Začínal jako policista pochůzkář, byl policejním potápěčem, a pak se stal špičkovým kriminalistou. Za svou kariéru vyřešil Zdeněk Lubas stovky případů – od drobných krádeží po loupežná přepadení a vraždy. Proslavilo ho však až čtrnáctileté působení ve funkci brněnského policejního mluvčího a šéfa Preventivně-informační skupiny. Příběhu muže, který se stal první mediální tváří brněnských policistů a třikrát se dostal mezi stovku nejvýznamnějších osobností Brna, se věnuje Deník Rovnost v dalším dílu pravidelného seriálu Patnáct minut slávy.

Jméno Zdeněk Lubas se v roce 1971 spojilo s policií na dlouhých pětatřicet let. Do řad strážců zákona zamířil mladík hned poté, co dokončil základní vojenskou službu. „K policii jsem se dostal v podstatě z blbosti. Táta mi řekl, že je nábor a jestli bych se do něj nechtěl přihlásit. Já jsem odpověděl, že je mi to jedno, podepsal jsem nějaký dotazník a bylo to. Pak jsem byl ale pořádně překvapený, když mi už za tři týdny přišlo rozhodnutí, že mám nastoupit v Praze,“ popisuje začátek profesní dráhy dnes sedmapadesátiletý Lubas.

V Praze sloužil jen rok a poté se už nadobro dostal do Brna. Jeho prvním rajónem se stalo centrum města. Policejní práce byla podle něj tenkrát trochu jiná než dnes. Povinností příslušníka Veřejné bezpečnosti třeba bylo obejít každé auto a dům a vyzkoušet, jestli mají zamčené dveře.
„Jednou se mi stalo, že jsem před hotelem Continental našel nezamčené auto. Jeho majiteli, který bydlel v hotelu, jsem to oznámil a on mi byl hrozně vděčný. Měl v něm prý osmdesát kilo stříbra na pamětní medaile. Když mi to řekl, tak jsem jen polkl, dal mu osmdesát korun pokutu a šel si po svých,“ směje se Lubas.

Z ulice k vodě

O rok později se mladý policista přemístil z centra města na Brněnskou přehradu, kde nastoupil k poříční jednotce. Netrvalo dlouho a stal se policejním potápěčem. „Předtím jsem závodně plaval, dělal jsem i windsurfing, a tak jsem se těšil na něco nového. Vodě jsem úplně propadl, je to můj živel,“ tvrdí Lubas.

Oproti dnešním policejním potápěčům měl Lubas a jeho kolegové v sedmdesátých letech nesrovnatelně horší vybavení. „Dneska mají kluci dálkově ovládané ponorky a nepromokavé obleky. My jsme měli neoprén, který chránil před vodou jen chviličku. Takže když jsme museli v zimě pod led, byli jsme opravdoví otužilci,“ vzpomíná na léta na přehradě potápěč.

U poříční jednotky sloužil Lubas šest let. Během nich se musel vyrovnat i s mnoha drsnými zážitky. Třeba když v roce 1976 spadlo u Bratislavy do jezera dopravní letadlo, ve kterém zahynulo šestasedmdesát lidí, byl jedním z těch, kteří z letadla na dně jezera vytahovali mrtvá těla.

„Vyprošťovali jsme je odtud asi týden. Na to se prostě nedá zapomenout. Stejně tak jako na jedny Vánoce, když jsem tahal z rybníka v Mariánském údolí v Brně utopeného devítiletého kluka,“ říká Lubas.

I přes kruté zážitky ale myslí na „roky pod hladinou“ hodně rád. „Díky potápění třeba vím, že je hloupost, když někdo říká, že v Brněnské přehradě nejsou ryby. Sám jsem tam viděl víc než metrové štiky, nádherné candáty, kapry a potkal jsem i metr a půl dlouhého sumce,“ vybavuje si příjemné zážitky z potápění bývalý policista.

U poříční jednotky patřil Lubas k nejlepším a všimli si toho i nadřízení. V roce 1979, kdy si připsal šňůru čtyřiceti objasněných případů vykradených chat u přehrady, se ho jeden z šéfů přišel zeptat, kam že by to chtěl u policie dotáhnout. „Řekl jsem mu, že bych se chtěl jednou dostat na kriminálku, a on na to, že tedy za dva týdny nastupuji. To jsem opravdu nečekal a zpočátku jsem ani nechtěl. Vždyť na přehradě zrovna běžela sezona a voda pro mě byla všechno,“ říká Lubas.

Kriminalista

Tak začala jeho další, třináctiletá kariéra kriminalisty. Věnoval se hlavně pátrání po kradených autech, ale byl například i členem speciálního policejního týmu, který v roce 1981 pátral po vrahovi osmnáctileté dívky. „To byl snad nejotřesnější případ, jaký jsem zažil. Vrah odřezal oběti obě prsa a vyřízl přirození. Orgány pak ve svém bytě vařil ve slané vodě a část jich snědl. Pachatelem byl Ladislav Hojer, který zavraždil ještě další čtyři ženy, které však už nebyly z Brna. Dostal trest smrti,“ líčí muž jeden z případů.

Při vyšetřování práci třeba i tři týdny v závažných případů trávil spolu s kolegy v kvůli tomu, kolik úsilí policejní kuse, aniž by se objevil doma. I práci věnoval, ho na začátku devadesátých let pořádně rozzlobila prezidentská amnestie. „Když se všichni ti dacani dostali z vězení, dělali si z nás srandu. Jednoho zlodějíčka jsem třeba nechal třikrát zavřít a oni ho pokaždé díky amnestii pustili. Když mě už poněkolikáté přišel provokovat, že už je zase zpátky a těší se na další shledání, musel jsem se hodně držet, abych na něj nevystartoval. Byl to jeden z důvodů, proč jsem od kriminálky odešel,“ vysvětluje Lubas.

V roce 1992 se přihlásil do výběrového řízení na nového mluvčího brněnské policie a uspěl. Přestože do té doby neměl s komunikací s médii zkušenosti, v nové funkci si brzy zvykl.

A neměl ani jinou možnost. Když totiž přišel první den do nové práce, jeho kolega, který v té době dělal krajského policejního mluvčího, zrovna telefonoval. „Když mě uviděl, řekl do telefonu, že zrovna předává sluchátko novému brněnskému tiskovému mluvčímu, podal mi ho a prý abych mluvil. Byl to telefonát do rádia a rovnou do živého vysílání,“ směje se bývalý mluvčí.

Od té doby se dennodenně objevoval v televizi, v rádiu nebo v novinách a lidé ho zvali na různé besedy. „Když jsem začal být mediálně známý, lidé mě poznávali na ulici a zdravili. Bylo to docela příjemné. Zároveň jsem si na sebe ale musel dávat větší pozor, protože jsem byl pořád pod dohledem,“ říká Lubas.

Pane primátore

Pod dohledem býval nejen díky práci policejního mluvčího, ale i díky podobnosti s tehdejším primátorem Petrem Duchoněm. „Lidé si nás hodně pletli. Mě říkali pane primátore a jemu pane kapitáne. Vždycky, když jsme se potkali, řekli jsme si, kolikrát se nám to přihodilo,“ připomíná další zážitky muž.

Sám sobě se prý v televizi nikdy moc nelíbil. Jak tvrdí, měl na ni „příliš moravský a hovězí hlas“. Naopak v rádiu a při besedách mohl uplatnit svou výřečnost a bezprostřednost. Lubas stál také u zrodu brněnské policejní Preventivně-informační skupiny. Na akce, které se mu díky ní podařilo rozjet, je dodnes hrdý. „Projekty Auto není trezor nebo Stop 24 byly zahraničí,“ chlubí se velmi úspěšné a fungují dodnes. Převzali je i v bývalý mluvčí.

Šéfování úspěšnému preventivnímu oddělení vyneslo Lubasovi místo i mezi stovkou nejvýznamnějších osobností Brna v letech 2003, 2004 a 2005. To, že byl známou tváří brněnské policie, mu však způsobovalo také řadu nepříjemností. „Za večer mi doma zazvonilo něčím neporadil a podobně. To už mi třeba osm lidí, jestli bych jim s přišlo opravdu přehnané, takže jsem pak dal radši ze zvonku svoje jméno pryč,“ říká Lubas.

V roce 2006 odešel do výslužby. Těsně před Běhounské ulici. „Sehnal tím ještě stihl vybudovat policejní muzeum v jsem na to peníze a hodně věcí jsem udělal vlastníma rukama. Jsem rád, že se to podařilo,“ říká spokojeně o své poslední práci bývalý mluvčí. Na policejní důchod se přestěhoval z Brna Újezdu u Kunštátu na Blanensku. Od kolegů, kteří věděli, že je velkým milovníkem koček, dostal na cestu dva chlupaté mazlíčky. Teď už mu jich po zahradě běhá šest. A může za to, možná překvapivě, dopravní nehoda.

V červnu roku 2006, tři měsíce po odchodu od policie, totiž do jeho domku u silnice vjelo nákladní auto silničářů. „Řidič si odešel pro nanuka a najednou koukal, že auto jede kolem něj. Domek mi to dost pobořilo, některé opravy nemám hotové dodneška,“ přibližuje nehodu Lubas. A jak souvisí silničářské auto v domě s počtem jeho koček? „Když byl domek pobořený, kočičky utekly ven a vrátily se obtěžkané,“ směje se Lubas.

Život podle koček

Kočky jsou také důvodem, proč nemůže bývalý mluvčí cestovat po světě, jak si při odchodu od policie představoval. „Těm mým miláčkům to přece nemůžu udělat. Nedovedu si představit, že by tady musely být týden samy. Jsou zvyklé na mě i na svůj režim. Kočky mi určitě změnily život, ale jsem moc rád, že je mám. Nabíjí mi baterky,“ vysvětluje chovatel, který se navíc stará o dvacítku králíků.

Lidé z okolí si ho jako tvář brněnských policistů dobře pamatují. A někteří si k němu ještě čas od času zajdou pro radu. „Z trestního práva se tak teď spíš přeorientovávám na občansko-právní spory. Policejní myšlení mi ale zůstalo, je to prostě vžité. Říkám, že jako policajt jsem se sice nenarodil, ale jako policajt umřu,“ prohlašuje Lubas.

O svých mnohaletých zkušenostech s policejní prací chce napsat knihu. Jejích pět kapitol mu už několik let leží v šuplíku. „Zatím na dopsání nebyl čas, ale mohl bych se do toho zase pustit. Mělo by to mít formu satiry, tak snad se u toho čtenáři zasmějí,“ přeje si bývalý pochůzkář, potapěč, kriminalista a mluvčí policie.