1910 domů.

12. prosince 1912 při vypuknutí válečných incidentů na Balkáně byl povolán při částečné mobilizaci k telegrafnímu kádru do Boky Kotorské, kde byl přidělen jako telegrafista na pevnost Jankov Vrch. V květnu 1913 přidělen jako telegrafista do telegrafní ústředny Cirkvice. V srpnu téhož roku byl opět propuštěn domů.

V roce 1914 při vyhlášení mobilizace narukoval opět do Kotoru. Byl přidělen jako telegrafista do Rizzana. Dne 15. dubna 1915 byl ustanoven jako velitel telegrafní a telefonní ústředny v pobřežní pevnosti Trasta, kde se účastnil dobytí Lovčenu. V roce 1917 byl v hodnosti kaprála (desátníka)  lehce zraněn a poslán na dovolenou domů. Při této příležitosti se dne 11. prosince 1917 oženil s Boženou Pruškovou.

Dokladem svatby a jejích souvislostí jsou nejen výpis z farní matriky v Bystrém, ale především několik dodnes velmi zachovalých svatebních fotografií, kde je dědeček ve vojenské uniformě.  Po návratu na Balkán byl přidělen k telegrafní ústředně v Teodu, kde se pak dočkal ukončení války.

Po návratu do nově vzniklé Československé republiky byl přidělen k telegrafnímu pluku v Josefově, kde setrval až do března 1919 a byl propuštěn domů. V roce 1920 povolán k telegrafnímu pluku do Hradce Králové s určením na Slovensko. Jelikož tam již k dalším akcím nedošlo, byl opět propuštěn domů.

JAN GRATIAS, vnuk Jana Gratiase

František Gratias (16. srpen 1890 – 9. únor 1969). Narozen v Hamrech čp. 5, malé vesnici na Vysočině, správně příslušném k bysterskému panství v Království českém v rodině mlynáře. V Bystrém u Poličky vychodil měšťanskou školu (1904). Vyučil se mlynářskému řemeslu v letech 1905  ̶ 1907, což potvrdil Potravní spolek Bystré a v devatenácti letech (1909) po složení odborné zkoušky nastoupil jako mládek ve mlýně v Mikulově na jižní Moravě.

Protože jeho starší bratr Jan, rovněž vyučený mlynář, odmítl z osobních důvodů jako nejstarší syn převzít rodovou živnost, na pokyn otce se František Gratias vrátil do Hamrů a začal zde pracovat.

28. července  1914 vypukla světová válka. Jako domobranec byl odveden 9. října 1914 a 15. ledna 1915 byl povolán ke kádru pěšího pluku č. 98 do Jaroměře u Josefova, kde také prodělal vojenský výcvik. V červenci 1915 odjel s maršbatalionem na italskou frontu, kde však byl přidělen k pěšímu pluku č. 25.

Prodělal u téhož pluku 4 ofenzivy v úseku od moře až k Tolminu, což trvalo až do července 1916, kdy uvedený pluk byl umístěn s celou divizí č. 106 na ruskou frontu, kde se u Lucku, prodělávala ofenzíva proti armádě ruského generála Alexeje Brusilova.

Rakousko-uherské vojsko však bylo odraženo a muselo ustoupit až k Brodku v Haliči, kde se zakopalo. Byl s plukem v zákopech až do března 1917, kdy pluk č. 25 byl vystřídán jiným plukem.

Po krátkém odpočinku byl pluk č. 25 opět poslán na italskou frontu. V místech hory Monte Santo a Monte Tombo, kde prodělal devátou, desátou a jedenáctou italskou ofenzívu. Pluk č. 25 byl v těchto místech úplně decimován, načež byl stažen zpět do zálohy k odpočinku a doplnění. Jakmile byl pluk doplněn novými silami, zasáhl do boje při průlomu italské fronty u Asiaga.

Po ústupu italských vojsk byly zbytky pluku č. 25 v pozicích a byly v lednu 1918 staženy zpět do zálohy a uznány jako nechopné dalších bojů.

Z toho důvodu byly zbytky pluku č. 25 přemístěny na Ukrajinu na dobyté území. Konaly strážní službu a podobné jiné výkony. V červnu 1918 byl pluk č. 25 vzat zpět do gubernátního města Lublinu, kde byl navzdory všem slibům, že už nebude nasazen do dalších bojových operací, doplněn a poslán na francouzskou frontu na bojiště u Verdunu. Ve Francii byl pluk č. 25 používán jako náhradní záloha při různých operacích a ústupu německých vojsk.

Dne 4. listopadu 1918 byl pluk konečně vystřídán a nastoupil cestu pochodem zpět do Německa do Mannheimu. Na této cestě pluk prodělal veliké nesnáze, jelikož v tu dobu se nalézala již celá německá armáda na ústupu. V Mannheimu na zákrok českého podplukovníka, jehož jméno si již František Gratias nepamatuje, byli krajané z Čech a Moravy posláni přes Cheb do Prahy. Po příjezdu do Prahy byla Františku Gratiasovi odebrána výzbroj a byl poslán domů.

Z válečných operací si odnesl osobní zkušenost. Pod vojenskou uniformou nosil plášťové hodinky, dárek od svého otce, které mu pravděpodobně zachránily život. Na kovovém plášti hodinek, které jsou vlastnictvím jeho mladšího syna Karla, je dodnes znát stopa po odražené nepřátelské kulce, která se svezla po kovu a naštěstí nezpůsobila vážnější zranění.

PETR GRATIAS, vnuk Františka Gratiase

Antonín Gratias (11. březen 1897 ̶ padl během světové války). Narozen v Hamrech čp. 5, malé vesnici na Vysočině, správně příslušném k bysterskému panství v Království českém jako třetí (nejmladší) syn v rodině mlynáře. V Bystrém u Poličky vychodil měšťanskou školu (1911). Vyučil se obchodním příručím a pracoval v Poličce.

V r. 1916 byl jako rekrut povolán do rakousko-uherské armády k pěšímu pluku č. 98. Později byl přeložen k 17 praporu polních myslivců. Zúčastnil se bojů na ruské frontě u Brodku, kde byl zraněn. Jako zraněný byl převezen do nemocnice do Brna. Po uzdravení byl přidělen ke stejnému praporu, který se ale v té době nacházel na italské frontě.

Dne 23. prosince 1917 byl na kopci Monte Tombo opět zraněn a to velice těžce (střepinou granátu) a tomuto zranění tam také podlehl. Jeho starší bratr František, který byl na stejném úseku fronty nedaleko něho, dostal od četaře, který sloužil s Antonínem Gratiasem zprávu, že jeho bratr padl. Bližší informace se ovšem František nedozvěděl, protože padla většina vojenského oddílu a četař s nimi.

Rodiče Antonína Gratiase, když obdrželi oznámení, že jejich nejmladší syn padl v boji, obdrželi malý balíček, v němž se nalézaly hodinky, peněženka a několik drobností, které mu byly při pohřbívání odebrány.

Pro rodinu mlynáře Gratiase, jehož tři synové Jan (1885), František (1890) a Antonín (1897), pro rodinu hostinského Tušly  ̶  to byla stejně jako pro řadu jiných českých a moravských rodin tragédie, když postupně jejich mužští potomci museli obléknout vojenské stejnokroje a odejít bojovat do světové války, z nichž mnozí se už zpátky nevrátili (viz případ nejmladšího člena rodu Gratiasů), jiní se vrátili navždy tělesně nebo duševně poznamenaní, zatímco jiným přálo štěstí a válečné hrůzy přežili bez újmy, ovšem s řadou nesdělitelných osobních zkušeností…                                                              

PETR GRATIAS, prasynovec Antonína Gratiase

Autor: Redakce

25.6.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Odstřelená katedrála a další zločiny rudého ateismu

Měl to být nejviditelnější triumf komunistického ateismu nad náboženstvím. Přesně před 85 lety – 2. prosince 1931 – zbořil Stalinův sovětský režim pravoslavnou katedrálu Krista Spasitele v Moskvě.

V Králově Poli opraví nádraží. Náklady se vyšplhají na téměř dvě miliardy korun

Brno /FOTOGALERIE/ – Růžové oprýskané zdi a zanedbaná autobusová nástupiště nyní vítají cestující, kteří z vlaku vystoupí na nádraží v brněnském Králově Poli. Změnit se to má po roce 2020. Správce železnic chce opravit koleje i výpravní budovu, město okolí nádraží.

Kamery ve městech? Pozor na ztrátu soukromí, varuje expert

Jižní Morava - Pomáhají policistům v chytání zločinců, strážníkům v ochraně lidí před kapsáři a třeba i brněnskému dopravnímu podniku a Brněnským komunikacím při rychlém řešení kolapsů. Zároveň ale vyvolávají otázky ohledně možnosti jejich zneužití. Řeč je o kamerových systémech, které čeká modernizace ve většině velkých jihomoravských měst.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies