V proskleném vestibulu už na mě čeká můj dnešní průvodce a mentor Mirek Dočekal. Mladý astronom mě ihned odvádí pod velkou kupoli digitária, kde dnes strávím asi polovinu své směny. „První promítání je sice až o půl deváté, ale minimálně hodinu dopředu je potřeba zapnout všechny počítače a promítačky. Musí se sladit. Aby se nestalo, že kus oblohy nezapadne mezi ostatní," upozorňuje mě po cestě k ovládacímu pultu přímo nad sedačkami.

Vzápětí ukazuje na nenápadný klíč schovaný pod pultem. „Tímhle to zapněte," pobízí mě. Všechny obrazovky a kontrolky pak skutečně začínají blikat a já si říkám, že je to nějaké moc jednoduché.

Tím ale moje prohlídka po technických vymoženostech nekončí. Sestupujeme ještě níž do místnosti, kterou bych asi označila za strojovnu. V uzavřené prosklené buňce je centrální počítač. I k jeho zapnutí stačí jediné tlačítko.

Chvíli před půl devátou už vše běží, jak má. Dočekal mi ukazuje, co všechno se dá na plátnem pokrytou střechu promítat. Od aktuální brněnské oblohy nebo hvězdné oblohy na druhé polokouli až po grafické znázornění jednotlivých souhvězdí. „Která z nich znáte?" ptá se mě.

Uznale kývá hlavou, když vyjmenuji některá znamení zvěrokruhu. Moje sebevědomí ovšem klesá, když se dozvídám, že kromě dvanácti znamení zvěrokruhu jich na obloze najdeme ještě dalších asi sedmdesát.

Otevírají se dveře sálu a dovnitř vniká křik několika desítek dětí. Než se stačí nahrnout do sálu, Dočekal jim zatarasí cestu.

KOMPLETNÍ SERIÁL SI PŘEČTĚTE VE ČTVRTEČNÍM DENÍKU ROVNOST