VYBERTE SI REGION

Hladovkář Mareček vydržel bez jídla sto dnů

kyjov - Nejznámější hladovkář Miloslav Mareček zemřel letos ve čtyřiapadesáti letech. Svými protesty se proslavil na začátku devadesátých let.

8.12.2008 1
SDÍLEJ:

Miloslav MarečekFoto: DENÍK/Marek Veselka

Chaotický tvrdohlavec, exhibicionista, fanatik, fakír, podivín, neplatič, ale také první oběť sametové revoluce, statečný muž, skromný, sečtělý i zcela normální člověk s obrovským smyslem pro právo a spravedlnost. Tak vnímali lidé disidenta, chartistu a nejznámějšího českého hladovkáře Miloslava Marečka z Kyjova. Muže, který jednou dokázal vydržet bez jídla celých sto dnů. Příběhu člověka s rozporuplnou osobností, který nedávno za podivných okolností zemřel, se věnuje Deník Rovnost v dalším díle seriálu Patnáct minut slávy.

Na začátku letošního října našla Marečkova matka spolu s přivolanými policisty svého syna v jeho kyjovském domě. Seděl v křesle, lampa ještě svítila, rádio hrálo. Čtyřiapadesátiletý Mareček ale nespal. Byl mrtvý. Nejspíš už několik měsíců. Tělo trénovaného hladovkáře bylo totiž zcela vysušené. A podmínky v domě způsobily, že se téměř mumifikovalo. Hodně nezvyklým způsobem skončila životní cesta velkého bojovníka proti nespravedlnostem. „Kdybych jen tušil, co za svinstvo bude panovat v dnešní České republice, nepodepsal jsem Chartu 77, ale přihlášku do KSČ,“ napsal ještě letos v lednu Miloslav Mareček.

Mnoha lidmi opovrhovaný hubený muž s vizáží bezdomovce se obrátil na redaktory Deníku Rovnost, aby mu pomohli v soudní při. Byl totiž obžalovaný za nedovolené ozbrojování. Na hustě popsaném papíře, což byl ostatně jeho obvyklý způsob komunikace, se dovolával k Nejvyššímu soudu. Bránil se, že byl odsouzený protizákonně, a demokracii nazýval „hajzlokracií“. Proti údajné nespravedlnosti se zatvrzelý muž tehdy pokoušel protestovat zřejmě naposledy.

Rebelský příběh Miloslava Marečka začal už na střední škole, kde dával najevo svou nenávist ke komunistům. Spolu s ostatními studenty třeba protestoval, když komunističtí funkcionáři sesadili ředitele kyjovského gymnázia proto, že nebyl ve straně. Právě kvůli odporu ke komunistům po maturitě s vyznamenáním nešel na vysokou školu.

„Říkal, že než aby kvůli vysoké škole vstoupil do strany nebo do svazu mládeže, bude radši dělníkem,“ vysvětluje jeho matka Jarmila Marečková. Velké Marečkovy potíže se státní mocí přišly na přelomu osmdesátých a devadesátých let. V roce 1988 totiž podomácku rozmnožoval protikomunistickou petici Několik vět. 17. srpna 1989 si pak pro něj přišli příslušníci Státní bezpečnosti. Chovali se agresivně, vykopli vchodové dveře a prohledali dům. Druhý den ho hodonínský prokurátor obžaloval z trestného činu pobuřování. Mareček s obviněním nesouhlasil, a tak 11. září zahájil první protestní hladovku. Když byl bez jídla bezvýsledně třicet dnů, tehdejší ředitel kyjovské nemocnice Richard Zemánek, který hlídal Marečkův zdravotní stav, zveřejnil v tisku výzvu o pomoc.

„Poslal jsem i dopis do Prahy na Hrad, že pokud politici nezačnou s Marečkem jednat, sbalím ho do sanitky a přivezu jim ho přímo tam,“ vzpomíná Zemánek. Jenže politici nereagovali. A pak se stalo něco, co zřejmě Mareček „nerozchodil“ do konce života. Po pětatřiceti dnech ho příslušníci Veřejné bezpečnosti odvlekli do nemocnice a lékaři ho násilně napojili na umělou výživu.

Nesvéprávný?

„Nemohli jsme vyhovět vůli pana Marečka zemřít a protestovat tím proti zákonům. Pro nás to byl nejen občan, ale také pacient,“ vyjádřila se tehdy psychiatrička Naděžda Tomášová, která údajně pod nátlakem StB označila Marečka za nesvéprávného. Po sametové revoluci prokurátor Marečkovo stíhání zastavil. Zaměstnanec kyjovských skláren Mareček však o dva roky později podal trestní oznámení na lidi, kteří se podíleli na jeho zadržení. Ani s tím neuspěl. Krajská prokuratura totiž rozhodla, že nikdo z nich nezneužil pravomoc veřejného činitele. Jednali prý podle platné právní úpravy – takzvaného pendrekového zákona. To Marečka znovu pobouřilo a „pendrekový zákon“ se stal jeho novým úhlavním nepřítelem. Chtěl vědět, kdo zákon schválil a kdo ho podepsal. Podal proto nová trestní oznámení, dopisoval si s prokurátory, stěžoval si kde mohl. Bez výsledku.

„Berte prosím na vědomí, že mám svéhlavých praktik dnešních československých prokuratur až po krk,“ napsal Mareček tehdejšímu federálnímu prokurátorovi a dnešnímu prezidentovi Slovenska Ivanu Gašparovičovi. Pár dní poté, 11. září 1990, přestal Mareček opět přijímat potravu. „Hladovku jsem pevně odhodlán držet do absolutního konce,“ vyhlásil zásadový Kyjovan. A nelhal. Od té chvíle se Mareček stal mediální hvězdou. V domku číslo 3218 v kyjovské ulici Za humny, který oblepoval svými prohlášeními, se u něj střídali politici, disidenti, lidé z Charty 77, lékaři a novináři. Na Václavském náměstí demonstrovaly na jeho podporu stovky lidí a dostával dopisy od těch, kteří začali držet hladovku s ním. Do Kyjova za ním přijel dokonce i nový generální prokurátor Ludvík Brunner a Marečkovými požadavky se zabývala parlamentní vyšetřovací komise. Bez konkrétního výsledku. Lékař Richard Zemánek si myslí, že politici ve skutečnosti vůbec Marečkův případ řešit nechtěli.

„Tehdejším polistopadovým politikům, kteří jen zahodili komunistické a estébácké legitimace a vstoupili do Občanského fóra, se Mareček jednoduše nehodil,“ domnívá se Zemánek. Mareček v té době s jednou přestávkou nejedl už sto dnů. „Najedl se jen ve chvíli, kdy mu politici slíbili, že jeho požadavkům vyhoví. Byla to od nich ale jen habaďůra, takže hladovku obnovil,“ vzpomíná Zemánek. Když už měl vyhladovělý Mareček namále, přijel jeho známý z disentu John Bok. Ani on už nenašel jiný způsob, jak svému příteli pomoci, než vyrazit dveře jako už jednou estébáci. Po jeho návštěvě se Mareček svěřil do rukou lékařů. Bokovi to ale nikdy neodpustil. „Byl to zaťatec. Nepochopil, že má spojence,“ myslí si Bok, který ani dnes nelituje toho, co udělal. Marečkovi se snažil vysvětlit, že se nemá izolovat od okolí.

