Pak jsou opačné osudy. Lidé, kteří pro svůj sport žili. Tréninku věnovali několik hodin denně. Jenže pokračovat nemohli. Za své zdraví by upsali duši ďáblu. Tolik moc toužili hrát dál. Tak skončil s basketbalem Milan Merkl. Podle jeho současníků a spoluhráčů nejnadanější a nejpilnější hráč své doby. První přetržený meniskus překonal a vrátil se ve velkém stylu. Po druhém zranění už na basketbal zanevřel. Bylo mu pětadvacet let. Na zápas pak nezavítal déle než tři dekády.

O jeho kvalitách nesvědčí jen dva mistrovské tituly nebo stříbrná a bronzová medaile z mistrovství Evropy. Hrál totiž ve skvělých týmech se špičkovými spoluhráči.

Československý basketbal se v padesátých letech minulého století vyhříval na pláži úspěchu. Na kontinentálním šampionátu se Merklovi dostalo do ruky vydání prestižního francouzského deníku L'Équipe, zaměřujícího se na sport. „Tenkrát ankety teprve začínaly. Viděl jsem tam přehled deseti nejlepších basketbalistů světa. Bylo tam osm Američanů, Rus a já," vzpomíná na zahraniční dotek slávy nyní už osmasedmdesátiletý muž.

Psal se rok 1957. Československo si do Sofie dojelo pro bronzové medaile a sám Merkl pro trofej pro nejlepší křídlo turnaje. I když si oproti předchozímu turnaji v Budapešti tým pohoršil, rodák z brněnských Židenic si druhého cenného kovu váží víc. „V roce 1955 jsem toho moc neodehrál. Když jsme vyhrávali s Angličany a měli jsme snad sto bodů, trenér mě poslal na palubovku. Při první střele se mi pořádně třásla ruka," směje se atlet mezi basketbalisty.

Merklova síla nebyla jen v talentu. Vyčníval i svou zarputilostí při tréninku. Denně strávil s míčem v ruce i několik hodin. K tomu běhal, skákal do výšky. „Dokázal jsem vyskočit tak, že jsem balon do koše jen překlopil. Přitom jsem měřil 186 centimetrů. Můj spoluhráč Zdeněk Konečný měl přes dva metry a tohle nedokázal. Obviňoval mě, že mám míč k ruce přilepený," vzpomíná na jednoho ze svých parťáků úspěšného týmu brněnské Zbrojovky.

Spolu se Zdeňkem Bobrovským a Františky Konvičkou a Pokorným budili u soupeřů hrůzu. Nejvíc v ročníku 1957/1958. „To byla moje nejlepší sezona. Mistrovství republiky jsme vyhráli s jedinou porážkou. Každý jsme uměli něco jiného, v tom byl náš úspěch," připomíná úspěšný recept.

Merkl měl v týmu na starosti „leteckou akrobacii". Jeho nevídané skokanské schopnosti se mu také staly osudnými. V prvním zápase následující sezony doskakoval špatný míč. Úplně zbytečně. „Uklouzl jsem na parketách. Ty byly po prázdninách umyté a napastované. Klouzaly jako led. Dostal zabrat meniskus. Jizva už ani není vidět," ukazuje na levé koleno.

Možnosti tehdejší medicíny zdaleka nedosahovaly té současné, Merkl měl ale štěstí. Po půl roce se vrátil nejen do klubu, ale i do národního mužstva. „Trenér mi nevěřil, že se znovu ukážu ve špičkové formě," usmívá se.

Jenže šlo o krátkou epizodu. Sice si užil třítýdenní turné po Číně, kde si o sobě „přečetl" v místních novinách. Definitivní konec jeho basketbalového života se ale blížil. „Hráli jsme v Belgii. Na betonu. Asi jen vyklidili nějakou tržnici. Když jsem brzdil, jeden protihráč mi koleno znovu vyvrátil. To byl konec," vrací se k zlomovému životnímu okamžiku.

Zahořkl na basketbal. Zpřetrhal vztahy, které pro něj znamenaly celý život. „Trenér Ivan Mrázek mi nabídl, že můžu dělat kondičního kouče. Odmítl jsem. Nechtěl jsem po zápase s klukama sedět v šantánu a druhý den je prohánět při tréninku," povídá Merkl.

K fyzické přípravě měl blízko. Z týmu Zbrojovky určitě nejblíž. V přípravě byl novátor. Jiná než basketbalová cvičení tehdy nebyla obvyklá. „Když jsme jednou měli oběhnout čtyřsetmetrový okruh, měl jsem na civilistu velmi dobrý čas. Zato někteří další padali po dvou stech metrech na hubu. Jmenovat je samozřejmě nemůžu," tají identitu „odpadlíků".

V atletickém stylu mu pomohly začátky v Sokole. Tělovýchovná jednota kladla důraz na všestrannost, Merkl si prošel i gymnastikou. S kamarády mu ale učaroval basketbal. K opravdové soutěži se ale dlouho nedostal. Své kvality piloval ve hře zvané čunča. Tedy basketbalu na jeden koš. „Dneska se tomu říká líp: street-ball," usmívá se Merkl.

Až po vstupu do učení si jej na zimním turnaji pracovních záloh vyhlédl Mrázek a oznámil mu, že od teď bude chodit s nimi, s prvním týmem Zbrojovky. „Tehdy mně bylo čtrnáct nebo patnáct let. Hráči jako Kozák, Kolář nebo Mrázek pro mě byly modly," jmenuje své předchůdce.

Vedle nich sbíral zkušenosti, nejvíc však vyrostl na vojně. Život v zeleném pro něj byl tolik odlišný od toho brněnského. „Tady jsem vstával ve čtvrt na šest a šel do fabriky. Žádná kancelář, stál jsem u ponku. Doma jsem si pak odpočinul a šel trénovat. Prvně sám, večer s týmem. Vracel jsem se domů šalinou v jedenáct hodin večer. Tehdy mi bylo dvacet, tak mi to nevadilo. Dneska by to bylo horší," vtipkuje.

V mundúru si užíval. Aspoň první rok. S pražským Ústředním domem armády vyhrál v roce 1956 svůj první mistrovský titul. „Byli jsme poloprofesionálové. Ráno jsme dostali pořádně najíst. Pak jsme trénovali. A odpoledne jsem si ještě přidával," děkuje povinné vojenské službě.

Při ní si vyzkoušel nejen Prahu, ale i návrat do Brna a druhou nejvyšší soutěž v Českých Budějovicích. Tehdy netušil, že si bude sportovní přízně užívat tak krátce.

Konec kariéry jej zastihl nepřipraveného. „Jezdil jsem metrem v Paříži a viděl Moulin Rouge, přitom jsem nevěděl, co je čitatel a co jmenovatel. Uvažoval jsem, jestli mám stát až do smrti u ponku. Tak jsem se vrhl na studium a zároveň učil. S dřevem jsem to uměl," povídá.

Nakonec dosáhl i na univerzitní titul a ve školství vydržel až do sedmdesáti let. „Zvládl jsem to podobně jako basketbal. Díky nezdolné vůli. Ale fyzika na fakultě mě bolela," dodává.