Odmalička měl jasný cíl. Být sportovcem. V devadesátých letech se stal nejlepším českým triatlonistou. Kromě mnoha titulů mistra republiky se může pochlubit čtvrtým místem z mistrovství Evropy a devátým ze světového šampionátu.

„Tehdy jsem si myslel, že za pár let budu takové soutěže vyhrávat. Nepodařilo se,“ vypráví bývalý triatlonista Tomáš Kočař. Sportovní štafetový kolík po něm převzali jeho dva synové. V dalším díle seriálu Patnáct minut slávy Tomáš Kočař vzpomíná na sportovní začátky i největší úspěchy. Netají se tím, že do synů vkládá velké naděje.

Narodil se v roce 1965 v Brně, kde žije dodnes. „Jsem hodně fixovaný na Brno. Mám tady přátele, rodinu. I kdybych měl možnost žít třeba v Americe, Brno by zvítězilo,“ vysvětluje Kočař.

Sport ho provází odmalička. „Nejdříve jsem plaval a na první závody jel asi v pěti letech,“ usmívá se Kočař. Oba rodiče byli sportovci, maminka dokonce vyučovala plavání na základní škole. Také bratr Michal balancoval na hraně profesionálního sportu. „Do osmnácti let závodně plaval. Pak toho nechal a založili jsme sportovní klub. Díky tomu jsem měl v Brně pro triatlon zázemí,“ vypráví Kočař.

Cyklistika i běhání ho bavily odjakživa. „První kolo jsem dostal v deseti letech. Tehdy to bylo terno. Sháněl mi ho strejda, protože měl známé v tehdejší Favoritce,“ vzpomíná Kočař.

I když ho jiné sporty bavily, zůstával věrný plavání. Jen jednou v životě si nebyl jistý, jaký sport zvolit. „Ve čtvrté třídě si mě trenér vybral do hokejového týmu. Tehdy jsem váhal mezi hokejem a plaváním. Na hokejové tréninky bylo potřeba vstávat třeba ve čtyři ráno, takže plavání zvítězilo,“ směje se bývalý triatlonista.

Rozhodla vojna

Po základní škole vystudoval učební obor mechanik přenosových zařízení. Škola ho nikdy nebavila, o to víc se chtěl živit právě sportem. Triatlon objevil až na vojně. „Byl jsem na pokoji s klukem, který triatlon dělal. Hodně trénoval a já si s ním občas chodil zaběhat. A světe div se, docela jsem mu stačil. Překvapilo mě to a nakonec přimělo, abych se triatlonu také věnoval,“ vzpomíná Kočař. Jeho rozhodnutí podpořilo i vítězství hned na prvních závodech v roce 1986.

Když se rozhodl, že sport jej bude živit, rodičům se to moc nelíbilo. „Měli strach, abych se uživil,“ vysvětluje triatlonista. Dva roky pracoval na zesilovací stanici, pak už sportu zasvětil všechen čas. Sportovní klub triatlonistů založili bratři Kočařovi v roce 1987.

„Triatlon jsme začali propagovat a postupně se k nám připojilo asi osm až deset lidí. Troufám si říct, že dnes patří Brno k centrům evropského triatlonu,“ říká Kočař. Přestože popularita triatlonu vzrostla, stále je to podle něj okrajový sport. „S hokejem nebo fotbalem se to nedá srovnávat,“ upozorňuje.

Je zajímavé, že triatlonové tréninky si Kočař řídil sám. Pouze bratr ho občas lehce usměrňoval, jinak trénoval podle citu. „Nikdy jsem nebyl tréninkový typ. Cvičil jsem spíše intenzivně a kratší dobu. Možná to byla chyba, možná ne. Kdyby mi bylo pětadvacet, zkusil bych se asi rozvíjet pod vedením trenéra,“ přemýšlí sportovec.

Jako triatlonista samouk měl však Kočař úspěch. Sedmkrát za sebou získal titul mistra republiky, na mistrovství Evropy skončil čtvrtý a devátou příčku obsadil na mistrovství světa. „Začínal jsem ještě za minulého režimu, takže jsme byli pro zahraniční sportovce exotická atrakce. Jednou se dokonce stalo, že každému z našeho týmu poslali organizátoři soutěže ze Švýcarska pět set franků, abychom tam vůbec mohli přijet. To byly v roce osmaosmdesát obrovské peníze,“ směje se Kočař.

Díky sportu se Kočař podíval na Nový Zéland, na Havaj, a samozřejmě do mnoha evropských zemí. „Hodně jsem jezdil třeba do Francie. Tam se mi líbí. Myslím, že povahově jsou Francouzi podobní Čechům. Takoví pohodáři,“ míní sportovec. Zároveň dodává, že velkým problémem pro něj byla v zahraničí jazyková bariéra. „Prakticky se nedomluvím. Naštěstí se mnou skoro pokaždé jel někdo dobře jazykově vybavený,“ říká.

Český triatlon vděčí Kočařovi za hodně. Díky němu se tento sport dostal do povědomí lidí. Lidé ho dodnes poznávají a žádají o rady, jak co nejlépe trénovat.

Uživit se sportem nebyl podle Kočaře problém. „Celý život jsem měl vlastně štěstí. Netrpěl jsem nedostatkem, také sponzoři se dali sehnat. Jednoho jsme měli v Belgii. Jeho zásluhou měli čeští triatlonisté srovnatelnou výbavu se zahraničními sportovci. V Česku byla nabídka minimální,“ popisuje tehdejší situaci.

Důležitá je rodina

Závodní kariéru ukončil Kočař v roce 1998. Říká, že důvodů bylo několik. Oženil se, založil rodinu a začal podnikat. „Už to nebylo ono. Byl jsem unavený a výkony nebyly podle mých představ. Možná, že kdybych si dal pauzu, mohl jsem se vrátit, ale současný stav mi vyhovuje,“ vysvětluje sportovec. Dodává, že důležitou roli hrála v rozhodování také rodina. „Na špičkové úrovni se lze udržet jen za cenu obětování rodinného života. Člověk se nemůže naplno věnovat obojímu,“ říká. Od šestadevadesátého roku má v Brně obchod s cyklistickými potřebami a také trénuje mladé triatlonisty.

Kočařova rodina podřídila život sportu. Manželka je také sportovkyně. Začínala jako plavkyně, pak soutěžila v moderním pětiboji, v cyklistice. V roce 1989 dokonce vyhrála mistrovství republiky v triatlonu. Také synové jsou sportovci tělem i duší. Starší Lukáš jde v triatlonistických šlépějích otce, mladší Jakub sbírá plavecká ocenění. „Trénuji spíše toho staršího. Oba kluky musím občas brzdit, aby se nepřetrénovali,“ vysvětluje sportovec.

Jestli se budou jeho synové naplno věnovat sportu i v budoucnu, je ve hvězdách. „Byl bych rád, ale uvidím. Zatím chodí na sportovní gymnázium, takže podmínky mají dobré. Bylo by fajn, kdyby šli na vysokou. Mladší Jakub je spíš po mně, takže ho škola nebaví,“ usmívá se Kočař. Rozhodně však chce syny v profesionálním sportu podporovat. „Je to dřina, ale když se daří, stojí to za to,“ říká bývalý triatlonista.

Oba jeho synové zatím slaví úspěchy. Lukáš několikrát vyhrál Český pohár a dvakrát závody olympijských nadějí, ocenění sbírá i Jakub. Má doma už asi 240 medailí. „Cíle máme jen ty nejvyšší,“ směje se Kočař. Dodává, že kromě jiných i účast na olympiádě v Londýně.

On sám už tak vysoké cíle nemá. Loni se zúčastnil proslulého lyžařského Vassova běhu ve Švédsku, čímž si splnil dávný sen. „Chci tam jet znovu. Loni jsem startoval někde z pozice číslo patnáct tisíc a vybojoval si místo mezi čtyřmi a pěti tisíci,“ nadšeně vypráví Kočař. Dodává, že by se chtěl vrátit taky na Havaj, kde se jednou účastnil soutěže Ironman. „Závodění pro radost je úplně jiné než vrcholový sport. Protože je to méně náročné, tak si soutěž vychutnám,“ líčí Kočař.

Kromě aktivního sportu se bývalý triatlonista věnuje práci ve své prodejně s cyklistickými potřebami. „Je vidět, že třeba teď v době krize lidé podvědomě šetří,“ říká Kočař. Podle něj se kvůli krizi nejvíce snížil prodej kol. V cyklistické výbavě by on osobně nešetřil na ničem. „Záleží samozřejmě na možnostech každého člověka. Pokud se někdo zámožnější rozhoduje mezi kolem za deset a za dvacet tisíc korun, rozhodně by si měl koupit to dražší. Člověka pak jízda více baví. Je to zkrátka úplně jiné svezení,“ popisuje Kočař.

Jezdí bez helmy

Lidé si podle Kočaře svá kola nejčastěji postupně dovybavují. Dokupují pedály s nášlapným zařízením, pořizují si lepší oblečení a také vzrostl prodej helem. „Já jezdím bez ní. Určitě to není o tom, jak mi sluší nebo nesluší, zkrátka jsem si ještě nezvykl. Polepším se,“ slibuje sportovec. Dodává, že obecně mu povinná výbava na kole moc neříká. Nemá zvonek ani všechny povinné odrazky.

Podnikání v tomto oboru se podle něj vyplatí. „Cyklistika je v Česku populární. Suverénně nejvíc je takových těch výletních jezdců. Ty poznám hned,“ říká Kočař. Prý je to poznat už z toho, jak sedí na kole. „Sedí tam jako za stolem,“ směje se.

Kdyby se mohl bývalý triatlonista vrátit v čase zpět, možná by se přinutil vystudovat další školu. „Asi bych se profesionálněji věnoval trenérství. Teď to sice taky dělám, jenže studiem bych získal další znalosti a kvalifikaci,“ říká Kočař. Uvažuje o tom, že trenérství se jednou bude věnovat naplno. „Zatím je náročné skloubit tréninky a práci v prodejně, protože oboje má sezonu v létě. Možná se časem rozhodnu jen pro trénování. Uvidím,“ dodává.

S mladými brněnskými triatlonisty chodí Kočař pravidelně plavat na šestou hodinu ranní. I v tak nepříjemně časnou dobu tam pozoruje relaxační účinky sportování. „Pravidelně tam s námi chodí tak třicet lidí. I v šest ráno vypadají spokojeně,“ popisuje Kočař. To, že někdo nemá na sport čas, je podle něj nesmysl.

„Kdo chce, čas si udělá. Může ho to stát přemáhání nebo peníze, vždycky to však jde,“ zdůrazňuje. Aktivní relaxace je podle něj velmi důležitá. Rodina Kočařů snad nikdy nezažila nějakou pasivní dovolenou. „Týden jen tak ležet u moře a opékat se ze všech stran? Ani náhodou. To by nikdo z nás nevydržel,“ směje se bývalý triatlonista.