„Kdyby se k nám přidal a jel s námi do parlamentu, dokázal by toho mnohem víc. Uměl skvěle argumentovat. On se ale do sebe příliš zapouzdřil,“ soudí Bok. Nad tím, že Mareček přežil stodenní hladovku, kroutili lékaři hlavami. Jediným vysvětlením bylo možná překvapivě pivo. Na Marečkově půdě totiž zdravotníci našli plný pytel vymytých pivních lahví. Právě díky pivu prý mohl překonat horní hranici hladovky, kdy mezi třicátým a pětasedmdesátým dnem bez jídla dochází v těle k vážným změnám a mění se i osobnost. Při hladovění prý bral Mareček energii z tepla. „Zažil jsem, jak seděl v křesle u tepelného zářiče tak blízko, že bych se popálil. Viděl jsem, jak se roztáhl jako lotosový květ a nasával teplo,“ popisuje Bok. O další Marečkově hladovce proti justici v roce 1993 už média informovala jen sporadicky. Po čtvrté hladovce přestal Mareček komunikovat s lidmi a dokonce i s matkou, se kterou si už jen dopisoval. Jednou se načas uchýlil do sklepa. Bál se, že ho někdo sleduje. Lidé ho začali považovat za podivína. Kyjovská radnice ho popotahovala za černý výlep plakátů a soudila se s ním, když si nevyzvedl občanský průkaz, protože si nárokoval československé občanství. K soudu ho hnala i Všeobecná zdravotní pojišťovna, které neplatil pojištění.

Útok mačetou

Když k němu přišli policisté s exekutory vymáhat dluhy, vytáhl na ně mačetu. A dostal se opět před soud. Ten ho sice zprostil obvinění z útoku na veřejného činitele, ale obvinění z nedovoleného ozbrojování mu nechal. Trest už si Mareček ale nevyslechl. Podle policistů zemřel přirozenou smrtí zřejmě v první polovině letošního roku. Jeho matka je přesvědčená, že další hladovku nedržel. „Měl tam jablka, rohlíky, vajíčka. Se smrtí nepočítal, asi dostal mrtvičku,“ myslí si šedovlasá žena. Marečkův přítel a lékař Zemánek známého Kyjovana vždy považoval za sečtělého muže, jenž celý život čekal na omluvu. „Byl to ale marný boj, protože nenašel dostatečnou podporu u lidí,“ říká lékař. Aktivista John Bok naopak soudí, že jeho boj marný nebyl. „Zůstává po něm memento, protože pořád existuje nespočet lidí, kteří jsou kriminalizováni i přesto, že jsou jasně nevinní,“ soudí Bok.

Autor: Jana Rybová

8.12.2008 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

OBRAZEM: Letohrádek Mitrovských vystaví betlémy z Peru i Mexika

Brno – Více než sedmdesát betlémů z exotického Peru, Mexika, či Keně, ale i ty z evropské a české produkce, si můžou zájemci prohlédnout od soboty v Letohrádku Mitrovských u brněnského výstaviště.

Převadeč vecpal do auta 6 migrantů. Na hranici u Mikulova je chytili policisté

Mikulov – Šest mladíků íránského a iráckého původu a jednoho převadeče zadrželi cizinečtí policisté na bývalém hraničním přechodu v Mikulově na Břeclavsku. Zkontrolovali osobní auto značky Hyundai pětadvacetiletého Rumuna a jeho pět spolujezdců. „V zavazadlovém prostoru policisté našli další ukrytou osobu. Muži ve věku sedmnáct až jednadvacet let neměli u sebe platné doklady," informovala v pátek o kontrole z úterý policejní mluvčí Štěpánka Komárová.

Záhadu oslabené imunity odhalili brněnští odborníci

Brno – Proč jsou někteří lidé náchylnější k infekcím a alergiím? Na tuto otázku možná našli odpověď vědci z Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. „Zhruba dva z tisíce Evropanů mají poruchu imunity s názvem selektivní deficit IgA. Kvůli němu častěji onemocní autoimunitními chorobami. Doposud nikdo netušil, jak nemoc vzniká," popsala Ema Wiesnerová z tiskového odboru univerzity.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies