VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Kelarová: Umřela bych, kdybych nezpívala každý den

Brno /FOTOGALERIE/ - O duši a zpěvu, o Divadle na Provázku a o Romech vypráví Ida Kelarová, zpěvačka a zakladatelka Mezinárodní školy pro lidský hlas.

24.8.2009
SDÍLEJ:

Zpěvačka Ida Kelarová.Foto: DENÍK/Attila Racek

Obraz Brna jí v paměti zůstává zhruba třicet let pořád stejný. Brněnští umělci, bohémský život, vyprodané divadlo, večerní posezení po představeních v místních hospůdkách, inteligentní kulturní publikum, neopakovatelná přátelská atmosféra, a hlavně obrovské životní zkušenosti.

V Brně se v ní před lety probudila zpěvačka, ale vrátit se tam nechce. „Mám to město v sobě zakonzervované v dané podobě. Bojím se, že kdybych se vrátila, má krásná vzpomínka a představa o něm se rozplyne,“ uvádí mimo jiné známá hudebnice, zpěvačka i herečka Ida Kelarová v dalším díle 15 minut slávy.

Narodila se v romsko-moravské rodině v roce 1956 v Bruntále a vyrůstala v srdci Jeseníků ve Vrbně pod Pradědem. Její otec Koloman Bitto byl vynikající a velmi uznávaný romský muzikant a v hudebním cítění podporoval i své tři dcery. Také matka je vedla k hudbě, i když spíše z postavení přísnější rodinné organizátorky. Jako malá hrála Ida na klavír a na violoncello, její sestra Iva prorazila jako herečka, později zpěvačka a houslistka. A Regina, která byla podle Kelarové hudebně nejnadanější, se věnovala rodině a posléze se rovněž vrátila na uměleckou cestu.

„Tatínek u mě vydržel hodiny sedět a dělat mi posluchače, když jsem cvičila na klavír. Později, když už jsem uměla trochu hrát a povedly se mi krátké skladbičky, mu samým štěstím tekly po tváři slzy. On takový byl. Žil pro hudbu. Učil nás nebát se před lidmi a rozdávat se před nimi hudbou,“ vypráví Kelarová.

Rodina se díky mamince často stěhovala. Bittovi bydleli v Prešově, pak v Opavě a nakonec se dostali do Brna. Otec tam získal místo v Brněnském rozhlasovém orchestru Lidových nástrojů jako hudebník, později aranžér moravského, slovenského, rumunského, maďarského a romského folkloru. „Já jsem v Brně studovala na konzervatoři. Mládí ale ve mně vřelo, vzbouřila jsem se a později skoncovala s klasickou hudbou. Zachránila mě až práce v Divadle na Provázku,“ vzpomíná na složité dospívání Kelarová. V té době získala místo korepetitorky, osamostatnila se a začala žít bohémským životem.

Rozhodla náhoda

Ke zpěvu se Ida Kelarová dostala víceméně náhodou. „Iva odcházela na mateřskou, a tak jsme v Divadle na Provázku přemýšleli, kdo ji nahradí. Hrála tehdy v Bratrech Karamazových. Zpívala hlavní roli, mimo jiné silný závěrečný motiv. Režisér Petr Scherhaufer mi tehdy razantně řekl, že to přece budu zpívat já,“ vzpomíná Kelarová. Nejprve se zalekla, měla i hlubší polohu hlasu než její sestra. Nakonec ji soubor vyprovokoval, že ve vzteku praštila pěstí do klavíru a zmíněný motiv bravurně zazpívala. „Jakoby se ve mně něco otevřelo. Najednou jsem věděla, že to je má cesta, můj svět. Byl to silný pocit, jako bych našla sama sebe. Za to vděčím Divadlu na Provázku a všem kolegům. Zpívání mě začalo bavit, navíc jsem dostávala výbornou zpětnou vazbu,“ říká zpěvačka.

Na jevišti pak už hrála pravidelně. Nejvíc vzpomíná na roli nezkrotné Alexandry ve hře Markéta Lazarová. Seděla jí ohnivost a divoký temperament, má ho v sobě také. Na dobu, kdy působila na brněnských prknech, vzpomíná zpěvačka velmi ráda. I když to byly občas drsné zážitky. „Na pořadu dne bylo v provázkovském světě ponižování, drsné zacházení a někdy až brutální krutost. Patřilo to tehdy k metodám režisérů. Dostali z nás tímto způsobem neuvěřitelné herecké výkony. Neexistovala možnost, že by něco nešlo. V každém z nás nejdříve režisér musel zabít ego, pak z nás dostal maximum. Později jsem to pochopila a částečně použila ve vlastních pedagogických metodách. Lidské ego je silné a dokáže člověku tvrdě bránit, aby se dostal k duši,“ vysvětluje Kelarová.

Divadelní prkna pro ni znamenala spojení mladého rebelantství a nahromaděných emocí. „Byla jsem najednou sama sebou, mohla jsem vypustit vše, co mě trápilo, co jsem v sobě cítila. Ta doba, tehdejší Brno, setkávání, pohoda, bezstarostnost a přátelé pro mě znamenali tolik, že teď bych se do Brna už vrátit nechtěla. Je to všechno pryč a nechci si kazit vzpomínky. Navíc jsem konečně našla domov, zázemí a důležitý pocit zakotvení tady na Vysočině,“ říká Kelarová.

Wales a Dánsko

Bydlí v domku v malém městečku Bystré u Poličky. Ani tam však cesta nebyla jednoduchá a přímočará. „Rozvedla jsem se a začala hledat nový smysl života. Odstěhovala jsem se do Walesu, kde jsem zažila snad nejtěžší léta, ale dnes vím, že byla pro můj budoucí život nejdůležitější. Neměla jsem žádné peníze, prodala jsem klavír i violoncello, neuměla jsem řeč, nikoho jsem neznala,“ líčí Kelarová.

Ve Walesu se jí narodila dcera. Těsně po porodu dostala dopis, že její milovaný tatínek zemřel. Tato smutná a emotivně silná událost jí obrátila život. Začala pátrat po svých kořenech, zajímala se o romskou mentalitu, kulturu i hudbu. Cítila silnou potřebu a zodpovědnost tlumočit tatínkův odkaz dalším lidem.

Začala organizovat umělecké kurzy a dílny, takzvané workshopy. „Romská kultura i písničky jsou neuvěřitelně silné. Tatínkova rodina byli Romové, lidé, kteří v sobě neskrývají city. Brečí, když chtějí, radují se, když chtějí, a dokáží naplno vychutnávat život. To mi teď v naší uspěchané civilizaci chybí. Každý se stydí za své vnitřní pocity. Právě to se snažím ve workshopech odbourat. Teprve potom je zpěv plný, mocný a léčivý,“ objasňuje filozofii svých kurzů Kelarová.

V roce 1986 se odstěhovala do Dánska a začala učit zpěv i lidi, kteří do té doby nezpívali. I když poznala spoustu jazyků a kultur, zdá se jí i dnes romština pro zpěv krásná. „Nejlépe na mých workshopech funguje, když lidé nevědí, o čem zpívají. Jen tak můžou dát do projevu všechno. Navíc je romština velmi melodický jazyk, mám jej ráda,“ svěřuje Kelarová. Nadevše také miluje moravskou a slovenskou kulturu.

V každém je zpěvák

Říká se o ní, že naučí zpívat každého, i toho, kdo v životě neudržel tón. „Já lidi zpívat neučím. Každý zpívat umí, jen si musí věřit, že to v něm je,“ tvrdí Kelarová. Uvádí příklad jednoho z prvních žáků v Dánsku. Jmenoval se Bob a neuměl zazpívat ani tón, nerozpoznal ani, zda jde melodie nahoru nebo dolů. Chodil k ní na hodiny více než rok, protože kdesi uvnitř duše cítil, že zpěv k životu potřebuje. Zpíval nahlas a falešně, měl však krásnou barvu hlasu. „Po odjezdu z Dánska jsem o něm dlouho neslyšela. Pak jsem se dozvěděla, že Bob se stal sólistou kodaňské opery,“ dodává Kelarová.

Založila v té době Mezinárodní školu lidského hlasu. Zakrátko se ale rozhodla vrátit do Česka. „Nechápu emigranty, kteří říkají, že se jim nestýská a rodná země jim nechybí. Kořeny jsou důležité, je krásné si například povídat s lidmi, kteří mají stejné vzpomínky,“ odůvodňuje svůj návrat Kelarová. Usadila se před patnácti lety v Bystrém, ale s sebou přivezla všechny projekty, školu zpěváků i touhu pomáhat lidem.

Lék na duši

S workshopy pokračovala i na Vysočině. Lidé z celého světa k ní jezdí stále. „Za víkend je možné udělat pokroky a ve většině případů se stanou veliké zázraky. Každý člověk si ovšem musí uvědomit, že když třicet let nezpívá, nestane se z něho za tři dny excelentní umělec. Zpěv se nemusí cvičit, ale lidé by měli zpívat každý den. Vložit osobní problémy a smutky do zpěvu je i nesmírně léčivé. Ordinovala bych to všem, kteří berou raději antidepresiva,“ přesvědčuje zpěvačka.

Sama zpívá každý den, nemohla by bez zpěvu žít. „Každý z nás byl, je a bude nějak zraňován a zpěv je nejlepším lékem na duši. Když se člověk přiblíží vlastnímu nitru, je to dar, který se penězi nedá zaplatit,“ dodává Kelarová.

Kromě kurzů vede i velké mezinárodní pěvecké sbory nazvané Apsora (v překladu z romštiny ,,slzičky“ – pozn. red.). Členové jsou většinou absolventi její mezinárodní školy. Apsora vystupuje na benefičních koncertech, vydala několik alb, založených především na původní romské tvorbě. „Zpěvem bojujeme proti rasismu, diskriminaci a strachu z neznámého. Současně s tím vyzýváme Romy, aby se nevzdávali a neutápěli sami sebe v pasivním postoji k životu. Aby nesli zodpovědnost za svou kulturu, aby pracovali a otevírali se budoucnosti. Aby usilovali o lepší životní podmínky pro své děti a neupadali v prokletí své minulosti,“ popisuje poslání sboru Kelarová.

Pomáhá Romům

Angažuje se také v občanském sdružení Miret, které i založila. Miret má za cíl podporovat romskou tvorbu. Společně s výborným hudebníkem Desideriem Duždou romské menšině pomáhá začlenit se do společenského života. Zároveň se snaží, aby lidé Romům porozuměli a něco se od nich naučili a naopak. Podle Kelarové je to práce tvrdá a náročná. Zpěvačka zažila častá zklamání jak ze strany Romů, tak od Neromů.

Nevzdává se. Zaměřuje se hlavně na děti a mládež. „Pokud nemají podporu od rodičů, když jim nechtějí platit kroužky, vzdělání, je to začarovaný kruh. Určité výsledky však už máme. Mnozí mladí Romové se tak sžili s majoritní společností, že třeba ani neznají romské písně, neumí romský jazyk a za svůj původ se stydí. Integrace je dobrá a potřebná, ale člověk by neměl popírat a ztrácet své kořeny, svou identitu,“ uzavírá Ida Kelarová.

ANETA ŠEDÁ

24.8.2009
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Třiadvacetiletý řidič Passatu sjel ze silnice a naboural do rodinného domu v Malešovicích na Brněnsku. Byl opilý.
AKTUALIZOVÁNO
9

Opilý řidič naboural do rodinného domu. Vjel přímo do ložnice

Ilustrační foto.

V brněnské úrazovce vznikne nové oddělení urologie

Svezl se stovkami aut. Ke stopování stačí úsměv, říká cestovatel

Brno /ROZHOVOR/ – Mezi kontinenty se přepravuje letecky, jinak výhradně stopem. Nikdy neplatí za nocleh a vodu s sebou zásadně nenosí. Cestovatel Slávek Král už dostopoval k terakotové armádě v Číně i na karneval v Riu. „Vždycky mám jen prázdnou lahev. Jsem totiž stydlivý a tohle mě alespoň motivuje začít se bavit s lidmi," říká.

Poštu v Komárově přepadl ozbrojený muž. Odnesl si desítky tisíc korun

Brno – Se zbraní v ruce vešel v pátek navečer do pošty v brněnském Komárově zatím neznámý pachatel. Z přepadení si domů odnesl desítky tisíc korun. Muže policisté stále hledají.

Zbarvili nebe i sebe. Tři tisíce lidí si užily brněnský Rainbow Run

Brno /REPORTÁŽ/ – Vzduchem poletuje barevný prášek. Usazuje se na tělech, ve vlasech. Prachovou vichřicí probleskují úsměvy účastníků letošního běžeckého závodu Rainbow Run, který se v sobotu konal v Brně. Před závodem v běhu na pět kilometrů závodníci vyhodili prášek do vzduchu a na chvíli zabarvili nebe.

Koně bojovali s ohněm, vodou i davem. Na policejním mistrovství

Brno /REPORTÁŽ/ – Skokové derby, policejní parkur nebo skok mohutnosti. V těchto dvou disciplínách v sobotu soutěžilo čtyřiadvacet policistů z jízdních oddílů z několika zemí. V Brně se uskutečnil dvacátý ročník Mezinárodního policejního mistrovství v jezdectví.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies