Další díly seriálu Jihomoravané, kteří dobyli svět naleznete ZDE

Dánský učenec Japetus Steenstrup ho koncem devatenáctého století nazval otcem prehistorie rakouské. Přestože se narodil v Praze, největší stopu po sobě zanechal na Blanensku. Založil tamní muzeum, odhalil tajemství Býčí skály a zmapoval řadu jeskyní Moravského krasu. Inspiroval i své potomky. Jeho vnukem je neméně známý badatel Karel Absolon. Významného archeologa Jindřicha Wankela představuje další díl seriálu Brněnského deníku Rovnost nazvaný Jihomoravané, kteří dobyli svět.

Jindřich Wankel se narodil 15. července 1821 v Praze, kde žil až do skončení svých studií. „Otec mu zemřel hodně brzy, a rodina se tak dostala do problémů s penězi,“ vypráví archeolog David Šťourač. Jenže mladý Wankel nechtěl přijmout pozici bezvýznamného úředníka. Rozhodl se studovat medicínu.

„Podle vlastních deníkových záznamů si ji vyvolil pro její společenskou užitečnost,“ říká Šťourač. Wankel promoval 18. prosince 1847. Zůstal však na fakultě ještě další rok, aby získal doktorát z chirurgie.

Z barikády do hutí

Jeho otec byl Němec, matka Češka a díky jejímu vlivu se z Wankela stal velký vlastenec. „Při povstání v roce 1848 dokonce ošetřoval raněné na barikádách,“ říká historička Irena Loskotová. O rok později získal Wankel zaměstnání v Salmových hutích na Blanensku a přestěhoval se z Prahy do Jedovnic, kde továrna sídlila.

Ještě v témže roce stihl archeologicky prozkoumat Sloupské jeskyně, kde objevil 772 kosterních pozůstatků. „Mezi nimi byla i lebka jeskynního medvěda se zhojeným poraněním způsobeným kamennou šipkou,“ popisuje Šťourač.

Mladý lékař položil svými výzkumy základy moravské paleontologie. „Tehdy se totiž jeskyně vylupovaly a nalezené kosti pak zpracovávaly cukrovary. Wankel tyto nálezy zachraňoval jak svou výzkumnou činností, tak i skupováním nálezů,“ upozorňuje Loskotová.

V Jedovnicích se mladý lékař seznámil se svou láskou Eliškou Šímovou. V roce 1851 se vzali a manželé se brzy poté přestěhovali do blanenského zámku, kde žili v několika místnostech. Později žili v takzvaném doktorském domě v předdvoří blanenského zámku a vychovali tam čtyři dcery. Lucii, Karlu, Vlastu, i nejmladší Madlenku.

Nálezy z výzkumů si Wankel ukládal doma, a tak postupně vznikalo nejstarší muzeum v Blansku. „O první zářijové neděli roku 1854 archeolog své sbírky poprvé zpřístupnil odborníkům,“ vypráví ředitelka blanenského muzea Eva Nečasová. Dodává, že Blanenští jsou na to dodnes hrdí. „Jsme široko daleko jediné muzeum s takovou historií,“ upozorňuje Nečasová.

Proslavil se skálou

Podle záznamů Wankelova vnuka archeologa Karla Absolona vzniklo v Blansku dokonce první kenozoické laboratorium na světě. Wankel tam sestavil první kostru jeskynního medvěda. Kenozoikum je nejmladší geologická éra a začala před více než pětašedesáti miliony lety.

Snad nejvíce, dokonce i v zahraničí, se tento jihomoravský lékař proslavil výzkumem jeskyně Býčí skála v letech 1867 až 1869. Z podzemí postupně vynesl nálezy, které vědce udivují dodnes. „Našel tam kromě známé bronzové sošky býka kosterní pozůstatky čtyřiceti lidí,“ říká Nečasová.

Tehdy si Wankel myslel, že našel bývalé rituální pohřebiště. „Jedna z posledních hypotéz však tvrdí, že šlo o pohanskou svatyni,“ uvádí Nečasová. Dodnes se vědci neshodli na tom, co vlastně Býčí skála skrývala.

Wankel svou sbírku v roce 1873 představil na světové výstavě ve Vídni. „Už tehdy ji chtěli koupit Američané. Blanenský lékař ji však nedal,“ vypráví Šťourač. Po vídeňském úspěchu začal Wankel hodně cestovat a přednášet v zahraničí. „Jezdil na vědecká setkání do Kyjeva, Moskvy, Mnichova či Stockholmu,“ popisuje jeho působení Nečasová.

Blanenský amatérský archeolog nezkoumal pouze jeskyně.
„Kupříkladu v roce 1878 zkoumal ve farské zahradě v Bořitově na Blanensku kamenný skříňkový hrob s pěti lebkami a železným nožíkem. Časem se zaměřil rovněž na světoznámou lokalitu Předmostí u Přerova, ale teprve roku 1880 podnikl rozsáhlejší průzkum zmíněného naleziště,“ líčí Šťourač. Wankel také ještě stihl prozkoumat jeskyni Kůlna, kde odhalil třetí sídliště paleolitického člověka v Moravském krasu.

Své poznatky Wankel shrnul v knize Bilder aus der Mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit, která vyšla v roce 1882. „Jak název napovídá, knihu napsal německy. I přestože byl horlivý vlastenec, neuměl psát česky,“ připomíná archeolog Šťourač.

Stěhování za dcerou

V roce 1883 Wankel Blansko opustil. „Odstěhoval se za dcerou do Olomouce,“ říká Nečasová. Kvůli nedostatku peněz dokonce své sbírky prodal. „Muzea českých zemí na ně neměla dost peněz. Proto je koupilo vídeňské muzeum a čeští vědci nad tím dodnes pláčou,“ líčí s nadsázkou Nečasová.
Rozloučení s Blanskem pojal Wankel jako slavnost, kterou naplánoval na 28. června 1883. „Při této příležitosti získal čestné občanství města Blanska,“ upozorňuje Šťourač.

Ani po přesídlení do Olomouce však archeolog nezačal odpočívat. „Stál u zrodu tamního muzea i Vlasteneckého spolku muzejního a účastnil se nadále archeologických kongresů a sjezdů,“ popisuje aktivní život amatérského archeologa Šťourač. Tehdejší vědci si jeho poznatků nesmírně vážili a uznávali je. „Zahraniční odborníci dodnes vědí, kdo Wankel byl,“ zdůrazňuje Nečasová.

Od roku 1888 už necestoval a většinu jeho korespondence vyřizovala manželka Eliška. „O čtyři roky později ho ranila mrtvice a ochrnul na pravou polovinu těla. Zlomenina krčku stehenní kosti z roku 1893 pak Wankela trvale upoutala na lůžko,“ vypráví Šťourač.

Ani v té době se však nepřestal zajímat o společenské dění, i když už do něj nemohl zasahovat zdaleka tak aktivně jako dříve. Jindřich Wankel zemřel v dubnu roku 1897. Bylo mu necelých šestašedesát let.

Býčí skála. Tajemná i po staletích

„Krev tekla potoky, řvaní zvířat, bolestný křik žen a dívek i sluhů vražděných mísil se s naříkáním a pláčem, zpěvem i hudbou.“ Tak píše dcera Jindřicha Wankla Karla Dufková-Wanklová v jedné z pověstí o lidských obětech v Býčí skále.

Záhadami a tajemstvím opředená jeskyně se nachází severně od Brna v Josefovském údolí mezi Adamovem a Křtinami. Je to pohřebiště slovanského velmože, svatyně pro pohanské rituály, nebo pradávné obětiště? Spolehlivě na to nedokážou vědci odpovědět ani dnes.

Jiří Svozil je předseda jeskyňářského sdružení Býčí skála, na jehož internetových stránkách se pověst nachází. Uvedl, že i bez ohledu na tajemství a záhady je jeskyně jedinečná. „Spolu s Rudickým propadáním tvoří druhý největší jeskynní systém v České republice. Měří přes třináct kilometrů,“ řekl Svozil.

Světoznámou se stala díky Jindřichu Wanklovi a jeho objevu. „Wankel tam našel zbytky dvou ohnišť a kosterní pozůstatky více než čtyřiceti lidí, několika koní a velké množství nejrůznějších artefaktů,“ sdělil archeolog Martin Golec.

Nálezy podle něho pocházejí asi z 6 století před naším letopočtem. „Od Wanklova objevu až dodnes přišli badatelé s mnoha teoriemi, které mají původ kostí a předmětů vysvětlit,“ řekl Golec. Mluvilo se o pohřbu velmože, utečeneckém táboru cizích obchodníků, kmenovém pokladu, sluji loupežníků i kmenovém pohřebišti. Podle Golce byla jeskyně s největší pravděpodobností svatyní a obětištěm.

Golec dodal, že vysvětlení, co se v Býčí skále před naším letopočtem dělo, v minulosti mnohdy předcházela nálezům. „Výklady a dohady o funkci jeskyně nebyly často koncem bádání, ale jejich začátkem a samotné Wanklovy nálezy hrály roli pouhého aranžmá,“ vysvětlil Golec.

Jednotlivé nálezy podle něho byly dříve vybírány, tříděny a spojovány do řetězců, aby potvrdily určitou domněnku. „Pokud nálezy vyložíme třeba jako pohřeb velmože, nehodí se nám kovárna, jejíž pozůstatky tam také byly,“ uvedl Golec. Někteří vědci se zase domnívali, že lidé v jeskyni zahynuli při zřícení stropu. Právě tajemno, které jeskyni obklopuje, je podle Golce největším pokladem Býčí skály.

MICHAL FILÍPEK

Přátelil se s romantickým malířem


Zájem o národopis a krasovou krajinu kolem Blanska spojoval Jindřicha Wankla a jednoho z nejvýznamnějších českých romantických malířů Josefa Mánese. Často si psali a byli dobrými přáteli. Mánes Wankla a jeho rodinu často navštěvoval.

Dokladem přátelství jsou dopisy, které si posílali. „Bohužel korespondence, která je důležitým pramenem poznání jejich přátelství, se zachovala pouze částečně nebo je roztroušena v různých archivech,“ řekl historik Miroslav Jeřábek. Přesto podle něho lze usuzovat, že přátelství pro ně bylo důležité a mělo velký vliv na umělcův duševní život.

Mánes a Wankel se seznámili v revolučním roce 1848 na pražských barikádách. „Během těchto vypjatých událostí se sblížili. Měli podobné dětství. Prošli německými školami, ale přimkli k české kultuře a obrozeneckým snahám,“ sdělil Jeřábek.

Během následujících osmnácti let se často setkávali. „Dokazuje to Mánesův dopis Wanklovi, v němž mu děkuje za to, že poznal jeho rodinu a rád vzpomíná na cesty, které společně podnikali kolem Blanska,“ řekl Jeřábek. Dodal že zprávy o Mánesových návštěvách Blanska po roce 1864 se rozcházejí, ale lze soudit, že už byly méně časté.

Blízko měl Mánes nejen k Wanklovi, ale i k jeho dcerám. Ve vzpomínkové knize Zlatá rodina popisuje Wanklova dcera Vlasta Mánese jako nadšeného obdivovatele krasové krajiny, zejména Macochy a Punkvy. Vlasta Havelková-Wanklová v knize líčí, jak se malíř při projížďkách často nechal unést a ovládnout svou bohatou fantazií. Popsala například projížďku kočárem kolem Punkvy, kdy Mánes ukázal prstem na říčku a ptal se ostatních, jestli také vidí ty krásné víly. „Dívala jsem se tam, ale žel, neviděla jsem nic, jen šplouchající čistou vodu, tekoucí přes kameny,“ uzavřela Havelková-Wanklová příhodu ve své knize.

Podle Jeřábka podobně ukazoval Mánes Wanklovým dcerám ve skaliskách hrady, ve slujích duchy, začarované princezny i zakleté prince. „Nejvíc mu naslouchala Wanklova dcera Karla. Vyprávění o podzemní zelené říši, zeleném králi a princezně se jí tak vrylo do paměti, že je sepsala a pod názvem Mánesova pohádka zařadila do výboru moravských pověstí Z Ječmínkovy říše,“ řekl Jeřábek.

MICHAL FILÍPEK

Vážení čtenáři, seriál Jihomoravané, kteří dobyli svět najdete také v tištěné podobě každé pondělí v Brněnském deníku Rovnost