Pamětníci vzpomínají na lepší kvalitu piva. „To, co dnes vyrábějí nadnárodní koncerny, se nedá srovnat s pivem, které jsem pil například před čtyřiceti lety. Druhů je sice nesrovnatelně víc, ale není to ono. Proto mám radši pivo z menších soukromých pivovarů," říká sedmdesátiletý štamgast jedné ze znojemských hospod Antonín Ryšánek. Vzpomíná, jak lidé rozlišovali, jestli je pivo v zelených nebo hnědých lahvích. „Mně chutnalo pivo zásadně v zelených, ale nedokážu říct přesně proč," povídá Ryšánek.

Legendu o lepším nápoji v zeleném skle potvrzuje i Jan Pospíšil z Vyškova. „Tvrdil to už děda a já měl stejnou zkušenost," říká muž. I pivo stejné značky se prodávalo v lahvích různé barvy. „Člověk nikdy nekoupil kastl, ve kterém byly láhve stejné. Proč ale bylo pivo ze zelených lepší, to nevím," říká pamětník, který patří k fanouškům vyškovského piva. Zatímco nyní hospodští ve Vyškově čepují různé druhy piv, za minulého režimu hosté dostali jen místní. „Pouze v lepších podnicích nabízeli i plzeňské," vzpomíná Pospíšil.

Fámy o barvě lahví uvádí na pravou míru Ladislav Desenský, který od roku 1957 pracoval v pivovaru Starobrno. Podle něho jde jen o pověru, která souvisí s kratší trvanlivostí piva za socialismu. Podle tehdejších norem muselo pivo vydržet sedm dní. Naopak teď je trvanlivost až šest měsíců.

Na dně lahve se postupně usazovala sedlina z kvasinek. „Zelené lahve byly světlejší a lidé přes ně lépe zkontrolovali, jestli tam není usazenina," vysvětlil Desenský. Přitom sedlina nebyla na závadu, jen kazila estetický dojem. „Za vhodnější se přitom dají označit hnědé láhve. Kvůli tmavšímu sklu se dovnitř nedostane tolik světla," uvádí pamětník.

Oblíbené byly i nealkoholické nápoje. „Když se řekne limonáda, jako první se mi vybaví kofola. Byla hodně oblíbená, prodávali ji ve skleněných lahvích, ostatně jako všechny limonády. Měli jsme ji rádi asi hlavně proto, že připomínala zápaďáckou Coca-colu," vzpomíná Lukáš Koutný z Hodonína. Připomíná populární malinovku a žlutou limonádu. „Dlouho se nedaly sehnat, ale zdá se mi, že se pomalu vracejí do módy," myslí si Koutný.

Jihomoravané pili také třeba nápoje značky Zon a Merito. Tu druhou vyráběli v brněnské Lesné. Před dvanácti lety však firma úplně skončila.

Omezená nabídka se týkala i zmrzlin. „Vyrůstala jsem na vesnici a tam jsme moc na výběr neměli. Spíš jsme si dělali doma mraženou ovocnou dřeň. V hospodě u nás v létě ale prodávali točenou, a tu jsme si občas dávali," vypráví dvaapadesátiletá Dagmar Mikulášková z Blanska. Když kupuje zmrzlinu v obchodě, občas čte etikety. „A nestačím se divit. Myslím, že dřív se do nich nedávalo tolik náhražek jako nyní," poznamenává Mikulášková.

Břeclavan Jan Ferance vzpomíná, že si lidé mohli vybrat jen z několika málo příchutí. „Obvykle byla v nabídce jen vanilková, čokoládová a jahodová," říká šestaosmdesátiletý důchodce. Zmrzlinu ochutnal i na dovolené v Bulharsku. „Byla chuťově o dost lepší než naše. Od vnoučat vím, že i nyní tam člověk dostane lepší zmrzlinu," povídá Ferance. Vzpomíná i na odlišné ceny. „Jako děti jsme si chodili kupovat zmrzlinu za tři koruny. Teď za to není ani žvýkačka," dodává Břeclavan.

Některé oblíbené zmrzliny svého mládí si starší lidé můžou koupit pořád. Stále seženou třeba Míšu, Eskymo nebo ruskou zmrzlinu. Ta se do Československa dovážela ze Sovětského svazu. Obdélník zmrzliny v oplatku, který je i teď v obchodech, už však nepochází z Ruska.