VYBERTE SI REGION

Högerovi popletli na faře datum jeho narození

Brno /JIHOMORAVANÉ, KTEŘÍ DOBYLI SVĚT/ - Brněnský rodák a populární herec Karel Höger byl nejmladší ze třinácti dětí. K divadlu ho přivedla matka, která tam prodávala sladkosti.

31.1.2011
SDÍLEJ:

Pamětní deska Karla Högera.Foto: DENÍK/Attila Racek

Další díly seriálu Jihomoravané, kteří dobyli svět naleznete

ZDE

Noblesní vystupování, uctivé chování, skromnost. Tím vším vynikal herec Karel Höger. Jeho charisma učarovalo mnoha generacím filmových diváků. Ztvárnil stovky divadelních a desítky filmových rolí. Dlouhá léta působil i v Československém rozhlase. Herectví ho provázelo celým životem. Dva dny poté, co v květnu 1977 podal výpověď v Národním divadle v Praze, zemřel. Pracovitému a obětavému umělci je věnovaný další díl pravidelného seriálu Deníku Rovnost Jihomoravané, kteří dobyli svět.

Narodil se zřejmě 17. června 1909 v domě číslo 13 na Mojmírově náměstí v brněnském Králově Poli. „Jeho maminka vždy tvrdila, že na faře popletli datum Karlova narození. Podle ní byl o tři dny starší, než měl napsané v rodném listu,“ uvádí brněnská publicistka Eva Šlapanská. Jisté je, že byl nejmladší ze třinácti dětí. Otci, který pracoval jako dělník v cihelně, bylo v té době už šestašedesát let.

Högerova matka měla malý koloniál se smíšeným zbožím, kam si jako malý chlapec chodíval po škole hrávat. Po večerech ho brávala do divadla, kde si přivydělávala prodejem sladkostí. Tehdy se Höger poprvé setkal s profesionálním divadlem, které mu učarovalo. Začal hrát s bratrem Rudolfem loutková představení pro děti z okolí. Chodila tam i matka Evy Šlapanské. „Měla protekční místo v první řadě. Kamarádila totiž s Karlovou sestrou Marií. Dobře ho znala. Někdy ji škádlil a namáčel jí copy do inkoustu,“ říká publicistka Šlapanská. Současně tvrdí, že Högerovou nejslavnější divadelní rolí byl cesťák Willy Loman v Millerově Smrti obchodního cestujícího.

V roce 1928 Höger nastoupil na brněnskou konzervatoř, kterou dokončil za dva roky. Pokračoval ve studiu na Učitelském ústavu v Brně. Po absolvování zprvu učil děti v obecné škole v Lomnici u Tišnova, později v brněnských Židenicích. Zkušenosti zúročil později, když připravoval pohádky pro děti. „Odnesl jsem si ze školy znalosti dítěte i způsob, jak se dostat do dětské dušičky,“ tvrdí ve vzpomínkách.

Zlomovým se pro něho stal rok 1932, kdy získal angažmá v tehdejším Zemském divadle. Za osm let, která tam strávil, ztvárnil asi sto dvacet rolí. Za připomenutí stojí například Švanda z Tylova Strakonického dudáka. „S Brnem se rozloučil v roce 1940, kdy odešel do Národního divadla v Praze.

Tamní obecenstvo zaujal hned první rolí Dona Juana. K jeho pražským divadelním začátkům patří i historka z Shakespearova představení Zimní pohádka, kde hrál Florizela. Partnerku mu dělala tehdy už hvězda Růžena Nasková. „O přestávce ke mně přišla a řekla mi něco o mém Florizelovi. Už nevím co, protože mne tehdy udivila vlídnost velké herečky k začátečníkovi. Vážil jsem si toho, protože každý se ke mně v Národním divadle takhle nechoval,“ vzpomínal Höger.

Na své začátky nikdy nezapomněl. Se stejnou shovívavostí se choval k mladším kolegům. V roce 1963 s ním spolupracovala například herečka Jana Hlaváčová, která s ním vystupovala ve hře Po pádu od Arthura Millera. „Byla to má první role v Národním divadle. V jedné scéně jsem měla pana Högera udeřit, ale vůbec mi to nešlo. Měla jsem trému. Po zkoušce si mě zavolal a zeptal se, co dělám odpoledne. Myslela jsem, že mě chce pozvat na rande. Vykoktala jsem, že nic. On na to, tak přijďte, zkusíme to znovu. Nakonec mě donutil, abych ho bouchla,“ směje se Hlaváčová.

Místo Jany Pepina

Podle Hlaváčové byl Höger noblesní člověk. Málokoho si však pouštěl blízko k tělu. „Neoslovoval nás zprvu křestním jménem. Říkal mi třeba Klotildo nebo Pepino. O několik let později si mě zavolal a ptal se na volné odpoledne. Oslovil mě tehdy poprvé Jano a pozval na návštěvu. Byla to pocta,“ vzpomíná Hlaváčová.

Přesun do Prahy v roce 1940 souvisí také s počátky jeho filmové kariéry. První postavu si zahrál po boku Lídy Baarové ve filmu Za tichých nocí. V polovině září 1940 ho pozval režisér Gina Hašler na zkoušku do Seminářské zahrady v Praze. Kromě členů štábu tam bylo i dámské obecenstvo, které mělo zhodnotit, zda Höger splňuje tehdejší představy o milovníkovi žen. „Soud, který vyřkly, byl nelítostný. Nebyl jsem milovníkem podle jejich představ. Byl jsem ztracen,“ poznačil si Höger, když zklamaný odjížděl ze zkoušky. Myslel si, že se pro film nehodí. Hašler měl ale jiný názor a dal mu hlavní roli.

Následovaly další. Podle filmových kritiků se nejlépe vyjímal v postavách intelektuálů. Diváci si ho pamatují třeba jako inženýra Prokopa z Čapkova Krakatitu, nebo jako Bedřicha Smetanu. Známá je i role Arnošta z Pardubic v Noci na Karlštejně. „Mám rád jeho hvězdáře Arnošta Zouplnu ve Vávrově adaptaci románu Karla Matěje Čapka-Choda Turbina. Jak hezky měkce vyslovuje slovo „Jupiter! Vynikající byl i ve filmech z konce padesátých let, například ve Škole otců,“ uvádí filmový odborník Jaromír Blažejovský. Po druhé světové válce byl Höger jedním z nejobsazovanějších herců. Komunistický převrat v roce 1948 pro něho znamenal zákaz hraní ve filmu. Znovu se postavil před kameru o tři roky později ve filmu Mikoláš Aleš.

Podle Blažejovského učaroval Höger divákům charismatickým hlasem. „Nejúžasnější byl jeho přednes, dikce a skvělá čeština s brněnským měkkým přízvukem,“ myslí si Blažejovský. Není divu, že s Československým rozhlasem spolupracoval už od doby brněnského angažmá. V archivu rozhlasu mají stovky jeho čtených přednesů. Nezapomenutelné jsou například Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války.

Narážky na přízvuk

Högerův hlas znají i děti. Propůjčil ho totiž večerníčkovým a pohádkovým postavám. Mezi nejznámější patří Rumcajs, Povídání o pejskovi a kočičce, Dášeňka, čili život štěněte nebo Příhody Lišky Bystroušky. Kolegové si z něho dělali kvůli přízvuku legraci. Tvrdili, že musí vědět, že Rumcajs a Manka pocházejí z Jičínska a ne z Moravy. „No a co? Vidíte, a všichni stejně mluví jako u nás v Krpolu,“ říkával Höger.

Höger byl dvakrát ženatý. První manželství s herečkou Zdenkou Procházkovou skončilo rozchodem. Druhá žena Eva, kterou si vzal jako padesátník, s ním vydržela až do smrti. V šedesátých letech se vrátil i k učení. Přednášel na Divadelní fakultě akademie múzických umění v Praze. Od roku 1966 byl profesorem i na Filmové a televizní fakultě akademie múzických umění.

V posledních letech života ztrácel podle některých kritiků sílu. Na jaře 1977 ještě začal natáčet Dietlův seriál Nemocnice na kraji města, kde měl hrát primáře Sovu. Necítil se však dobře. Na protest proti vyhazovu herečky a kamarádky Vlasty Fabiánové z Národního divadla podal 2. května 1977 výpověď. O dva dny později zemřel na selhání srdce.

Brněnská anestezioložka Věra Divišová vzpomíná na Nemocnici na kraji města a říká: Šlo o trhák, dívali se snad všichni

ROZHOVOR
- Natáčení první řady slavného seriálu Jaroslava Dietla Nemocnice na kraji města začalo v roce 1976. Málokdo ví, že roli primáře Sovy měl původně hrát Karel Höger. Asi po půlroce natáčení zemřel. Nahradil ho slovenský herec Ladislav Chudík. Brněnská anestezioložka Věra Divišová si Högera jako primáře Sovu neumí představit. „Byl to vynikající herec, který doktory hrával. Chudíkovi ale role sedla. Hodí se na ni víc,“ myslí si Divišová.

Pamatujete si na dobu, kdy měl seriál premiéru?

Velmi dobře. Pracovala jsem na Anesteziologicko-resuscitačním oddělení ve Fakultní nemocnici u svaté Anny. Na operačních sálech se dělaly zákroky, na které jsme ani neměli pomůcky. Technické zázemí nemocnic bylo až do listopadové revoluce předpotopní. Od té doby se toho naštěstí hodně změnilo.

Podařilo se vykreslit prostředí nemocnice pravdivě?

Autoři odvedli dobrou práci. Seriál byl realistický. Občas se tam objevila nějaká chyba nebo nesrovnalost při zákrocích. Od skutečnosti se však výrazně nelišil.

Byla Nemocnice opravdu tak oblíbená, jak se teď říká?

Byl to trhák, dívali se snad úplně všichni. I v práci jsme si o tom povídali. Pořady z lékařského prostředí jsou obecně oblíbené. Lidé se zajímají o věci, které jinak neuvidí. Kromě toho, do nemocnice se může jako pacient dostat každý.

Co říkáte na moderní seriály z lékařského prostředí?

Někdy sleduji Ordinaci v růžové zahradě a nestačím se divit. Jsou tam však místa, například některé operace nebo postupy při zachraňování lidí, které by ve skutečnosti vůbec nefungovaly. Pravdou je, že se tam neřeší ani tak lékařská stránka věci, ale spíše osobní vztahy mezi jednotlivými zaměstnanci.

Hrdinové mlčí. Höger byl hrdina

Mezi nejtajemnější stránky života Karla Högera patří odbojová činnost během druhé světové války. Za života o tom nemluvil, nesvěřil se ani nejbližším. Asi před pěti lety se objevila v médiích fotografie z období heydrichiády, na které Höger hajloval. Udělali z něho kolaboranta. Pro publicistu Stanislava Motla to byl impuls k hledání pravdy. „Všechny, co jsem znal, mluvili o Högerovi jako o slušném člověku. Tehdy hajlovali skoro všichni, neměli moc na výběr. Chtěl jsem ho očistit. Věděl jsem o židovské rodině z Izraele, které měl pomáhat,“ vzpomíná Motl.

Zjistil, že Höger převážel informace jako zpravodaj z Prahy na Moravu, podporoval několik moravských partyzánů a také židovskou rodinu. Schovával pro ně šperky a staral se o jejich doklady. Vše si pečlivě zaznamenával a po válce zachráněný majetek vrátil. Dvakrát se mu podařilo dostat do terezínského ghetta, kam vezl židovské rodině zprávu. „Problém nebyl dostat se dovnitř, ale ven. Mohlo se stát, že ho zaženou do transportu,“ upozorňuje Motl.

Spojka Julie

Högerovou spojkou byla Julie Táborská s krycím jménem Eva 036. Pro ni pod jménem Kolanda 036 vozil v letech 1943 až 1944 z Moravy šifrované zprávy. Dopisovali si a on pro ni plnil nejrůznější úkoly. Do jeho odbojové činnosti musela být zasvěcená i Högerova matka, která podle všeho Julii znala. „Riskoval nejen svůj život, ale i život matky, kterou velmi miloval. Pátrání po Táborské bylo podle Motla složité. „Zjistil jsem, o koho jde podle razítka na poštovní známce. Bydlela na Letné, pár domů ode mne a já to nevěděl. Bohužel jsem se s ní nikdy nesetkal. Zemřela v roce 1988. Její příbuzní tvrdili, že na Högera stále vzpomínala,“ říká Motl.

Po válce vznikl film Hrdinové mlčí. Podle herce Luďka Munzara by to mohlo být Högerovo krédo. Potvrzuje to i manželka Eva. V době protektorátu chodila do školy. Později se od něho dozvěděla jen to, že pracoval v odboji.

Vážení čtenáři, seriál Jihomoravané, kteří dobyli svět najdete také v tištěné podobě každé pondělí v Brněnském deníku Rovnost

Autor: Helena Čtvrtečková

31.1.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

O Seniorbus je enormní zájem. Na jízdu lidé čekají i šest týdnů

Brno /FOTOGALERIE/ – Seniorbus, který usnadňuje cestování brněnským seniorům či lidem s postižením, jezdí už půl roku. Měsíčně přepraví okolo devíti stovek lidí. „U pětaosmdesáti procent cestujících jde o seniory, zbylých patnáct tvoří lidé se zdravotním postižením," vyčíslila mluvčí brněnského dopravního podniku Barbora Lukšová.

Učí děti zpívat, celému souboru ušila kroje

Bílovice nad Svitavou - Osmnáctým rokem zpívají děti koledy ve folklorním souboru Bystrouška pod vedením Bohuslavy Hamákové. Letos se zpěvem a tancem připojí k akci Česko zpívá koledy pořádané Deníkem po celé republice. Společně s pěveckým sborem Bach a divadelním spolkem Bota rozezní Bystrouška své hlasy v Bílovicích nad Svitavou na Brněnsku potřetí.

Odejde Zbrojovce snajpr? Útočník Škoda je v kurzu

Brno - Na podzim nastřílel deset branek, vyšvihl se do čela pořadí kanonýrů vedle renomovaného Davida Lafaty. Brněnský fotbalista Michal Škoda se v zimním přestupovém období patrně stane horkým zbožím. Už kolem něj také někteří zájemci krouží. „Mám nějaké informace od manažera, ale spíš čekám na něco konkrétního, zatím je to jen oťukávání, což moc neřeším," odvětil Deníku Rovnost útočník Zbrojovky.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies