Doslova jako v Jiříkově vidění si na přelomu šedesátých a sedmdesátých let připadal brněnský hokejista Jaroslav Jiřík. Oprýskané československé stadiony tehdy vyměnil za nablýskané hokejové chrámy ve Spojených státech. Jako první Čech měl tu čest zahrát si nejkvalitnější hokejovou ligu na světě, kanadsko-americkou NHL. Příběhu muže, který se nesmazatelně zapsal do historie nejen českého hokeje, se věnuje Deník Rovnost v dalším díle seriálu Patnáct minut slávy.

Jaroslav Jiřík si poprvé obul brusle v šesti letech. Nebylo to však v Brně, kde později prožil největší kus své hokejové kariéry, ale v Kladně. Na tamějším zimním stadionu prošel všemi mládežnickými týmy a v kladenském dresu si také už v šestnácti letech poprvé zahrál první ligu.

Doma měl tehdy na skříni nalepené dva plakáty s hokejisty z NHL. Kdyby mu v té době někdo řekl, že si jednou ve slavné severoamerické soutěži zahraje, nejspíš by si ťukal na čelo. „Ty plakáty byly takový můj první kontakt s NHL. Ani nevím, co jsem tam měl za týmy, ale rozhodně by mě ani ve snu nenapadlo, že se tam někdy dostanu,“ usmívá se dnes osmašedesátiletý Jiřík.

Přestože měl už odmala jasno v tom, že jeho pracovním nástrojem bude hokejka, blízko měl i k jinému sportu. Podobně jako na bruslích se mu totiž dařilo v kopačkách. „Málokdo věří tomu, že jsem byl fotbalový brankář. Se svými sto sedmdesáti centimetry jsem sice nemohl aspirovat na to, že budu nějaký super gólman, ale myslím, že jsem chytal docela dobře. V dorostu se nám třeba povedlo vyhrát ligu,“ vzpomíná Jiřík.

První titul s Kladnem

Vítězství ve fotbalové dorostenecké lize byl jen slabý odvar jeho dalšího sportovního úspěchu. V roce 1959 se mu totiž na krku zhoupla zlatá medaile za první místo v československé nejvyšší hokejové soutěži. „Na titul s Kladnem vzpomínám asi nejraději, protože to tehdy bylo velké překvapení. Tituly s Brnem se přece jen tak trochu daly čekat,“ říká bývalý reprezentační útočník, který úspěšný rok 1959 završil ještě bronzovou medailí z hokejového mistrovství světa v Praze. O dva roky později přišel přestup do Brna. Na odchod z kladenského týmu Jiřík nevzpomíná v dobrém. „Lidem z vedení klubu bylo jasné, že když půjdu na vojnu do Rudé hvězdy Brno, už se do Kladna asi nevrátím. Proto se tomu snažili všemi možnými způsoby zabránit,“ vzpomíná.

Aby se Jiřík do Brna nedostal, napsali tehdy kladenští funkcionáři na svého odchovance posudek, ve kterém stálo, že je protisocialistický živel a rozvraceč kolektivu. Skutečně se jim málem podařilo přestup překazit, ale nakonec se na jejich podraz přišlo. „Naštval jsem se na ně a když jsem odcházel do Brna, věděl jsem, že se do Kladna už nevrátím. Fandit jsem mu ale samozřejmě nikdy nepřestal,“ ujišťuje Jiřík.

V brněnském týmu a v útoku se Zdeňkem Kepákem a Františkem Ševčíkem začaly houževnatému útočníkovi s přezdívkou Brambor medailové žně. V šedesátých letech sbíral v dresu Rudé hvězdy, později přejmenované na ZKL Brno, tituly jak na běžícím páse.

Nejlepší československý hokej dokázali řádně ocenit i diváci. „Utkání, při kterých nebyl stadion našlapaný až po střechu, bylo opravdu málo. Fanoušci byli v Brně vždycky skvělí a je to vidět i teď. Lidi jsou na hokej nažhavení,“ oceňuje Jiřík. Nezřídka nastupoval i se zlomenou rukou nebo jinými více či méně vážnými zraněními. Hokejista proslulý svou urputností bojoval v brněnských barvách přibližně ve třech stovkách zápasů, přes sto třicet utkání pak odehrál i v reprezentačním dresu.

Nejsilnější vzpomínky má stejně jako ostatní hokejisté tehdejší éry na souboje se Sověty. „S nimi to bylo vždy obzvlášť vyhecované,“ uznává bývalé reprezentační levé křídlo. Dlouho se po vzájemných zápasech usmívali sovětští reprezentanti, v roce 1968 na olympiádě ve francouzském Grenoblu však přišel zlom. Tak trochu i díky tomu, že Čechoslováci na svého soupeře takzvaně ušili boudu.

„Tehdy mívaly brusle vzadu ostré hroty a hokejisté na nich museli kvůli bezpečnosti nosit špunty. Všimli jsme si, že je Rusáci nemají. Nechali jsme je nastoupit k utkání a potom jsme to řekli rozhodčím. Ti je samozřejmě ihned vrátili do kabiny a začátek zápasu se posunul o dvacet minut,“ vzpomíná Jiřík.

Nečekané komplikace rozhodily nemilovaného soupeře přesně tak, jak Čechoslováci doufali. Pověstný drtivý nástup Sovětů do utkání se nekonal a i díky tomu mohli českoslovenští hokejisté a fanoušci slavit památné vítězství 5:4 a konečné druhé místo na olympiádě. O pár měsíců později, v srpnu 1968, přišla sovětská okupace. Hokejová rivalita se v tu chvíli zvýšila na maximum. Národ, který se nemohl sovětským tankům bránit jinak, hledal právě v hokeji způsob jak „Ivany“ porazit.

Pryč s rudou hvězdou na dresu

Chápal to tak i Jaroslav Jiřík a v roce 1969 na světovém šampionátu ve Stockholmu přišel na tehdejší dobu se šíleným nápadem. „Byli jsme alergičtí na rudé hvězdy na dresech. Proto jsem vzal černou izolepu a hvězdu jsem přelepil. Se mnou to udělalo asi pět dalších kluků,“ vypráví Jiřík.

Na památném mistrovství světa hokejisté porazili tým SSSR hned dvakrát, 2:0 a 4:3. Vedení československé výpravy, která nakonec získala bronzové medaile, tušilo, že by kvůli přelepeným hvězdám mohly být potíže. „Řekli nám, ať si ty dresy vezmeme, a kdyby se nás někdo ptal, ať řekneme, že byly roztrhané a pod izolepou byla díra,“ směje se Jiřík, který nakonec neměl s komunistickými funkcionáři kvůli své rebelii překvapivě žádný problém.

Nejslavnější hokejová liga – NHL

Právě naopak. V tom samém roce si to namířil z Československa rovnou do Ameriky. Vyhlédl si ho jeden z osmi týmů kanadsko-americké NHL – St. Louis a vedení československého hokeje na přestup brněnského útočníka kývlo. Jiřík podepsal s americkým týmem smlouvu za patnáct tisíc dolarů. „Třicet procent si vzal Pragosport, ale i tak to byly neuvěřitelné peníze. Vždyť za ligový zápas jsem dostával sto osmdesát korun,“ vzpomíná Jiřík, který například tři a půl tisíce dolarů utratil za tehdejší skvost silnic, Ford Capri. V Americe strávil Jiřík většinu sezony v rezervním týmu v Kansas City. Tam patřil k nejlepším hráčům a trenér St. Louis Scotty Bowman si ho proto v roce 1970 krátce před play off vytáhl z farmy do prvního mužstva.

Pár dní nato vstoupil Jaroslav Jiřík do historie jako první Čech, který si zahrál v NHL. „Bylo to samozřejmě o něčem jiném než doma. Na ledě hrály samé hvězdy, na tribunách byly koberce a v hledišti seděly dámy, které přišly na zápas rovnou od kadeřníka,“ popisuje první zážitky.

V nejslavnější lize na světě odehrál Jiřík tři zápasy – proti Chicagu, Los Angeles a Pittsburghu. Přestože s ním St. Louis počítalo i do závěrečných bojů o Stanley Cup, český útočník své angažmá dobrovolně ukončil. Z prostého i romantického důvodu: kvůli novomanželce. „Ženil jsem se na začátku roku 1970 a hrozně se mi po manželce stýskalo. Trenér to na mně poznal a nakonec mi dovolil odjet,“ vysvětluje Jiřík nečekané rozhodnutí, kvůli kterému přišel o finále Stanley Cupu, ve kterém St. Louis nakonec podlehlo týmu Bostonu.

Do statistik NHL se sice oficiálně zapsal „jen“ jako účastník zápasu, ale nechybělo mnoho a mohl být i mezi úspěšnými střelci. „Ve druhém utkání se mi povedlo dát gól, takového mého klasického protlačováka. Brankový rozhodčí ho ale neviděl, takže gól neplatil,“ vzpomíná. Po návratu do Československa odehrál ještě pět sezon za Brno a v roce 1975 ve svých pětatřiceti letech ukončil kariéru s bilancí tří set ligových a třiaosmdesáti reprezentačních gólů.

U hokeje však zůstal a začal trénovat. Za patnáct let koučoval nejen brněnský Zetor, ale i Nitru, Liptovský Mikuláš, Plzeň nebo švýcarskou reprezentaci. „Trénování je hrozně psychicky náročné. Trenér je ten, který kvůli neúspěchům nejvíce trpí,“ vysvětluje Jiřík jeden z důvodů, proč nakonec tuto práci pověsil na hřebík. Na začátku devadesátých let začal pracovat jako hokejový agent pro americkou agenturu ISA. Dělá pro ni dodnes a jeho úkolem je vyhledávat v České republice a na Slovensku hokejové talenty.

Z ledové plochy až do mraků

Zároveň má po hektickém hokejovém životě konečně dost času na svůj největší koníček – létání v ultralightech. „Létat jsem začal už v šedesátých letech. Když jsme létávali s mančaftem do Prahy, tak jsem občas převzal řízení. To pak všichni na palubě řvali,“ směje se zkušený pilot.

Přestože jeho manželka pracovala jako letuška, z koníčku svého muže nadšená není. Už proto, že měl v roce 1997 s ultralightem nehodu. „Tehdy šlo ale o technický problém a jediné, co se mi stalo, byla rozbitá hlava. Proti zraněním z hokeje úplná prkotina,“ podotýká Jiřík.
Kromě hokejové Komety dnes legendární útočník fandí v extralize hlavně svému mateřskému Kladnu a Litvínovu.V NHL je zase jako fanoušek věrný týmu St. Louis Blues.

Protože se celý život pohybuje kolem hokeje, může srovnat jeho tehdejší a dnešní úroveň. „Někteří kamarádi ze staré gardy tvrdí, že bychom dnešní generaci porazili. Já si tím nejsem tak jistý. V každém případě jsme se ale hokejem mnohem víc bavili,“ tvrdí miláček hokejových fanoušků šedesátých a sedmdesátých let.