Jako první česká výškařka skočila dva metry. Její výkon z roku 2000 je stále národním rekordem. „Přitom na svých prvních závodech na základní škole jsem neskočila ani metr. Tehdy jsem skončila poslední,“ směje se šestinásobná halová mistryně České republiky Zuzana Hlavoňová.

Bývalá atletka v dnešním díle seriálu Deníku Rovnost 15 minut slávy vzpomíná na dětství i na největší sportovní úspěchy. Svěřuje se také, co ji přimělo ukončit sportovní kariéru a založit rodinu.

Hlavoňová se narodila v roce 1973 ve slovenské Šale. „Žila jsem tam do svých osmnácti let a dodnes tam ráda jezdím za rodinou,“ vypráví Hlavoňová.
Sport měla ráda už jako malá holka. „Sportovala celá naše rodina. Pravidelně jsme jezdili do Tater, do kterých jsem se zamilovala,“ usmívá se atletka.

Její rodiče i sestry se sportu také věnovali. Amatérsky. Jen Zuzana se dala na dráhu profesionální atletky.
Přitom k atletice se dostala náhodou. „Mladší sestra měla velký talent na běhání. Rodiče si toho všimli a chtěli ji dát na sportovní základní školu do vedlejšího města. Maminka se o ni bála, proto jsem musela na novou školu nastoupit se sestrou,“ vzpomíná Hlavoňová.

Napoprvé poslední

Vytrvalostní disciplíny byly jediné, které neměla ráda. Tréninky jinak milovala a bavily ji téměř všechny atletické disciplíny. Specializovala se až na druhém stupni základní školy.

„Přišlo to někdy v osmé třídě. Najednou jsem vyrostla, a tak mě učitelé poslali skákat výšku,“ říká sportovkyně. Do té doby hrála házenou, basketbal, volejbal.

Žádný učený z nebe nespadl, a tak první závody skončily neslavně. „Neskočila jsem ani metr a byla poslední,“ vzpomíná atletka. Dodává, že když začala pořádně trénovat, rychle se zlepšila.

Dodnes si cení přístupu rodičů. „Vždy mě podporovali. Chtěli pro mě to nejlepší, ale nijak na mě netlačili. Kdybych se rozhodla se sportem skončit, nic by nenamítali. Doma byla příjemná atmosféra,“ pochvaluje si Hlavoňová.

Jediné, na čem rodiče trvali, bylo vysokoškolské studium. Proto se atletka po základní škole rozhodla pro gymnázium. Tam začala poprvé vážně přemýšlet nad dráhou profesionální výškařky.

„Zlepšování je člověku motivací. Ale nejvíc na mě zapůsobily jedny závody v Belgii. Všechno tam bylo jiné. Navštívili jsme například akvapark, o kterém jsme si v socialistickém Československu mohli nechat zdát. Tehdy jsem si řekla, že sportovat musím. Chtěla jsem se podívat do zahraničí a sport představoval způsob, jak toho dosáhnout,“ vysvětluje Hlavoňová.

Tréninky ji bavily často mnohem víc než škola. Proto neměla pocit, že by se o něco ochudila. „Diskotéky mě nelákaly a ve škole problém nebyl. Učitelé mi vycházeli vstříc a navíc se mi po tréninku lépe učilo. Dodnes, když si musím něco chystat třeba do práce, tak si před tím zasportuji, aby mi to pak lépe myslelo,“ směje se výškařka.

Dodává, že atletika není tak náročná na přípravu jako třeba gymnastika. „Když má člověk nadání, může začít s atletikou třeba i v patnácti a ještě není pozdě,“ říká Hlavoňová.

Po skončení střední školy jí otec hledal kvalitního trenéra. Na radu známého ho našel v Praze, a proto se tam skokanka na rok přestěhovala. Pak se rozhodla, že zkusí vysokou školu.

Chtěla učit tělocvik, a tak se přihlásila do Prahy a Bratislavy na kombinaci tělocvik s angličtinou, a do Brna na kombinaci tělocvik a zeměpis. „V Brně bohužel kombinaci s angličtinou neotevírali, jenže jen tam mě nakonec přijali,“ říká výškařka.

Brno se jí stalo osudem. Na škole se seznámila se svým budoucím manželem Robinem Hlavoněm, který byl jednou z příčin, proč se na Slovensko už nevrátila. „Když už bylo jasné, že Československo se rozdělí, dlouho jsem přemýšlela co dál.

V Brně jsem však studovala, měla jsem tady svou lásku a celkově byly pro sportovce v Česku lepší podmínky. Proto jsem požádala o české občanství,“ vypráví atletka.

Po celou dobu také spolupracovala se svým pražským trenérem. To bylo důvodem, proč uvažovala o stěhování do Prahy. „Dojížděla jsem za ním dvakrát třikrát týdně. Bylo to náročné, po tréninku jsem nemohla začít s regenerací. Nasedla jsem do auta a jela domů. Přesto mě stěhování moc nelákalo. Brno je krásné a navíc je tady blízko do přírody,“ pochvaluje si Hlavoňová.

Skočila dva metry

Na střední i vysoké škole se výškařka pravidelně zúčastňovala světových a evropských atletických soutěží. Nejvíc si cení stříbrných medailí z halového mistrovství světa z roku 1999 a z halového mistrovství Evropy, které se uskutečnilo o rok později v Gentu.

Nejvíc hrdá je však na vytvoření svého českého rekordu. „V roce 2000 jsem poprvé překonala hranici dvou metrů. To považuji za svůj největší sportovní úspěch,“ dodává Hlavoňová.

K takovým výsledkům se totiž musela poctivě probojovat. „Nejhorší bylo, když jsem měla špatný den a nemohla překonat ani základní výšku. Pokud jsme navíc soutěžili v družstvech, opravdu mě to mrzelo. Tam jsem nehrála jen sama za sebe,“ zamyslí se atletka.

Vzápětí dodává, že to je výhoda a zároveň i nevýhoda individuálních sportů. „Když to zkazím, můžu si za to sama. Jenže na druhé straně vím, že mi to nezkazí nikdo jiný,“ říká atletka.

Sportovní kariéru Hlavoňová přerušila v roce 2001. Narodil se jí totiž syn Ondra. „Zpět k atletice jsem chtěla co nejrychleji. Startovala jsem ještě na halovém mistrovství světa v roce 2004 v Budapešti a na olympiádě v Aténách. Hned po ní jsem kariéru ukončila,“ vzpomíná Hlavoňová.

Hlavním důvodem, proč skončila s profesionálním sportem, nebylo mateřství, ale spory jejích dvou trenérů: pražského a brněnského. „Bez trenéra v Brně by mě nepustili na žádné zdejší sportoviště. Pražský trenér mě zase naučil techniku a měla jsem k němu absolutní důvěru. Jenže neuznával vytrvalost. Bez ní se však člověk nehne, proto jsem měla trenéra i v Brně,“ vysvětluje výškařka.

Před olympiádou v Aténách se však začaly spory obou trenérů stupňovat. „Nemohli se na ničem shodnout a navíc jeden z nich požadoval, abych byla vedená pouze pod jeho jménem,“ říká Hlavoňová.

Trenéři na ni tlačili

Spory trenérů neustaly ani po olympiádě, a proto se atletka rozhodla, že s kariérou skončí. „Oba trenéři na mě vyvíjeli velký tlak. Postupně mi začalo být všechno úplně jedno a závodění mě postupně přestalo bavit. Pro ideální trénink jsem potřebovala oba trenéry, jenže to nebylo možné,“ vzpomíná sportovkyně. Dodává, že kvalitních trenérů nebylo moc a odejít do zahraničí nechtěla.

Po ukončení kariéry se jí narodil druhý syn a její priority se rázem změnily. „Člověku se svět převrátí vzhůru nohama. Když si vzpomenu, jak mě trápil prohraný závod, musím se tomu dnes smát. Svět se přece nezboří. V životě jsou mnohem důležitější věci,“ domnívá se Hlavoňová.

Považuje se za úzkostlivou matku, nejvíc ji trápí, když jsou děti nemocné. „Jeden syn má alergii a druhý astma, takže když jsou nemocní, skutečně se o ně bojím,“ říká bývalá atletka. To je taky důvodem, proč ji další potomek už neláká. „Asi bych zešílela strachy,“ dodává.

Rodina teď žije sportem. Manžel Robin kdysi závodně lyžoval, bez pohybu nemůže být. „Často všichni jezdíme na hory, v zimě do Alp, v létě do Česka nebo do Tater,“ líčí Hlavoňová.

Tím, zda se i její synové vydají na dráhu profesionálních sportovců, se zatím nezabývá. „Staršího jsme museli trochu popostrčit, protože má sklony k lenosti, ale oba kluky zatím pohyb baví. Hrají tenis, hokej a společně jezdíme na lyže. I když manžela už jeho lyžování moc nebaví, učení kluků si užívá,“ směje se atletka.

Ani ji už neláká sport, kterému se tak dlouho věnovala. „Vím totiž, že nemůžu být tak dobrá, jak jsem bývala,“ vysvětluje.
V současnosti Hlavoňová učí na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně a s prací je spokojená.

„Mám kolem sebe mladé lidi, nadšené sportovce, a to mě nabíjí energií,“ říká bývalá výškařka.

Mrzí ji však, že kvůli práci a dětem už nemá na sport tolik času, kolik by si přála. „Chodím běhat, plavat, hraji tenis či basketbal, ale nejraději bych se tomu věnovala i tři hodiny v kuse. V každodenním shonu mi však zbude tak hodinka,“ stěžuje si.

Péče o děti jí však přinesla i zajímavou novinku. „Se starším synem se občas učím češtinu a on mě pak opravuje,“ směje se Hlavoňová. Po letech strávených v Brně však česky mluví výborně. Slovenská slůvka se jí do hovoru zapletou jen tehdy, když je nervózní.