VYBERTE SI REGION

Postavu mima Deburaua objevil Kožík náhodou

Brno /JIHOMORAVANÉ, KTEŘÍ DOBYLI SVĚT/ - Hlavní postavu románu Největší z Pierotů znají čtenáři v Česku i ve světě. František Kožík byl také talentovaný básník, dramatik a reportér.

6.4.2011
SDÍLEJ:

František Kožík s dcerou Alenou Kožíkovou (na snímku), která na něj na sympoziu vzpomínala. Foto: archiv OÚ Čejkovice

Otec pořídil Františku Kožíkovi v dětství sešit, nalinkoval v něm několik úvodních stránek a nadepsal jej „Co jsem četl“. Prvním Kožíkovým zápisem byla čítanka. K tisícímu se dostal už v šestnácti letech.

Představoval Mrštíkovu Pohádku máje. Se stejným zápalem psal Kožík básně, divadelní a rozhlasové hry či reportáže, filmové scénáře i knihy pro děti. Největší oblibu si získaly jeho životopisné romány. Prvním byl Největší z pierotů, jehož první verze vznikla v roce 1939 za Kožíkova života v Brně. Všestrannému autorovi, od jehož smrti zítra uplyne čtrnáct let, je věnovaný další díl seriálu Deníku Rovnost Jihomoravané, kteří dobyli svět.

František Kožík se narodil 16. května 1909 v Uherském Brodu do rodiny soudce. „V roce 1913 se rodina přestěhovala do Kroměříže a v roce 1919 do Uherského Hradiště, kde Kožík nastoupil na reálné gymnázium,“ píše v knize věnované spisovateli brněnský literární vědec Josef Hrabák. Gymnaziální studia dokončil Kožík v Brně, kam rodina přesídlila v roce 1924.

Ke studiu práv na Masarykově univerzitě přidal i studium režie a dramaturgie na brněnské dramatické konzervatoři. Oba obory dokončil v roce 1931. Pak ještě navštěvoval přednášky na filozofické fakultě. Jako student konzervatoře hrával menší i větší role, například u režiséra Mahena. Byl také členem Burianova Voicebandu. Na počátku třicátých let ho však zcela pohltil brněnský Radiojournal, kam nastoupil v roce 1933 jako hlasatel, reportér a později i jako autor rozhlasových her.

„Rytmus rozhlasové práce mě od počátku strhl. Žil jsem neustále o šest týdnů vpředu a pletl si datum i v soukromí. Bylo to nejkrásnější pracovní ovzduší, jaké jsem kdy zažil,“ píše Kožík ve svých Vzpomínkách. Kromě rozhlasových reportáží začal psát i první hry pro rozhlas. Teoretikové se shodují, že patří ke spoluzakladatelům české rozhlasové hry. „Jedním z nejúspěšnějších počinů Radiojournalu se stala brněnská inscenace jeho hry Cristobal Colón, kterou živě vysílali poprvé v dubnu a podruhé v květnu v roce 1934,“ uvádí Alena Štěrbová v knize Umělecké osobnosti brněnského rozhlasu. Podle Štěrbové získalo o rok později rozhlasové drama o životě Kryštofa Kolumba ocenění jako nejlepší česká rozhlasová hra. V roce 1938 reprezentovala republiku na festivalu rozhlasové hry v Bruselu.

Asistentka ředitele Českého rozhlasu Brno Jarmila Růžičková zmiňuje, že hra má složitou kompozici. Střídají se v ní prozaické pasáže s veršovanými a hudebním doprovodem. Hru vysílali živě, protože záznam tehdy nebyl možný. „Vysílalo se ze tří akusticky odlišných prostředí v budově Stadionu v Kounicově ulici. Dokonce i ze střechy, aby se do hlasu dostal co největší prostor,“ popisuje tehdejší přenosy Růžičková.

Kožíkovo působení v Brně ukončila na sklonku roku 1940 druhá světová válka. „Gestapo ho mělo v evidenci kvůli rozhlasové práci, proto viděl záchranu v přechodu do pražského rozhlasu,“ popisuje v knize o Kožíkovi Hrabák.

Nacismus ho přesto jako žurnalistu dostihl i v Praze. „Počátkem dubna 1943 se objevily v tisku zmínky o hrozném nálezu v katyňském lese, kde byly objeveny hromadné hroby povražděných polských důstojníků. Německá propaganda přičítala zločin Sovětskému svazu a čeští lidé to po požáru říšského sněmu a Lidicích pokládali za další nacistickou lež,“ vzpomíná ve své knize Kožík.

Pár dní po uveřejnění prvních zpráv mu do pražského rozhlasu zavolal nějaký inženýr Zankel, že ho určili, aby jel s výpravou evropských spisovatelů do Katyně a podal zprávu o sovětském masakru. Kožík hledal způsob, jak se cestě vyhnout, aby podle svého mínění nemusel podporovat nacistickou lež. Odmítnutí však znamenalo ohrozit život svůj i celé rodiny.

Musel jet, ale umínil si, že se v článku vyhne označování viníka. Němci zavedli evropské spisovatele na místo tragédie. „Každý pak dostal balík fotografií; „zapomněl“ jsem je na ubikaci ve Smolensku, abych je nemusel rozdávat redakcím,“ píše Kožík. Pravdu o Katyni nezjistil. I když úmyslně zůstal v boudě, kde byly vystaveny deníky zavražděných důstojníků, nebylo možné z nich vyčíst, čí vlastně byli zajatci. Pravdu se dozvěděl až v dubnu 1990, kdy přiznal Stalinův zločin moskevský rozhlas.

„Po návratu musel hovořit do rozhlasu a napsat článek. Četla jsem jej a opravdu se mu podařilo nesdělit, kdo za tu hrůzu může. Jenže po válce se musel zodpovídat za to, že tam vůbec byl,“ vzpomíná Kožíkova dcera, dramaturgyně Alena Kožíková.

O Katyni musel po válce mluvit před Syndikátem spisovatelů. Ačkoliv se zpočátku zdálo, že chápou jeho snahu cestě zabránit, zakázali mu na čtyři roky publikovat. Trest nakonec zmírnili na polovinu. „Dal jsem si schůzku s tajemníkem syndikátu Miroslavem Fáberou. Spojil nás úspěch v románové soutěži. Ale Františku, usmíval se shovívavě, snad si nemyslíte, že vás ti lidé opravdu odsoudili za chování v okupaci? To je přece pomsta za Pierota. Vítězství v soutěži vám nikdy neodpustí. Myslíte, že oni tam neměli rukopisy?“ vypráví ve své knize Kožík.

Anonymní výhra

Román Největší z Pierotů o životě francouzského mima českého původu Jeana Gasparda Deburaua proslul podle literárního vědce Hrabáka z ničeho nic. Vyhrál prostě první cenu v anonymní soutěži. Vypsala ji londýnská literární agentura James Pinker and Son, kterou u nás zastupovala nakladatelství Evropský literární klub a František Borový. „Porota vybrala ze 144 soutěžních prací právě Kožíkův román,“ popisuje ve své knize Hrabák. Díky evropské soutěži se mohl Kožík zúčastnit i celosvětové a ještě za války vyšly překlady románu v Anglii a v Americe.

Na postavu Deburaua narazil Kožík v Brně náhodou. „Jednou, když jsem v režii E. F. Buriana hrál v Redutě nějakou úložku, objevil jsem ve foyeru hromadu knih, které Němci vyházeli z archivu. Mezi mnoha brožurami jsem našel divadelní hru, na jejíž obálce jsem poprvé v životě četl jméno Deburau. Autor Melchior Vischer. Šlo zřejmě o knihu neárijského autora, odsouzenou ke spálení. Ukradl jsem ji z té hromady a tím ji zachránil,“ vypráví ve vzpomínkové knize Kožík.

Zemřel 5. dubna 1997 v Telči, bylo mu osmaosmdesát let. Jeho poslední román Za trochu lásky o osudových ženách básníka Vrchlického už do vydání připravovaly dcera s jeho druhou ženou.

Spisovatelova dcera, dramaturgyně Alena Kožíková‚ o otcových románech říká: Postavy si tátu vybíraly samy

ROZHOVOR
– Jemu učaroval rozhlas, ona většinu života pracuje jako dramaturgyně v divadle. Naposledy na Vinohradech v Praze. „Nejšťastnější byl, když pracoval,“ vzpomíná na otce dramaturgyně a překladatelka Alena Kožíková.

V umělecké skupině Trakt působil váš otec s Karlem Högerem. Jací byli přátelé?

Bylo to celoživotní přátelství. Navštěvovali se a psali si. Táta Högerovi posílal své nově vydané knihy a chodil se dívat na jeho premiéry. Höger ho žádal o názor. Víckrát jsem zaslechla otázku „Tak co se ti nelíbilo?“ Otec také u Högera přespával, když mu za okupace hrozilo zatčení.

Uvažoval otec někdy o tom, že se po válce do Brna vrátí natrvalo?

Na Brno rád vzpomínal, jenže Praha si ho získala. Ale do Brna jsme pravidelně jezdili za jeho rodiči a přáteli. Táta navštěvoval téměř každou brněnskou premiéru své hry. Ráda si připomínám premiéru Komedianta, kde hrál hlavní roli Oldřich Nový. Po představení se mnou tančil ve vinárně, kde herci premiéru oslavovali, a já, tehdy mladá holka, jsem si připadala jako ve filmu.

Největší z Pierotů je Kožíkovým nejznámějším dílem. Který román máte nejraději vy?

Pierot vyšel jen u nás jedenadvacetkrát. Mnohokrát ho vydali i v zahraničí. Otec napsal mnoho románů, ale čtenáři si vždy vzpomenou právě na Pierota. Otce to trochu mrzelo. Já mám nejraději dvoudílný román o Zdence Braunerové, pak knihu Po zarostlém chodníčku o Janáčkovi a román Jsem vánočnímu stromu podoben o Těsnohlídkovi.

Čím musela otce historická postava zaujmout, aby ho podnítila k napsání životopisného románu?

Otec říkal, že si ho postavy samy vybírají. Někdy ho inspirovala korespondence, jindy nějaká kniha, přitahovaly ho také těžké osudy.

Jak sbíral podklady?

Byl velmi zodpovědný. Vášnivě rád chodil do univerzitní knihovny, kde si nechával připravovat hory knih. Vypisoval si z nich na lístečky. Doma lístky na koberci řadil, přepisoval, stříhal a lepil. Každou stránku rukopisu přepisoval na stroji několikrát. Byl nejšťastnější, když pracoval.

Přenosy v esperantu zaujaly svět

Verda stacio, neboli Zelená stanice. Tak se jmenovalo pravidelné vysílání brněnského Radiojournalu v esperantštině pro zahraniční posluchače. Podílel se na něm i spisovatel František Kožík, tehdejší redaktor Radiojournalu. Kolem Verda stacio se také vytvořila umělecká skupina Trakt, jejíž členové připravovali kulturní pořady v esperantštině. Stanice začala vysílat 31. května 1932 a brněnský esperantista Jan Werner tvrdí, že takovou úroveň jako v Brně nemělo esperantské vysílání nikde na světě.

Podle Wernera pojmenovali stanici zelenou zřejmě proto, že tuto barvu někdy lidé vnímají jako symbol naděje. „Objevuje se i v názvu umělého jazyka. Esperanto se dá totiž do češtiny přeložit jako doufající člověk,“ uvedl Werner.

Předseda Klubu esperantistů v Brně Miroslav Malovec upozornil, že program vysílání byl rozmanitý. „Zahrnoval programy o historii Československa, literatuře, filmu, divadle, zprávy z průmyslu i obchodu. Také se hodně vysílalo o automobilových závodech na Masarykově okruhu,“ řekl Malovec. Jak dodal, velmi populární byla také rozhlasová čtení, hry a opery. Kožík napsal pro Verda stacio rozhlasovou hru Sur rozoj sternite, česky Na růžích ustláno, která zaznamenala velký úspěch. „Umělci četli třeba Babičku, nabídli i Smetanovu Prodanou nevěstu. V předvečer druhé světové války stanice vysílala Čapkovu Bílou nemoc,“ sdělil Malovec.

Brněnské vysílání mělo mnoho kladných ohlasů. „České vysílání v esperantu mělo mimořádnou kulturní úroveň. Zapojili se do něj profesionální herci a zpěváci. To tehdy ve světě nemělo obdobu,“ podotkl Werner. Umělci okolo Zelené stanice dokonce založili skupinu Trakt. Kromě Kožíka byl členem třeba jeho přítel herec Karel Höger nebo Kožíkova první žena Zdeňka Švabíková.

Po válce se Verda stacio přestěhovala do Prahy. Z této éry se zachovala nahrávka Rusalky, kterou zpívala Marie Tauberová. „Na jevišti ji přitom nikdy nezazpívala,“ řekl Malovec. V roce 1951 přenosy skončily. Novým internacionální jazykem měla být podle Wernera už navždy jen ruština. O konkurenta v podobě esperanta nikdo z nového vedení státu nestál.

Další díly seriálu najdete ZDE

KLÁRA ŽIDKOVÁ

6.4.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Nový Moravák svlaží vodotrysky. Vítězný návrh počítá v zimě i s kluzištěm

Brno /VIZUALIZACE/ – Ochlazení v horké letní dny nebo jízdu na bruslích v zimě nabídne po rekonstrukci Moravské náměstí v Brně. Radnice Brna-středu chce vytvořit prostor s vodní plochou a kavárnou, který lidi naláká k odpočinku. V pátek oznámila výsledky architektonické soutěže na podobu náměstí. Z dvaceti návrhů zvítězil v soutěži projekt kanceláře Consequence forma.

AKTUALIZOVÁNO

Vlak srazil ženu na nádraží v Rosicích. Na místě zemřela

Rosice – Pod koly vlaku zemřela šestatřicetiletá žena v sobotu v Rosicích u Brna. Podvečerní nehoda komplikovala vlakovou dopravu na trati mezi Brnem a Jihlavou.

AKTUALIZOVÁNO

Vive la France! Bitvu tří císařů opět ovládli Napoleonovi vojáci

Tvarožná /REPORTÁŽ/ – Po 211 letech se historie na Slavkovském bojišti v sobotu odpoledne zopakovala. Přibližně tisícovka vojáků oděných do dobových uniforem před zraky několika tisíců lidí svedla boj připomínající Napoleonovo vítězství v bitvě tří císařů z roku 1805.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies