VYBERTE SI REGION

Kůra: Balet je hlavně příběh, drama. Nejen technika

Brno /FOTOGALERIE/ - Současné vedení baletních souborů vrátilo český balet o čtyřicet let zpět, tvrdí choreograf a baletní mistr Miroslav Kůra.

16.6.2009
SDÍLEJ:

Miroslav Kůra.Foto: Archiv Miroslava Kůry

Diváci se ho dožadují i poté, co se tanečník převlékne do civilních šatů. Jen jeden člověk v hledišti skřípe zuby. Zdeněk Nejedlý, ministr školství a osvěty, zuří. Kůrův výkon toho večera zastínil hostující sovětské tanečníky. Takovou provokaci není možné trpět. Kůra musí okamžitě opustit budovu pražského Národního divadla! Příští tři roky stráví v tanečním exilu.

Ocenění, která věnčí jeho uměleckou cestu, nikdy nepočítal. „Vážím si toho, když si lidé všimnou určitých hodnot. Umělecký život ani vaši tvorbu to ale neovlivní. Věřím, že vždycky zůstanu sám sebou, věrný ideálům, pro které jsem musel někdy střídat divadla a vzdát se i výhod úspěšné kariéry,“ říká choreograf a jeden z nejvýznamnějších tanečníků českého baletu Miroslav Kůra. O svých životních osudech dnes vypráví i čtenářům Brněnského deníku Rovnost.

Nedávno oslavil Miroslav Kůra ve svém bytě ve středu Prahy kulaté narozeniny. Na svět přišel 26. května 1924 v brněnských Maloměřicích. K Mirkovi a jeho bratru Gustavovi, který se později stal významným artistou skupiny Bremlov, brzy přibyla ještě mladší sestra Věrka. Tajemný svět maskéren a divadelních sálů se před dětmi otevřel díky mamince Filoméně. „Divadlu věnovala každou volnou chvilku. Působila jako ochotnice v divadelním kroužku, který se dopracoval uznání i mezi profesionálními umělci. Často nám vyprávěla o známých hercích a divadelních hrách,“ vzpomíná Kůra.

Byla to právě ona, kdo syna Mirka přihlásil do brněnské baletní školy tanečního mistra Iva Váni–Psoty. Přestože po ukončení základního vzdělání Miroslav Kůra studoval na Obchodní akademii, už v roce 1940 začal tančil v baletním souboru Národního divadla v Brně. Bylo mu teprve šestnáct let. O svých prvních divadelních krůčcích ale Kůra vypráví jen nerad. „Důležitější byla pro moji tvorbu až poválečná doba,“ říká.

Během fašistické okupace se brněnský baletní soubor zcela roztříštil. S nabídkou angažmá tehdy Kůru oslovilo Městské divadlo v Katovicích. Už po roce však Kůra odjíždí nuceně na pracovní nasazení do Německa. „Pracoval jsem v Norimberku jako pomocný dělník. Pak se mi podařilo dostat se do divadla,“ popisuje Kůra válečné období.

Do rodného města se vrátil až po válce, krátce před příchodem legendárního choreografa Saši Machova. „V Brně se v té době začala znovu formovat kulturní scéna. Šéfem baletu byl Josef Judl, divadlo vedl E. F. Burian. Ten také Machovovi nabídl místo šéfa baletu,“ vysvětluje Miroslav Kůra.

Totalitní šikana

Machov byl mistrem svého řemesla. „Byl první, kdo po válce uvedl v Brně Prodanou nevěstu. Vzpomínám také na jeho choreografii v činohře Krysař v režii E. F. Buriana nebo skvělou režii k opeře Rigoletto. Naklonil si celý baletní soubor, všichni s ním sympatizovali,“ vypráví Kůra. Choreograf, který později dovedl balet pražského Národního divadla na světovou úroveň, objevil Kůrův talent a napsal pro něho několik baletních představení. „Byla to úžasná tvůrčí práce a období, na které rád vzpomínám,“ říká Kůra s odstupem šedesáti let.

Po první sezoně však Machova zlákala Praha a Kůra šel na vojnu. Dva roky odsloužil jako sólista ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Ve svých čtyřiadvaceti letech tu také debutoval jako choreograf. „Vybral jsem si tři charakterově i stylově rozdílné balety – Gershwinovu Rhapsody in Blue, Ravelovo Bolero a Stravinského Petrušku,“ vybavuje si Kůra.

Když se pak Kůra vrátil do Prahy, nebylo už pochyb, že na československé taneční scéně se zrodil oslnivý talent. Bohužel do doby nejtvrdších politických represí a pokřiveného pohledu na umění. „Zdeněk Nejedlý označil ovace a můj výkon v Labutím jezeře za protisovětskou provokaci a druhý den vykřikoval v baletním sále, že balet Národního divadla v Praze jedním škrtem pera zruší,“ vypráví Kůra.

Terčem režimní šikany se tehdy stal i Saša Machov. „Ocitl se pod takovým tlakem, že si nakonec vzal život. Pokusil se otrávit. Narychlo přivolaná lékařská pomoc prostě…“ Kůra při vzpomínce marně hledá slova. Po incidentu v Národním divadle musel Kůra na tři roky odejít do slovenských Košic. „Víte, umění se dá dělat všude, pokud jsou kolem vás vstřícní lidé a dobří umělci,“ konstatuje smířeně.

Poválečná hvězda

Po návratu do Prahy ztvárnil na prknech Národního divadla desítky baletních rolí. „Tam jsem také dostal nabídku na studijní stáž do Paříže nebo Sankt Petěrburgu, tehdy Leningradu. Zvolil jsem to druhé, protože stejnou nabídku dostala i moje budoucí žena Jarmila. Studovali jsme na Akademii baletního umění Agrippiny Vaganové pod vedením vynikajícího profesora Alexandra I. Puškina, který vychoval fenomény baletního umění. Rudolfa Nureyeva, Michaela Baryšnikova a další,“ vypráví Kůra.

„Ptáte se, na jakou roli mám nejsilnější vzpomínky? Tak potom nesmím zapomenout na Petrušku. Během mého choreografického působení jsem se s baletem Petruška setkal několikrát. Poprvé v roce 1947 v Národním divadle v Bratislavě, dále v Košicích a Brně,“ vysvětluje Kůra.

V době, kdy skončil s aktivní kariérou tanečníka, obrátil se na něj Eduard Hofman a doporučil začínajícího režiséra Petra Weigla. „Snažil jsem se mu pomoci a natočil s ním film Ze života umělce. Měl velký úspěch. Následovaly další filmy i několik divadelních představení. Myslím si, že tím nejúspěšnějším bylo Romeo a Julie.“

„Dodnes si velice vážím práce s Evaldem Schormem a Alfrédem Radokem,“ podotýká Kůra. Společně s Radokem stál u zrodu legendárního pražského divadla Laterna magika. Mezi Kůrovy blízké přátele patřil také Jan Werich nebo Jiří Trnka. „Baletu jsem zasvětil celý život. Nicméně, aby bylo toto umění sdělné a aby výkony tanečníka diváky upoutaly, musíte se zajímat i o jiné druhy umění. Lákala mně vždycky opera a měl jsem rád i dobrou činohru,“ vysvětluje baletní mistr.

Na počátku šedesátých let se Kůra vrátil do Brna jako šéf baletu a choreograf. „Na brněnský baletní soubor vzpomínám velice rád. Byl tam skvělý kolektiv a choreografii jsem vytvářel přímo pro určité umělecké osobnosti,“ probírá se Kůra vzpomínkami. Tvrdá práce sklízela úspěch. „Získali jsme významné ocenění – Medaili d´Or, cenu Vincente Escudero - za nejlepší inscenaci a originální choreografii Labutího jezera ve Španělsku. Měli jsme z toho obrovskou radost, protože jsme skončili před soubory, se kterými vystupoval i Nureyev a Alonso, i před ruskými soubory,“ připomíná Kůra.

Rodinná tradice

Ženil se dvakrát. V obou případech si ho láska našla v baletním sále. „V divadelním prostředí trávíte mnoho času. Tak se stává, že si kolegové najdou k sobě cestu i jako životní partneři,“ směje se Kůra. Se svou druhou manželkou Jarmilu Manšingerovou se poprvé setkal při studiu představení Romeo a Julie. Jsou svoji už třiapadesát let. „Rozumíme si a doplňujeme se i po stránce umělecké. Dlouhá léta jsme spolupracovali v někdejším Státním divadle v Brně a v Národním divadle v Praze,“ podotýká Kůra. Tanečnicí je i jeho dcera Jana.

Listopadový převrat Miroslava Kůru zastihl, když mu bylo pětašedesát let. Nadcházející dekáda pro něj byla složitá. Infarkt jej postavil na několik let mimo divadelní a baletní scénu. „Pomáhal jsem, pokud to bylo možné, dceři, která se tu snažila marně prosadit takzvané stagione pod názvem České baletní divadlo. V té době mě nemile překvapili někteří umělci i přátelé změnou názorů a charakterů,“ konstatuje Kůra.

Umění jako závazek

Kulturu, divadlo a balet však se zájmem sleduje dodnes. Každý leden se těší na Prague Ballet Gala ve Státní opeře Praha. Za organizací přehlídky nejlepších současných baletních umělců z předních světových divadelních scén stojí právě jeho dcera Jana. „Jak se dívám na vývoj českého baletu dnes? Upřímně řečeno velice smutně, protože takovou úrodu talentů, které vidím v divadlech ve Francii, Rusku, Německu, Rakousku, Itálii, Spojených státech amerických a dalších zemích bohužel doma nevidím, ani vidět nemohu. Způsob vedení baletních souborů to znemožňuje. Balet se u nás vrátil o třicet až čtyřicet let zpět,“ mrzí tanečního mistra.

Balet pro něj navždycky zůstane fascinujícím závazkem. „Baletní umělec celý život usiluje o tělesnou zdatnost. Technika sama o sobě nikdy nesmí pohltit pramen vlastní tvorby, musí být přítomna jako garance vysoce profesionálního umění. Divák má z baletního představení odcházet nadšený poezií, estetikou. A hlavně příběhem. Protože balet je tanečním dramatem,“ uzavírá Miroslav Kůra.

Autor: Lucie Hrabcová

16.6.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

OBRAZEM: Letohrádek Mitrovských vystaví betlémy z Peru i Mexika

Brno – Více než sedmdesát betlémů z exotického Peru, Mexika, či Keně, ale i ty z evropské a české produkce, si můžou zájemci prohlédnout od soboty v Letohrádku Mitrovských u brněnského výstaviště.

Převadeč vecpal do auta 6 migrantů. Na hranici u Mikulova je chytili policisté

Mikulov – Šest mladíků íránského a iráckého původu a jednoho převadeče zadrželi cizinečtí policisté na bývalém hraničním přechodu v Mikulově na Břeclavsku. Zkontrolovali osobní auto značky Hyundai pětadvacetiletého Rumuna a jeho pět spolujezdců. „V zavazadlovém prostoru policisté našli další ukrytou osobu. Muži ve věku sedmnáct až jednadvacet let neměli u sebe platné doklady," informovala v pátek o kontrole z úterý policejní mluvčí Štěpánka Komárová.

Záhadu oslabené imunity odhalili brněnští odborníci

Brno – Proč jsou někteří lidé náchylnější k infekcím a alergiím? Na tuto otázku možná našli odpověď vědci z Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. „Zhruba dva z tisíce Evropanů mají poruchu imunity s názvem selektivní deficit IgA. Kvůli němu častěji onemocní autoimunitními chorobami. Doposud nikdo netušil, jak nemoc vzniká," popsala Ema Wiesnerová z tiskového odboru univerzity.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies