Uhrančivé oči, černé vlasy a nezkrotný temperament. To je divá Bára v podání slavné brněnské herečky Vlasty Fialové. Touto rolí ve stejnojmenném filmu Vladimíra Čecha si získala domácí publikum i filmové diváky z nejrůznějších koutů světa.

Fialová se ale raději věnovala divadlu. S jejími profesními úspěchy kontrastovaly strasti v osobním životě. Významné herečce, která dokázala ve dvaceti letech pobláznit polovinu světa, je věnovaný další díl seriálu Brněnského deníku Rovnost Jihomoravané, kteří dobyli svět.

Fialová se narodila 20. ledna 1928 v brněnských Židenicích. Rodina bydlela až do vypuknutí druhé světové války v tehdejší Habrmanově ulici. Její rodiče byli členy brněnské opery.

Hrála už ve 4 letech

První roli si zahrála jako čtyřleté dítě v baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky, kde se objevila v roli Holčičky s kočárkem. „Všichni se strachovali, jak se zachovám, když před sebou uvidím publikum. No a mně to bylo prostě jedno,“ vzpomíná Fialová v knize Josefa Karla Grumlíka Vlasta Fialová vypráví v herecké šatně o své práci a o životě.

Rodiče Fialové se potkali v brněnském angažmá. Její matka pocházela z Ostravska, otec z pražského Žižkova. Fialová měla staršího nevlastního bratra Vladimíra. „Otec měl devatenáct let, když se seznámil s Marií Waltzovou, do které se zamiloval. Musel však narukovat na frontu. Vrátil se až po několika letech. Jeho první kroky vedly za Marií,“ uvádí ve vzpomínkách Fialová. U rodičů ho čekalo překvapení, pětiletý syn. Jeho milovaná zemřela při porodu.

Bratr Fialové Vladimír vyrůstal u prarodičů v Praze, zatímco ona žila s rodiči v Brně. „Od raného mládí navštěvovala baletní školu Iva Váni Psoty. Zpívala také v dětském sboru Rafaela Kubelíka v Jakobínu, v Carmen a v Tosce,“ popisuje začátky slavné herečky Zdeněk Srna v knize Postavy z brněnského jeviště.

Po ukončení obecné školy začala studovat reálné gymnázium. V roce 1943 přešla na konzervatoř. Rodičům se to moc nelíbilo. Kvůli válce však musela školu stejně přerušit. V té době přišla její rodina o střechu nad hlavou. „Jednou jsme se vraceli po neúprosném bombardování, ale svůj dům jsme nenašli. Zmizel v troskách,“ vzpomíná Fialová.

Její otec prý zvládl situaci s přehledem. Řekl, že klíče od domu ztratil už několikrát, ale aby ztratil dům od klíčů, tak to se mu prý ještě nikdy nestalo. Útočiště našli v Mahenově divadle. Čtrnáct dní spali v jedné z lóží, dokud jim úřady nepřidělily náhradní bydlení.

Po válce Fialová pokračovala ve studiu na konzervatoři. Díky obětavosti pedagožky Zdeňky Gräfové a manželů Marie a Rudolfa Waltrových se jí podařilo dokončit školu už v roce 1947. Na divadelních prknech se objevovala ještě za studií. „Ve studentských letech byla úspěšná i ve skocích do vody a v plavání,“ zmiňuje Srna. Není prý divu, vždyť bydlela hned naproti městských lázní, kam odmalička chodila.

Do prvního angažmá nastoupila v Opavě, kde působila jednu sezonu. Chtěla se tam podle vlastních slov „vyhrát“. Jejím heslem, kterým se pak celý život řídila, se stalo Uhrát se k smrti.

Mladého talentu si tehdy všiml i filmový režisér Vladimír Čech, který ji obsadil do titulní role ve filmu Divá Bára. „Do Prahy jsem jela, jak se říká na blind. Vlak měl zpoždění a místo dopoledne jsem přijela až v odpoledních hodinách. Ani mě nenalíčili, maskér prohlásil, že je od rána utahaný. Byla jsem hodně rozzlobená na to, jak se mnou jednali. Za pár dní mi přišel telegram, že točím,“ vzpomíná v knize Fialová.

Film ji proslavil, a to nejen v bývalém Československu. Premiéru měl na jaře 1949 a kromě Evropy se promítal v Africe, Latinské Americe i v Japonsku. Japonce uchvátila její krása natolik, že ji zvolili nejkrásnější herečkou roku. „Snímek se stal vůbec prvním československým filmem uvedeným v Austrálii a pět let po domácí premiéře, kritikou přijaté celkem macešsky, se dočkal rozhodně kladnějších recenzí právě na stránkách nejvýznamnějších australských deníků,“ uvádí v knize s názvem Vlasta Fialová dramaturgyně Eva Hrozková. Ještě roky po premiéře chodily Fialové pochvalné dopisy z celého světa.

Za svoji hereckou kariéru ztvárnila Fialová asi čtyřicet filmových rolí. V žádné z nich však nevynikla tolik jako v Divé Báře. Za zmínku i přesto stojí například snímek Občan Brych, ve kterém si zahrála po boku Karla Högera nebo také filmy Botostroj či Legenda o lásce. Od patnácti let také spolupracovala na mnoha projektech i s Československým rozhlasem.

Chtěla se však věnovat hlavně divadlu. Z Opavy se přesunula na dvě sezony do Olomouce a poté do Brna. Do činohry Státního divadla nastoupila od sezony 1950–1951 a zůstala jeho členkou až do smrti. „Fialová byla jako stvořená pro vyjadřování moderní složitosti ženských osudů, jasné přímočaré, jednoduché postavy nebyly její doménou,“ upozorňuje Srna.

Za dobu působení v brněnském Národním divadle si Fialová zahrála asi dvě stovky divadelních postav. Ze začátku byla obsazovaná spíš do komedií. Mezi nejvýznamnější role patří ale ty vážné. Asi v polovině šedesátých let získala titulní roli v Brechtově hře Matka Kuráž a její děti. Její výkon v roli drsné, životem vláčené, ale nepoddajné markytánky z bojišť třicetileté války vešel do dějin českého divadla. Na podzim 1964 byla jako šestatřicetiletá jmenována zasloužilou umělkyní. Stala se tak nejmladší nositelkou tohoto ocenění.

Zůstala skromná

Nikdy nezpychla. „Fialová byla skromná a ve svém řemesle poctivá a pokorná. Nepamatuji si, že by někoho mentorovala, a pokud něco ze svého umění předávala kolegům, činila tak vlastním příkladem,“ vzpomíná pedagog Janáčkovy akademie múzických umění a bývalý dramaturg činohry Mahenova divadla Miroslav Plešák.

V šedesátých letech začala vyučovat na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Kvůli vyhlášce, jež nedovolovala učit lidem bez vysokoškolského vzdělání, musela s prací skončit. Mrzelo jí to. Sedmdesátá léta nebyla pro Fialovou šťastným obdobím. Na několik sezon téměř přerušila styk s divadlem. Měla zdravotní problémy.

Na divadelní prkna se nakonec vrátila. „Za velké štěstí považuji, že jsem Vlastu Fialovou mohl jako dramaturg sledovat zblízka v Mahenově činohře, na jejíž scénu se po dusivém normalizačním období a následné krátké pauze vrátila v roce 1993. Stalo se tak zásluhou režiséra a později uměleckého šéfa Zbyňka Srby, který ji obsadil do klíčové role v Casonově komedii Stromy umírají vstoje,“ vysvětluje Plešák.

Divadlu neustále podřizovala i osobní život. Její partneři byli lidé z branže. V padesátých letech se provdala za herce Jiřího Tomka. Narodil se jim syn Jiří. Manželství se však po několika letech rozpadlo. Jejím životním partnerem se nakonec stal Zdeněk Kampf. Byli spolu čtyřiatřicet let. Když Kampf v roce 1988 zemřel, ve Fialové se něco zlomilo. Nerozuměla si ani se synem Jiřím. „Mám syna, ale ten má svoji rodinu, i když se vzájemně navštěvujeme, nikdy mi z mého života pocit samoty nevymizí,“ uvádí Fialová v Grumlíkově knize vzpomínek. Zemřela náhle 13. ledna 1998, týden před sedmdesátými narozeninami.

Brněnský teatrolog a divadelní kritik Bořivoj Srba o herečce Vlastě Fialové říká: Její umění mělo evropský formát

ROZHOVOR – Narodila se v Brně, žila v Brně, zemřela v Brně. I když milovala cestování, ještě víc zbožňovala divadlo. Podle teatrologa Bořivoje Srby, který s Vlastou Fialovou dlouhá léta spolupracoval, byla profesionálkou hrající vždy s nasazením.

Jak byste charakterizoval Vlastu Fialovou?
Považuji ji za jednu z nejvýznamnějších hereček, jaké kdy české divadlo mělo. Přičítám jejímu herectví dokonce význam evropského formátu. Pro výjimečné postavení, které zaujímala mezi českými herečkami své doby, ji předurčila už krása, ale také mimořádný talent. Ten jí umožňoval vytvářet role, které vynikaly nejen v žánrovém, ale i v duševním rozsahu.

Díky čemu byla vlastně tak výjimečná herečka?
Vymykala se zejména zvláštním druhem sebeprogramování. Schopností soustředit svou tvorbu v duchu tehdy pokrokových představ o možných způsobech modelování dramatické postavy. Prosadila se v dějinách českého divadla jako nejslavnější ztělesnitelka zásad herectví takzvaného epického divadla, jehož propagátorem byl německý dramatik Bertold Brecht. Právě v tomto smyslu se přiřazuje, alespoň podle mého mínění, k nejpřednějším herečkám Evropy.

Jaké byly její nejvýznamnější divadelní role?
Byly to hlavně ty brechtovské. Například Nana v československé premiéře hry Kulatolebí a Špičatolebí, Gruša v Kavkazském křídovém kruhu a titulní role v Matce Kuráži a jejích dětech. V Matce Kuráži propůjčila postavě markytánky takovou živočišnost, kterou jí nedokázala dát ani Helena Weigelová, Brechtova žena, pro kterou dramatik roli napsal.

V jakých dalších rolích se prosadila?
Opomenout nelze například roli Alice v Dürrenmattově hře Play Strindberg, líčící s krutou drsností tragédii manželského rozvratu. Nelze vynechat ani její Šansoniérku z dramatické prvotiny básníka Ludvíka Kundery Totální kuropění a také postavu Ježíšovy matky Marie v Sokolovského podkrkonošských lidových pašijích. Při jejím ztvárnění pietního aktu lidé dokonce plakali.

Byla to herečka s velkým srdcem

Jako krásná a vzpurná divá Bára ho coby studenta gymnázia okouzlila. Vlastně se do ní dokonce zamiloval. A když se s ní setkal poprvé, s úctou a částečnou trémou ji coby čerstvý absolvent Janáčkovy akademie múzických umění oslovil milostivá paní. Zkušená herečka tehdy jen mávla rukou a zpříma řekla: Ale, běž, prosím tě. Tykej mi přece, vždyť jsme kolegové!“ Tak dnes vzpomíná na Vlastu Fialovou herec Jaroslav Dufek.

Později měl to štěstí, že se s Fialovou před kamerou setkávali jako partneři. Režiséři je obsazovali v televizních inscenacích. A tak spolu při tehdejších a divácky oblíbených živých vysíláních pojmenovaných Brněnské pondělky podstupovali rizika a napětí spjatá s přímým přenosem. „Při jednom vysílání nám scénář předepisoval vypít láhev whisky. Rekvizitář nám však neočekávaně přinesl originál bourbon, který jsme s Vlastou za sedmdesát minut živého vysílání pokořili. A vzhledem k tomu, že to byl přímý přenos a my měli velmi napnuté nervy, nebyl na nás nakonec účinek alkoholu znát,“ říká dnes sedmašedesátiletý herec.

V druhé polovině šedesátých let získal angažmá v Mahenově činohře. Režisér Miloš Hynšt ho spolu s Fialovou obsadil do Ibsenova dramatu o norském světoběžníkovi. „Hrál jsem hlavní roli Peera Gynta a Vlasta moji matku. Tehdy se o mě jako o nového člena souboru velmi pěkně starala a pomáhala mi,“ vzpomíná na své začátky v brněnském Národním divadle.

Také pozdější doba přinesla této dvojici zajímavé setkání, tentokrát ve Williamsově Vytetované růži. „V této hře jsem v roli mladého muže přišel do bytu zralé ženy, oba se pak do sebe zamilovali,“ přibližuje Dufek. A vzpomíná i na další titul. „V historické hře Alžběta Anglická hrála Vlasta královnu Alžbětu I. a já jejího milence Essexe, který se jí znelíbil. Proto mu nechala stít hlavu gilotinou, i když ho stále milovala,“ popisuje dramatickou scénu Dufek.

K dalším titulům, v nichž Fialová na jevišti zazářila, patřila také hra Strakonický dudák nebo poetická komedie Stromy umírají vstoje. „Vlasta pro mě byla herečka horoucího srdce. V životě jsem nepoznal nikoho, kdo by měl své herecké srdce tak veliké, až přímo mateřské,“ vyznává Jaroslav Dufek. (mst)

Další díly seriálu Jihomoravané, kteří dobyli svět najdete ZDE