VYBERTE SI REGION

Po otci zdědil lásku ke sportu. A taky povahu

Brno - Bývalý brněnský cyklista Michal Hrazdíra byl podobně jako otec Miloš buřič. Z účasti na aténské olympiádě mu zbyly smíšené pocity.

31.8.2009
SDÍLEJ:

Michal Hrazdíra byl úspěšným cyklistou.Foto: DENÍK/Lubomír Stehlík

Na kole závodil jeho děda, bratr a hlavně otec Miloš, ve své době legenda československé cyklistiky. Po něm zdědil mnohé. Lásku ke sportu, touhu vyhrávat i buřičskou povahu. „Díky tátovi jsem se naučil poprat se životem a nebát se ničeho, co si na mě přichystá,“ říká bývalý úspěšný brněnský cyklista a olympionik Michal Hrazdíra v dalším díle seriálu Brněnského deníku Rovnost 15 minut slávy.

Narodil se v roce 1977 v Brně jako nejmladší ze tří dětí. Jeho otec vedl dceru i dva syny už odmalička ke sportu. Byl velmi úspěšný a uznávaný cyklista, který se stal osmkrát mistrem republiky. Z toho třikrát za jediný rok. Vyhrával prestižní etapové závody a v roce 1972 startoval na olympiádě v Mnichově.

Jako první v Československu doma spolu s kamarádem sestrojili cyklistický trenažer. Závodil až do svých čtyřiceti let. „Byl buřič, nic si nenechal líbit. Zvlášť ne od tehdejšího režimu. Kvůli tomu měl věčně problémy. Několikrát ho vyhodili z reprezentace, aby ho zase vzali zpátky. Byl prostě příliš dobrý na to, aby to neudělali,“ přibližuje Michal Hrazdíra otcův obraz. Povahu zdědil po něm. „Taky se umím ozvat, když se mi něco nelíbí. A taky jsem dopadl jako táta,“ říká bývalý cyklista.

Na dobu otcovy největší slávy si moc nevzpomíná, bylo mu tehdy nějakých šest let. „Jako malé dítě jsem to nějak nevnímal. Pamatuju si, že jsme se občas dívali, když byl v televizi. Asi dvakrát jsme se šli podívat jak závodil, ale to bylo všechno,“ vzpomíná Hrazdíra. Na co si naopak vzpomíná moc dobře, byly otcovy svérázné metody, kterými vedl děti ke sportu.

Píchal ho hůlkou

Všechny hrály tenis a fotbal. Otec je učil lyžovat, usiloval o jejich sportovní všestrannost. Někdy hodně svérázně. „V mých sedmi letech mě učil jezdit na běžkách. Vzal mi hůlky a já musel jet bez nich, abych se naučil pořádně odrážet pouze tělem. Jel těsně za mnou, a když jsem se odrážel špatně, tak mě zezadu píchal hůlkou,“ směje se při vzpomínce Hrazdíra. Tehdy za to otce nenáviděl. Dnes uznává, že mu to bylo ku prospěchu. „Díky tomu jsme se později v životě naučili vyrovnat v podstatě se vším,“ tvrdí Hrazdíra.

V dětství měl rád skoro všechny sporty, ale kolu se spíše vyhýbal. Chtěl být hokejistou. Dokonce se chystal na nábor do haly Rondo, jenže otec mu to zakázal. „Tehdy jsem na něj byl naštvaný a říkal si, že mám toho nejhoršího tátu na světě,“ vzpomíná Hrazdíra. Nakonec se mu cyklistika zalíbila a hokej pustil z hlavy.

Jezdil jen krátce, když otec zemřel na infarkt. Ve čtyřiačtyřiceti letech. „Byla to pro mě rána. Navíc jsem byl právě ve věku, kdy bych tátu nejvíc potřeboval. Jenže škola, kterou mi dal předtím, musela stačit. A tak jsem věděl, že se o sebe musím postarat sám. Když jsem potřeboval peníze, tak jsem si je vydělal,“ popisuje Hrazdíra nelehká léta po otcově smrti.

Jak rostl, rostla i jeho výkonnost. V juniorech patřil mezi nejlepší. „Nebyl jsem nějaký velký talent od přírody. Všechno jsem si musel vydřít a natrénovat,“ říká Hrazdíra. Na juniorském mistrovství republiky několikrát obsadil přední příčky. „Pevně jsem věřil, že pojedu na světový šampionát. Nejel jsem nikam. Tehdy jsem to cítil jako velkou křivdu,“ vzpomíná Hrazdíra na první velké zklamání. To největší však mělo teprve přijít.

Raději šel pracovat

Začal závodit mezi muži. V Brně jezdil jen rok, musel na vojnu. Ani tam trénovat nepřestal, závodníci měli na rozdíl od ostatních speciální režim. Po vojně se však už k cyklistice nevrátil. „Měl jsem jít zpátky do Favoritu. Jenže mi nabídli úplně směšný plat. Tak jsem se na kolo vykašlal a šel pracovat. Chodil jsem do posilovny, proháněl holky, prostě dělal jsem to, co jsem předtím kvůli cyklistice nestíhal,“ směje se Hrazdíra.

Časem mu kolo začalo chybět. Po rok a půl dlouhé pauze znovu pohladil sedlo a vyrazil. Sám. Bez klubu, sponzorů, bez peněz. Měl štěstí. „Seznámil jsem se s Petrem Vaňkem, který v té době dovážel do republiky kola Merida. Hodně mě podpořil. Jezdil jsem u něho dva roky a vlastně jen díky jeho pomoci jsem se dostal zpátky,“ popisuje Hrazdíra.

Trénovat potom začal s rakouským týmem, závodit s českým. Tehdy začaly jeho problémy s vedením Českého svazu cyklistiky. „Svaz řídí právník, o penězích rozhoduje člověk, který předtím dělal předsedu svazu judistů, a tihle dva chtějí řešit českou cyklistiku. Ani jeden z nich v životě na kole neseděl,“ byl tehdy rozhořčený Hrazdíra. Svůj názor dával důrazně najevo. Tak důrazně, až to ohrozilo jeho strmě stoupající kariéru. Proto se rozhodl opustit tým a jezdit sám. Sháněl si sponzory, rozhodoval, kdy a jak bude trénovat, na jaké závody pojede. Vyplatilo se mu to.

Vyjel dvě místa

Když se v roce 2003 konalo mistrovství světa v kanadském Hamiltonu, Michal Hrazdíra tam nechyběl. Jako nováček na tak velké akci se šel zeptat, do kolikátého místa má skončit, aby vybojoval pro Českou republiku startovní místo na olympiádě v Aténách. „Ptal jsem se lidí ze svazu. Oni se jen smáli a říkali – do patnáctého. Předpokládali, že dojedu tak pětatřicátý,“ vzpomíná na svůj nejvýznamnější závod Hrazdíra. V časovce skončil devátý a jako první v republice vyjel dvě startovní místa na olympiádu.

Na chvíli byl nejšťastnějším člověkem na světě. Do té doby, než mu došlo, že poplácávání po zádech znamená jen radost nad tím, že Český svaz cyklistů dostane od státu víc peněz. „Myslel jsem si, že mám místo na olympiádě jasné. Vždyť jsem ho sám vyjel,“ kroutí Hrazdíra hlavou nad tehdejšími událostmi. Místo toho se dozvěděl, že olympiádu má jistou jen ten, kdo se stane mistrem republiky. Druhého pak nominuje svaz. „V tu chvíli jsem věděl, že mistrovství vyhrát musím, jinak se na olympijské hry v životě nedostanu. Pro svaz bych tím druhým nikdy nebyl,“ říká Hrazdíra přesvědčeně.

Vysněný cíl si vybojoval. V červnu 2004 zamával v Brně fanouškům z nejvyššího stupně. Jenže mistrovství republiky bylo pouhý měsíc před olympiádou. On veškerou přípravu věnoval právě Brnu. „Myslím, že kdybych se mohl lépe připravovat na olympiádu a absolvovat ji tak, jak jsem byl připravený na mistrovství, bylo by všechno úplně jinak. Střízlivým odhadem jsem mohl být kolem šestého místa a kdyby šlo opravdu všechno dobře, tak nebyla vyloučená ani medaile,“ myslí si Hrazdíra.

Jenže jemu zbýval necelý měsíc, aby se připravil na událost, na kterou jiní sportovci trénují třeba celé čtyři roky. „Z peněz, které jsem vyjel v Kanadě a které měly pomoct k přípravě na olympiádu, jsem ani já, ani ostatní kluci nikdy neviděli ani korunu. Jinde ve světě se dělá všechno, aby země získala co nejlepší výsledek. Jestli nikdo do té doby nezajel na mistrovství světa časovku do desátého místa, tak měli říct – jasně, do Atén pojedeš, začni trénovat,“ rozčiluje se nad tehdejším přístupem funkcionářů svazu Hrazdíra. Na aténské olympiádě nakonec skončil čtrnáctý.

Hořké vzpomínky

Zatímco pro jiné sportovce jsou olympijské hry vrcholem kariéry, Hrazdírovi na ně zůstaly jen vzpomínky s hořkou příchutí. „Mám z toho smíšené pocity. Když jsem viděl, jak mají ostatní státy všechno zajištěné, jak jim všechno klape, bylo to až neskutečné. My neměli vůbec nic. Náš realizační tým, to byla katastrofa,“ kroutí hlavou.

René Andrle, který také startoval na olympiádě a dříve jezdil za španělský tým, měl štěstí. Když Španělé viděli, jak jsou na tom Češi bídně, posílali za ním svého maséra a mechanika. „Kvůli přístupu svazu jsem si místo jako na olympiádě připadal jako na nějakém krajském přeboru. Bylo mi z toho smutno. Chtěl jsem tam předvést co nejlepší výkon, ale náš realizační tým pro to neudělal vůbec nic,“ nemůže se Hrazdíra s tehdejší situací dodnes smířit.

Po aténské olympiádě jezdil ještě rok v Dukle Praha. „Tam všechno fungovalo výborně. Jenže já už nějak ztratil motivaci,“ říká Hrazdíra, který v té době začal přemýšlet o rodině a budoucnosti. „Nebyl jsem ještě starý, vždyť táta jezdil až do čtyřiceti, ale doba velkých závodů už pro mě skončila. Na olympiádě jsem předsedovi Českého svazu cyklistů jasně řekl, co si o něm myslím. A věděl jsem, že jakmile jednou skončím na mistrovství republiky druhý, už se nedostanu na mistrovství světa ani nikam jinam,“ vysvětluje Hrazdíra, proč závodění nechal.

Dalším důvodem byla starost o rodinu. „Cyklistika není v České republice dobře placená. Kdybych jezdil někde v zahraničí a bral přiměřený plat, tak bych závodil určitě déle. Tady to prostě nejde,“ říká Hrazdíra, který je ženatý a vychovává dvouletého syna. Na kole od té doby už moc nejezdí, nemá čas.

Založil však první brněnský in-line klub a občas vyráží na závody. Už pro něj nejsou důležité výsledky. „Na bruslích se mi líbí, že to zatím není o penězích, všichni to dělají pro zábavu. Na závodech bývá dobrá atmosféra, člověk se nemusí ničím vážným zabývat. Vezme kabelu, do ní hodí brusle a jde. Jak moc se to liší od cyklistiky,“ uzavírá poněkud smutně Hrazdíra.

MARKÉTA FORRÓ

31.8.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Richard Müller v Brně: nová deska i šansony

Brno – V září vydal nové album a ještě za čerstva s ním vyrazil na koncertní šňůru po českých a moravských městech. V úterý večer se slovenský zpěvák Richard Müller vrací na prkna brněnského Janáčkova divadla, aby zde završil své tříměsíční „To nejlepší" turné.

OBRAZEM: Lucie Bílá a její hosté vystoupili v Brně

Brno – Na poklidnou vánoční atmosféru se mohli lidé naladit v pondělí večer v brněnské hale Vodova. Se svým slavnostním vánočním koncertem tam vystoupila Lucie Bílá. Zpěvačku doprovázela kapela Petra Maláska a nechyběli ani hosté.

Nelze jít na hřiště podělaný, upozorňuje gólman Melichárek

Brno – Zatímco za celou loňskou sezonu vytahoval brněnský gólman Dušan Melichárek míč z branky pouze pětadvacetkrát, za podzimní část nového ročníku nejvyšší fotbalové soutěže se ohnul pro tři balony navíc. V 16 utkáních obdržel 28 branek. „Prohráli jsme tady pouze se Slavií, ale snad ani není možné, kolik bodů máme," nechápal třiatřicetiletý brankář.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies