VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Praštil seržanta. I díky tomu se stal pilotem

Brno - /FOTOGALERIE/ Emil Boček si prošel strastiplnou cestou, aby mohl bojovat ve druhé světové válce za Anglii. Dnes prosazuje sochu Edvarda Beneše v Brně.

16.2.2009 3
SDÍLEJ:

Emil Boček.Foto: DENÍK/Tomáš Škoda

Když bylo Emilu Bočkovi sedmnáct let, rozhodl se, že půjde do války. Díky obrovskému odhodlání se mu podařilo splnit si svůj sen a stal se nejdříve jedním z nejlepších mechaniků a později dokonce pilotem britského letectva RAF.

Ve svých téměř šestaosmdesáti letech nyní Boček bojuje za to, aby v Brně stála socha Edvarda Beneše. Prohlašuje o něm, že jen málokdo toho pro Československo tolik udělal. O tom, jak se brněnský mladík probojoval přes východní a jižní Evropu do Francie a Anglie, aby mohl bojovat ve druhé světové válce, vypráví další díl seriálu Patnáct minut slávy.Boček se narodil v brněnských Tuřanech. Letadla si zamiloval už ve škole. „Když jsme měli ruční práce, nedělal jsem nic jiného, než stavěl modely letadel. Naposledy jsem tam udělal condora s rozpětím křídel přes dva metry. Když jsem se po válce vrátil, pořád visel na školní chodbě,“ popisuje svoji vášeň Boček, který se po základní škole začal učit strojním zámečníkem. Do života mladého Brňana ale vstoupila válka.

„Pamatuji si, jak Židé museli nosit žluté hvězdy. Mrzelo mě, že stále mluvili německy i přesto, že je Němci tak zotročovali. Česky přitom uměli,“ připomíná Boček. Německá armáda ho ohromila vyspělou technikou. „Když patnáctého března přijeli, šel jsem zrovna z nádraží. Bylo před ním seřazeno padesát motocyklů, a protože byl sníh a mráz, byl jsem zvědavý, kolik z nich hned nastartuje. Napoprvé chytly skoro všechny,“ vzpomíná bývalý letec.

Boček se rozhodl odejít do ciziny v prosinci roku 1939. „Starší lidé nám říkali, že legionáři vybojovali první republiku, že je teď řada na mladých. A tak jsme s mým kamarádem Bořivojem Sedlákem sedmadvacátého prosince odešli,“ vysvětluje Boček, proč chtěl jít do války. Nechal doma rodinu, která o jeho odchodu nic netušila. „Odjeli jsme jako lyžovat. Než jsme odešli, šli jsme to říct mému staršímu bratrovi. Ten nám jen sdělil, že jestli si to nerozmyslíme, tak nás povedou dřív, než projdeme branou,“ upozorňuje Boček. Další den se Sedlákem potají odjel.

Kudy na západ?

Dostat se z Československa do Francie, kde se začaly formovat české jednotky, nebylo vůbec jednoduché. „Chtěli jsme přejít ze Slovenska do Maďarska v Petržalce. Tam už ale byli vojáci. Vypravili jsme se proto vlakem do Trnavy. V té chvíli jsme nevěděli, že už je Trnava v Maďarsku,“ vzpomíná na první problém Boček. Museli proto vystoupit v Seredi a do prvního maďarského města dojít pěšky. „Chtěli jsme pak jet vlakem do Budapešti, ale na nádraží nás chytli policisté. Zavřeli nás do vězení, kde už byli tři čeští vysokoškoláci,“ vypráví Boček. Když odvezli maďarští policisté skupinu na slovenské hranice, celá situace se opakovala. Pětice opět přešla na maďarskou stranu a policie je zatkla a vrátila zpátky na hranice.

Boček se Sedlákem pak putovali celou noc a celý den až dorazili do vesnice, kde je lidé nechali přespat a koupili jim lístky do hlavního města. Boček se tak konečně dostal do Budapešti a jeho první kroky vedly na francouzský konzulát. „Sešlo se tam asi deset lidí a čekali jsme na další skupinu. Tu ale zatkli a přišli si i pro nás,“ vzpomíná Boček. Dostal se tak potřetí do maďarského vězení, tentokrát rovnou do největšího Toloncházu. „Alespoň jsem si tam vydělal nějaké peníze. Vyráběl jsem dřevěné lžičky a prodával je,“ usmívá se Boček.

Po měsíci je čekala další cesta na slovenské hranice. „Když nás hlídka pustila za hranice, pomalu jsme se jeden za druhým rozcházeli. Když si všimli, že utíkáme, začali nás honit a střílet. Jako jediný jsem se dal doprava do roviny, ostatní vběhli mezi vinohrady. Až později jsem se dozvěděl, že tam dva Čechy zastřelili,“ dodává bývalý letec. Boček pak při útěku před pronásledovateli spadl do ledové řeky a poté musel přestát mnohakilometrový pochod. S pomocí místních lidí se znovu dostal do Budapešti.

Jako Zátopek

Na francouzském konzulátu se opět začala tvořit skupina Čechů a Francouzi jim umožnili přejít do Jugoslávie. „Přesně před hranicemi nás měl čekat průvodce, aby nás převedl. Ale nikdo tam nebyl, tak jsme vyrazili sami. Narazili jsme na statek, kde nám řekli, že když překročíme nedaleký ostnatý drát, budeme v Jugoslávii. Myslím, že jsme tehdy překonali i Zátopkův rekord, jak jsme spěchali, abychom už byli za tím drátem,“ usmívá se Boček.

V Bělehradu se pak vytvořila první polovojenská jednotka. „Chodili jsme tam kolem německého velvyslanectví, kde měli velké bronzové tabule s hákovými kříži. Když jsem to viděl, běhal mi mráz po zádech,“ říká Boček. Česká skupina se pak vlakem přes Řecko a Turecko dostala do přístavu v Bejrútu, odkud je uhelná loď převezla do francouzského přístavu Marseille. „Ve Francii jsme se museli na pět let upsat do cizinecké legie, protože vyhrožovali, že nás jinak předají Němcům. Jenomže to už vypukla válka a jeli jsme na frontu. Vyfasovali jsme pušky z roku 1864 a pět nábojů. Tak jsem pro n

ě šel aspoň čtyřikrát za sebou. Co bych dělal s pěti náboji?“ kroutí hlavou Boček.

Boje ve Francii však netrvaly dlouho. „Od začátku jsme ustupovali. Ve francouzské armádě byla strašná dezorganizace, každý ustupoval na vlastní pěst. Lidé si zabalili jen to nejnutnější a utíkali před Němci. Cesty byly úplně ucpané. A německá letadla na ně nalítávala a střílela přímo do lidí,“ přibližuje strašlivé vzpomínky Boček.

Poté, co kapitulovala Francie, vypravili se čeští vojáci k přístavu na jižním pobřeží, kde pro ně měla přijet loď a převést je do Anglie. „Beneš zařídil, aby pro nás přijela egyptská uhelná loď Rod El Farag. S tou jsme dopluli do Gibraltaru, kde se vytvořil asi třicetičlenný konvoj, který přistál v Liverpoolu. Plavili jsme se poslední lodí, po nás už z Francie nikdo nedorazil,“ vzpomíná na cestu do Anglie Boček.

Přihlásil se do náboru letectva, kde se stal mechanikem první třídy a mohl tak opravovat letadla v hangáru. „Vždycky po třiceti hodinách letu jsme museli letadla zkontrolovat. Skoro jsme se nezastavili. Jen když se mašiny vracely z Francie, bylo celé letiště na nohách a u přistávací plochy jsme vyhlíželi, kdo přistál a kdo se už nevrátil,“ líčí Boček.

Pozice v hangáru mu ale nestačila a Boček snil o tom, že se stane pilotem. „Jenže velitel hangáru Jan Prokop mi řekl, že to nepřipadá v úvahu. Asi se nechtěl zbavit dobrých pracovníků,“ přemítá veterán. K tomu, aby se mohl stát pilotem, mu napomohl incident s anglickým seržantem. „Byli jsme v hospodě a já slyšel, jak říká: Bloody Czechs – tedy zatracení Češi. Položil jsem whisky na stůl, přišel jsem k němu, chytil ho za klopy a z každé strany jsem ho plesknul a odešel jsem,“ vzpomíná Boček. Za napadení si vysloužil týden vězení, přesto, že ho podpořili angličtí civilisté. Veliteli ale řekl, že buď mu

povolí stát se letcem, nebo radši stráví zbytek války ve vězení.

Po leteckém výcviku v Kanadě čekal Bočka jeho první let při bombardování holandského ostrova Walcheren. „Letěli jsme jako doprovod bombardéru. Jenže tam byla obrovská protiletadlová obrana, všude střílela děla. Když jsem to viděl, začal jsem se od naší skvadrony odtrhovat, i když nám neustále instruktoři říkali, že to nemáme dělat, jinak nás sestřelí jako první. Ale když člověk vidí, jak je to blízko a že by ho ty střepiny mohly zasáhnout, uhýbá tomu,“ upozorňuje Boček. Když přistál, žádné kritiky se nedočkal. „ Zjistil jsem totiž, že je to úděl každého nového pilota, když tohle poprvé uvidí,“ říká. Boček sloužil u letectva až do konce války a do boje letěl šestadvacetkrát.

„Když skončila válka, každý se těšil, že pojede domů. Ale ještě tři měsíce jsme museli zůstat v Anglii. Nevěděli jsme, že je to proto, že nás Sověti nechtěli. Brali nás jako imperialisty,“ popisuje paradox konce války Boček. Na začátku srpna však získali nová letadla Spitfire, přemalovali je do československých barev a třináctého srpna přistálo čtyřiapadesát letounů s československými letci na letišti v Ruzyni.

Do Anglie se vrací

U armády pak Boček nevydržel dlouho. „Kamarád mě pořád stahoval do firmy. Odešel jsem z neznalosti. Ale asi jsem udělal dobře. Letce, kteří zůstali u armády, postupně zavírali do kriminálu. Asi mě to zachránilo,“ myslí si Boček. Po pár letech si zařídil dílnu, kde opravoval motocykly. V roce 1951 však musel kvůli znárodňování odejít do Mototechny. „Přišli dvakrát, abychom se zapojili, pokaždé jsem je vyhodil. Když přišli potřetí, řekl jsem si, že mi nestojí za to nechat se zavřít. Byl jsem zápaďák a ještě živnostník,“ vysvětluje, proč musel svou dílnu zavřít. Od roku 1958 pak Boček pracoval v Akademii věd jako soustružník, kde zůstal pětadvacet let až do důchodu. Od osmdesátých let se také pravidelně vrací do Velké Británie.

V současné době se bývalý letec zabývá hlavně bojem za to, aby v Brně mohla stát socha Edvarda Beneše. „Byl to náš vrchní velitel a to, co on udělal pro republiku, dokázal jen málokdo. Lidé mu vyčítají různé věci, ale chtěl bych je vidět na jeho místě. Rozhodl se, jak nejlépe mohl,“ myslí si Boček. Nejvíce ho rozčiluje, že političtí představitelé rozhodují o soše na základě výpovědí sudetských Němců. „To je úplný vrchol. Co nám Němci mají říkat, co máme nebo nemáme dělat? Dávají Benešovi za vinu odsun, přitom on do Brna přijel až tři dny po něm,“ podotýká.

Odlitá socha druhého československého prezidenta už čeká na své umístění. „Je mi už úplně jedno, kde bude stát, hlavně ať už jí někam dají. Je nás něco přes třicet posledních žijících veteránů, a když to neprosadíme my, tak nikdo,“ upozorňuje Boček. Boj za to, aby socha Beneše stála v Brně je podle něj to poslední, o co se snaží. „Pak už se v životě do ničeho nezapojím. Vždyť se mi o tom skoro zdá,“ říká.

Autor: Vendula Jičínská

16.2.2009 VSTUP DO DISKUSE 3
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.
3

VIDEO: V tramvajích znělo jódlování, lidovky i zpěv v romštině

ční klinika NeoVize v brněnských Židenicích vznikla v roce 2008. Lékaři tam v současné době denně zvládnou kolem dvaceti operací či zákroků, většina z nich trvá přibližně čtvrt hodiny.

Léčba lidských očí: za některé pacienty vysazují lékaři strom

Brněnská mincovna vyrazí největší minci světa, zatím představili model

Brno – Dosud největší minci světa, australského zlatého Červeného klokana z roku 2012 o průměru osmdesáti centimetrů, čeká propad. Brněnská GSP mincovna připravuje ražbu české mince, která ho v prvenstvím předčí. „Bude nejen větší, plánujeme průměr devadesát a sto centimetrů, ale hlavně bude ražená, nikoliv litá, jako australská," vysvětlil Roman Diviš z mincovny.

Strážníci v Brně dopadli hledaného muže. Díky pivu

Brno – V poutech skončil muž, který si u brněnského hlavního nádraží dopřál pivo. Přitáhl totiž na sebe pozornost brněnských strážníků, kteří zjistili, že muže hledají republikoví policisté.

Janáčkova akademie slaví sedmdesát. Koncertem "kinoválů" a muzikálových hitů

Brno – Melodie z filmů Pelíšky či Tenkrát na západě, znělky z Hvězdných válek a Simpsonů. A také písně z muzikálů West Side Story, Hair nebo Flashdance. To vše zazní na slavnostním koncertě Vivat Academia!, který příští středu hostí Hudební scéna Městského divadla Brno.

Jsem idiot, kál se řidič kamionu. Opilý nemohl ani stát. Trestem je i vězení

Břeclav /VIDEO/ – Půl roku vězení, čtyřletý zákaz řízení a k tomu vyhoštění na stejnou dobu z České republiky. Takový trest si odnesl od břeclavského okresního soudu slovinský řidič kamionu Marjan Baht.  Čtyřicetiletého silně opilého muže zastavili na konci dubna na dálnici D2 u Břeclavi celníci, řidič nebyl schopen vstát ani chodit. Rozsudek je zatím nepravomocný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies