Doktor Marek Joukal nás vede do studovny, kam si studenti vypůjčené exponáty nejčastěji nosí. Stěny místnosti, v níž budoucí lékaři běžně sedí s krabicemi kostí, lemují skříňky s rentgenovými snímky různých částí lidské kostry.

Při obcházení celé studovny se dostáváme i ke snímkům vnitřních orgánů. „Studenti se tímto způsobem učí o rentgenologických metodách, pomocí kterých je možné znázornit jednotlivé orgány. Tady vidíme například vyšetření jícnu," popisuje snímky Joukal.

Kosťárna se nachází naproti místnosti s rentgenovými snímky. Je mnohem menší. Přesto jsou v půjčovně, do níž dopadá přes mléčná skla málo světla, uloženy tisíce kostí. V každé krabici je nějaká kosterní sada. Například osová část páteře nebo dolní končetina. Největší zájem je o sady s lebkami. Jsou složitější. „Jednotlivých útvarů a otvorů, které musí studenti na lebce znát, je hodně," vysvětluje Joukal. Každá lebka v kosťárně musí být otevřená. Studenti tak vidí také vnitřní stranu.

Půjčovna kostí
∙ začala fungovat zároveň se založením Lékařské fakulty Masarykovy univerzity Brno v roce 1919
∙ studenti mají k dispozici tisíce kostí
∙ půjčují si je po sadách
∙ fakulta má také muzeum s orgány, částmi končetin či kostrami

Některé kosti pocházejí až ze středověku. Budoucím lékařům se proto může dostat do ruky i vzácnější kus. „Exponáty z důležitých antropologických oblastí jsou uložené v depozitáři. Také v kosťárně je však materiál se zajímavým původem," upozorňuje Joukal. Dodává, že mají k dispozici i mate-riál ze starých kostnic, jiné kosti jsou z devatenáctého století. V početné sbírce studenti najdou každou část lidského těla. „Víc máme především párových kostí," informuje Joukal.

Mnohé studijní pomůcky jsou hodně tmavé. Je to jejich stářím, ale také původem. „Tmavé kosti pocházejí většinou z hrobů. Předtím než je vytáhli, ležely v zemi," vysvětluje Joukal. Materiál z hrobů mají také zavedený v kosterní kartotéce.

Z kosťárny přecházíme přes chodbu do další místnosti. Do rozsáhlého muzea nejen kostí, ale i tkání a orgánů. Přestože si tady exemplář není možné ohmatat, pohled je často mnohem silnější. Třeba na lidskou paži s otevřenou tkání. Vidíme svaly a žíly. Na některých preparátech zůstaly i nehty.

Podobně hrozivý pohled je i na vystavené vývojové anomálie, s nimiž se lékaři v současné době už nesetkávají. Na konci místnosti stojí ve vitríně také sádrový odlitek kostry valašského obra Josefa Drásala.

UBYLO JICH

Přesto chodí do muzea méně studentů než dřív. „Poté co začala éra 3D aplikací, tady už tolik zájemců nebývá. Ti, kteří sem chodí stále, však mají lepší znalosti," poznamenává Joukal.

V muzeu, které po druhé světové válce obnovil profesor Karel Žlábek, je přes šest set exponátů. Další provozovatelé doplňují. Ty v roztoku mají přitom ne-omezenou životnost. Preparáty ústav získává na základě darovacích smluv. Dárci je na fakultě podepisují ještě za života.

SIMONA FERULÍKOVÁ