Svého času byla diskotéka Metro v brněnské Poštovské ulici doupětem mládeže, která se oddávala rytmům hlasité hudební produkce. Časy se změnily a tancující děti zestárly. Tam, kde se dříve tancovalo, je dnes místo pro ty, kteří místo hudby raději něco k snědku. Metro Music Restaurant.

Aby se z diskomísta stal domov kulinářských specialit, museli majitelé restaurace celý prostor přebudovat. Velký sál v červenočerných barvách však připomíná závodní jídelnu budoucnosti. Nejen o tom se při své návštěvě přesvědčil testovací tým brněnského Deníku Rovnost spolu s šéfkuchařem restaurantu Boulevard Ivem Ševčíkem. Kuchařem, který je zároveň členem Asociace kuchařů a cukrářů České republiky.

Do Metro Music Restaurantu se hosté dostanou po schodech vedoucích do podzemí. Krátce před polednem v běžný pracovní den je restaurace plná lidí. Halas strávníků se snaží přebít jazzová hudba z velkých reproduktorů, která se jednak k jídlu nehodí, druhak je příliš hlasitá. „Stoly jsou hodně u sebe a není tu žádný box. Pokud by host s milenkou hledal nějakou zašívárnu, pak by sem neměl raději vůbec chodit,“ usměje se Ševčík a zasedá ke stolu.

Obsluha podá testovacímu týmu jídelní lístky, ještě než se pořádně posadí. Jídelníček je poměrně přehledný a pestrý. „Je v něm od každého něco. Méně znamená více, takže host si vybere bez dlouhého čtení,“ pochvaluje si šéf kuchyně z Boulevardu nabídku. Z ní vybírá předkrm v podobě parfaitu z kachních jater. Jatýrka jsou obalená v drcených vlašských ořeších. K tomu ještě kuchař z Metra přidal malinovou omáčku a čerstvé fíky. „Velejemná paštika je výborná. Je totiž vyšlehaná z takzvaných bílých jater, která pocházejí z kachen, jež mají málo pohybu a jejich vnitřnosti se tak nádherně obalí tukem,“ vysvětluje Ševčík. Překrm navíc vypadá velice hezky i pro oči.

Po předkrmu následuje polévka. Hustá čočková s jarní zeleninkou. Přestože nemá testovací tým k chuti polévky sebemenší výhradu, musí poznamenat, že není vůbec horká. Je spíše vlažná a nekouří se z ní. Možná je to tím, že polévky se v jídelníčku objevují k polednímu menu, takže kuchař asi zhasnul plamínek pod hrncem a polévku jen naběračkou naléval do hlubokých talířků.

Prvním testovaným hlavním jídlem je specialita podniku. Filet z mořského vlka s jarní zeleninou, bazalkovými brambory a pestem. Testovací tým chtěl sice okusit konfitovaného králíka v kachním sádle na špenátovém krému s nokem z kozího sýru, ale ten podle obsluhy „už došel“.

Mořský vlk je ryba, která je velmi podobná pstruhovi. Má štíhlé dlouhé tělo a nemnoho kostí. „Žádný mořský vlk ale nemá tři ocásky,“ ušklíbne se Ševčík při pohledu na talíř.

V kuchyni asi podle něj likvidují zbytky. „Esteticky je ovšem pokrm velmi dobře vyladěný. Vadí mně ale zkyslá karotka, která je už dlouho za svým zenitem. Jinak je jídlo skvělé. Cherry rajčátka zdejší kuchař mírně ogriloval a z jídla udělal na talíři koncert,“ shrnuje.

Dalším jídlem je kuře Marengo. Porce stojí pětašedesát korun. Ale jen proto, že je v nabídce poledního menu. I to se dá hezky naservírovat, jak se testovací tým přesvědčil. Kuřecí stehno má dokřupava udělanou kůžičku a je upečené na jemně nakrájené paprice a rajčatech. Do nich jsou ještě přimíchané černé olivy a plátky žampionů. Kompozice chutí je perfektní. Za jídlo, které by v kdejaké restauraci stálo přes sto korun, ale dá host polovinu.

Podtrženo, sečteno. Na pár drobných výtek bylo jídlo dobré. Horší je to s prostředím, které není vůbec intimní. Chybí květiny a červenočerné zdi teplé atmosféře vyvolávající chuť nepřidají. Podnik je však hlavně praktický. Večer obsluha odklidí stoly do zákulisí a hosté si mohou na vzniklém plácku zatančit. Kulturní program je totiž více než pestrý.