Když Petr Klasa rozhodoval o své kariéře, houpala se u nich doma olympijská medaile jeho otce, cyklisty Michala Klasy. Už v dětství se tak jeho největším snem stalo závodit na kole v Itálii, kde je podle jeho slov cyklistika nejkvalitnější. Do Itálie se dostal. Ze světa se však do Brna vrátil dřív než předpokládal. Příběh Petra Klasy, který se musel vzdát svého snu ve chvíli, kdy se mu splnil, přináší další díl seriálu 15 minut slávy.

Celé dětství měl Klasa cyklistiku před očima. „Jako klukovi mi v pokoji stálo tátovo kolo připravené na závody. Chodil jsem kolem po špičkách,“ vzpomíná dnes jedenatřicetiletý muž. I přesto, že se otci myšlenka na syna jdoucího v jeho stopách příliš nelíbila, ve dvanácti letech jej vzal na nábor do cyklistického týmu.

Už od prvních tréninků snil Klasa o tom, že bude jednou závodit v Itálii. „Jezdil tam můj otec a hodně mi o tom vyprávěl. Pro cyklisty jsou italské závody stejná meta jako je pro hokejisty NHL. Na posledním mistrovství světa zabrali Italové první, třetí a čtvrté místo,“ vysvětluje touhu cyklistů po této jižní zemi Klasa.

A měl štěstí, italské týmy po mladém talentu skočily hned v jeho osmnácti letech. Jako juniorský reprezentant vyhrál totiž v roce 1995 přes dvacet závodů, mimo jiné i etapu nejvýznamnějšího závodu pro juniorské cyklistické reprezentanty, Giro della Lunigiana v Itálii. Nabídku italského týmu však odmítl, aby si v Česku mohl dodělat maturitu.

Pak už šla ale škola stranou. „Nepřemýšlel jsem, co budu po maturitě dál studovat. Cyklistika už mě tehdy živila. Měl jsem asi dvojnásobek průměrného příjmu v zemi,“ zdůrazňuje Klasa. Získat ale nové pozvání do Itálie nebylo jednoduché. Proto začal Klasa závodit nejdříve za české týmy Dukla Brno a profesionální stáj ZVVZ Giant AIS. „Byl to dlouho jediný český profesionální tým, ale moc spokojený jsem tam nebyl. Jezdili jsme na extrémně těžké závody pro dospělé. Bylo nemožné je dojet, natož se umístit,“ vzpomíná na náročné začátky Klasa.

Hurá na jih

Vysvobození přišlo v roce 1998 faxem. „Poslal jej tým z Itálie. Ptali se, jestli ještě závodím a jestli bych chtěl závodit v Itálii. Okamžitě jsem se začal učit italsky a v lednu 1999 jsem odjel,“ vypráví Klasa. Nastoupil do amatérského týmu MG Boys. Amatérská družstva fungují jako příprava pro profesionální stáje. „Závodí tam kluci do pětadvaceti let. Pak člověk buď podepíše smlouvu s profesionálním týmem, nebo od cyklistiky odejde,“ vysvětluje dráhu profesionálního cyklisty Klasa.

Začátky u MG Boys pro něj byly divoké. „U nás se jezdily hlavně těžké etapové závody s množstvím kopců. V Itálii se závodilo na kratších a lehčích tratích. O to se ale jelo rychleji. Musel jsem si zvyknout na úplně nový rytmus,“ popisuje první týdny v Itálii bývalý cyklista. Velkou oporou pro něj byl další Čech v týmu. „Byl tam se mnou Pavel Zerzáň. Když jsme toho měli plné zuby, mohli jsme si postěžovat v češtině. Jezdit na kole pět hodin a při tom se bavit s Italem italsky, bylo opravdu náročné,“ směje se Klasa.

Brzy si našel v týmu své místo. Jeden z typů závodů, ve kterých se mu dařilo, byly sprinterské. „Pilotoval jsem sprintery. Jsou to cyklisté, kteří mají velkou dynamiku. Jsou svalnatí, takže moc těžcí na to, aby vyjeli do kopce, ale na posledních dvou stech metrech dokáží vyvinout obrovskou rychlost. A piloti je k těm posledním metrům musejí dovést,“ popisuje Klasa svou pozici při závodech.

Sprinteři se skrývají za ostatními členy týmu proto, aby je nevysiloval odpor vzduchu. Těsně před cílem je pak kolegové z družstva pustí před sebe. „To uhýbání je dost nebezpečné. Cyklisté jedou šedesát kilometrů v hodině. Pokud o sebe dva jen škrtnou a jeden z nich spadne, letí vzápětí vzduchem padesát lidí a lámou se kosti. Bál jsem se tak hrozně, že mě strach hnal dopředu,“ říká Klasa a tvrdí, že by se v profesionálním týmu stal zřejmě jedním z nejlepších pilotů.

Vyhrával i v těžkých takzvaných selektivních závodech. V nich cyklisté postupně odpadávají, a až vepředu zůstane padesát nejlepších, začíná se závodit. „Tady je to hlavně o psychice. V závodě je hodně kopců a ostatním se uniká právě nasazením všech sil ve stoupání. Závod trvá i pět hodin. Mě motivovalo hlavně vítězství a touha se prosadit,“ přiznává Klasa.

Pocit z vítězství je také to, co se mu na cyklistice líbí nejvíc. „Při fotbalovém zápase má mužstvo padesátiprocentní šanci, že vyhraje. V každém cyklistickém závodu stojí na startu dvě stě lidí. Když má cyklista úspěšný rok, vyhraje tak čtyři klání ze sta za rok. To znamená, že jich přes devadesát prohraje. A v cyklistice neexistuje druhé nebo třetí místo. Jede se jen na vítěze,“ zdůrazňuje Klasa.

Mladému českému cyklistovi se v Itálii dařilo. Za čtyři roky vyhrál třináct závodů pod týmy MG Boys, Team Parolin a Ceramiche Pagnoncelli. A objevily se i první příležitosti dostat se do profesionálního týmu. „Pokaždé to ale skončilo stejně. Vybírali mezi mnou a stejně dobrým Italem. Vždycky vybrali Itala. Vydělá jim totiž víc peněz. Billboardy s Italem budou mít v Itálii mnohem větší úspěch než billboardy s Čechem,“ říká bývalý cyklista.

Poslední sezona, kterou mohl v amatérském týmu strávit, byla pro Klasu velice úspěšná. Přestože na jaře bojoval s mononukleózou a první závod vůbec nedojel. „Jenže pak jsem šest důležitých vyhrál. A na tři roky jsem podepsal smlouvu s profi týmem Alexandra Alluminio,“ vypráví o splnění svého snu Klasa. Tým ho dokonce vybral pro nejdůležitější závod sezony, Giro d’Italia. „Vždycky jsem si přál zajít se na tento závod podívat. A najednou jsem v ruce držel potvrzení, že jej pojedu,“ podotýká Klasa.

Chvíli profesionálem

Štěstí však netrvalo dlouho. Z týmu začali odcházet cyklisté, protože manažer zpronevěřil peníze na chod družstva. V lednu 2003 stáj zkrachovala. Klasa tak za něj neodjel ani jeden závod. „Pořád jsem čekal, že se to nějak vyřeší. Po pár měsících jsme ale s přítelkyní zabalili všechny věci a ve dvě ráno opustili Itálii. Tím pro mě skončila profesionální cyklistika,“ vypráví Klasa, kterého mrzí hlavně to, že si konec kariéry nezpůsobil sám, ale doplatil na nekorektní práci manažera.

Kromě krachu jeho nového týmu patří mezi Klasovy nejhorší zážitky z Itálie vyšetřování kvůli dopingu. „U profesionálního cyklisty, o kterého se staral náš týmový lékař, prokázali doping. Proto ověřovali všechny jeho pacienty. Jenže v Itálii nasazují proti dopingu policejní protidrogovou jednotku,“ vysvětluje Klasa. Policisté ho půl dne drželi na výslechu a prohledali mu celý byt. „Rozmontovali mi i lišty u parket. U výslechu jsem si pak připadal jako vrah. Šest hodin na mě mluvilo pět lidí, jeden po mě řval a třískal pěstí do stolu, druhý mi říkal, že to se mnou myslí dobře. Tihle policisté jsou zvyklí jednat s dealery a najednou tam mají cyklistu, který v životě dostal dvě pokuty,“ kroutí hlavou Klasa.

S dopingem se navíc nikdy nesetkal a nevšiml si ho ani u svých kolegů. Podle něj se totiž nejedná o denní záležitost. „Jen v amatérském týmu mě testovali i dvacetkrát za rok. Ale netvrdím, že doping neexistuje. Sport je s ním spjatý stejně jako politika s korupcí,“ myslí si Klasa. Desetinásobný mistr České republiky požaduje, aby se doping přísně potíral. „Někteří cyklisté jsou schopní pro vítězství i zemřít. A když takový cyklista doping vezme a závod vyhraje, ostatní se musejí přizpůsobit, jinak zůstanou bez smlouvy,“ upozorňuje Klasa na to, jak může užívání zakázaných látek narůstat. Zároveň ale zdůrazňuje, že by policie neměla jednat se sportovci jako s potenciálními vrahy.

Po odchodu z Itálie neodložil Klasa závodní kolo hned. „Druhý den po návratu mi volali z českého týmu Joko Velamos, jestli za ně budu jezdit. Za čtyři dny už jsem jel závod Brno – Velká Bíteš – Brno. Hodinu před startem jsem dostal kolo, které mi bylo strašně velké, a závod jsem vyhrál,“ směje se Klasa.

Kvalita české cyklistiky se podle něj s tou italskou nedá srovnat. Není tady totiž dostatečné zázemí ani peníze, které by zaručovaly vysokou úroveň. Proto s profesionálním závoděním skončil. K rozhodnutí pak přispěl i opakovaný zánět achilovky a Klasa, který za svou kariéru vyhrál asi osmdesát závodů, na podzim roku 2003 cyklistiku opustil.

„V Itálii se bojovalo skoro na život a na smrt. Nejlépe placení profesionální cyklisté tam vydělají i milion měsíčně. Tady se dá přežít, ale co má člověk dělat po třicítce, když už sportovat nemůže, ale přitom nic jiného neumí,“ popisuje bývalý závodník další nedostatky české cyklistiky.

Včasný konec

Dnes nelituje ani toho, že nezávodil za italský profesionální tým. „Říkám si, že to tak mělo být. Třeba bych se přerazil při jízdě z kopce. Cyklistika má smysl, pokud může člověka zajistit na celý život. Pokud ne, je lepší v pětadvaceti odejít a začít hledat nové možnosti,“ říká Klasa.

Po závodění se mu zasteskne jen když se sleduje cyklistiku v televizi. „Dívám se na mistrovství světa a vidím, že se na prvním místě umístí jeden kamarád, na třetím místě další kamarád. Když jsme spolu závodili, dokázal jsem nad nimi vyhrát,“ poznamenává mladý muž.

Klasa nyní tráví většinu času v kanceláři. Pracuje jako týmový manažer firmy zabývající se finančním poradenstvím. „Na téhle práci se mi líbí podoba se sportem. Když měsíc nic nedělám, nic nedostanu. Když se však snažím, jsem za to odměněný,“ říká Klasa. Někdy mu čas strávený v kanceláři vadí a vyměnil by ji za kolo a čerstvý vzduch. „Pak se ale podívám ven a vidím, že je pět stupňů a prší a říkám si, jak je to výborné, že tam na kole nemusím,“ směje se bývalý závodník.

Na kolo si ale sportovec, který ročně najezdil až třicet tisíc kilometrů, vyrazí rád. „Většinou jedeme s kamarády v sobotu. Nikam nespěcháme. Je to spíš takový výlet se zákuskem a kávou. I když do kopce si vždycky zazávodíme,“ říká.

Volný čas tráví také s manželkou a ročním synem Adamem. Ten však v rodinné linii cyklistů asi pokračovat nebude. „Říkám přesně to, co říkal můj otec v jednom článku, když jsem byl malý. Než by se můj syn dal na cyklistiku, radši mu sám přerazím ruce a nohy,“ dodává Klasa.