VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Puzrla sbíral medaile na kole a končil v taxíku

Lanžhot, Brno/ KDYŽ TADY ZÁŘIL/ - Bývalý cyklistický reprezentant Milan Puzrla se v roce 1970 podepsal pod první československou medaili z mistrovství světa na silnici.

30.6.2013
SDÍLEJ:

Milan Puzrla.Foto: ČTK

Otec chtěl, aby stejně jako on pracoval u dráhy, poslal jej proto na železniční učiliště. A Milan Puzrla u dráhy opravdu skončil, jenže u té cyklistické. Závody na velodromu kombinoval se silničními. „Bydleli jsme přímo v nádražním depu, měl ze mě být opravář lokomotiv. Ale vyhrál sport a otci to nevadilo," usmívá se nyní sedmašedesátiletý bývalý reprezentant.

Krátce aspoň závodil za břeclavský oddíl Lokomotiva. „Jenže při učení v Bratislavě jsem jezdil v dresu Slovnaftu a když se v Břeclavi dozvěděli, že jsem vyhrál závod v jiném trikotu, hned mi vyřídili přestup," popisuje Puzrla.

Skoro lze říct, že za jeho začátky stála náhoda. „Jako malý jsem našel kolo. Tatínek byl zámečník, takže mi ho sám předělal. Ježdění se mi zalíbilo, zvlášť když jsme vytvořili skupinu a dobrovolně se nás scházelo víc," přibližuje své začátky Puzrla.

Milan Puzrla se zúčastnil také tří olympiád (s trenérem Lubomírem Puklickým v Mnichově 1972).

Ve dvanácti letech začal objíždět závody a z břeclavské skupiny vyčníval společně s pozdějším vynikajícím sprinterem na dráze Ivanem Kučírkem. „V brněnském Favoritu jsme trénovali na silnici i na velodromu. Byl jsem velký, takže jsem měl spíš sklon k rychlosti, kopce mi dělaly problémy. Na dráze výška takový hendikep není," líčí rodák z Veselí nad Moravou.

Obě cyklistická odvětví mu seděla. Na mistrovství světa vybojoval dva bronzy z dráhy a stříbro ze silnice. Právě druhé příčky ze silničního závodu družstev na sto kilometrů v anglickém Leicesteru z roku 1970 si cení nejvíc.

Šlo o první kov pro Československo v historii světových šampionátů na silnici. Puzrla jej vyjel společně s Františkem Řezáčem, Jiřím Mainušem a Petrem Matouškem. „S Řezáčem jsme byli dva dráhaři, k tomu dva silničáři a dohromady nám to šlapalo. Ve družstvech se pravidelně střídáte na špici, každý si tam odmakal, na kolik měl," naznačuje rozložení sil.

Krize na stokilometrové trati doléhala na každého. „Dostavila se většinou mezi sedmdesátým a osmdesátým kilometrem. Museli jste ji co nejdřív překonat a jet dál. Závody družstev se rozhodovaly právě v posledních deseti patnácti kilometrech," povídá.

V Leicesteru v této vzdálenosti do cíle ještě československý kvartet vedl, jenže nakonec bral stříbro. „Angličané už v cíli zkoušeli naši hymnu, jenže po poslední otáčce se jelo do kopce a v něm už jsme na Sověty neměli. Kdyby se jelo po rovině, vyhrajeme, takhle jsme skončili o dvacet sekund druzí," vrací se k šampionátu.

Vyřadil Dalera

Dva bronzy vybojoval na světovém šampionátu dráhových cyklistů v letech 1965 a 1974 ve stíhacím závodu družstev. „Poprvé jsem byl ještě bažant, skoro dorostenec. A v závodech jednotlivců jsem v přímém souboji vyřadil Jiřího Dalera, který nepostoupil mezi nejlepších osm," považuje si skalp olympijského vítěze z Tokia, s nímž získal bronz ve stíhačce družstev.

S cyklistikou se Puzrla podíval také na troje olympijské hry. Nejraději vzpomíná na své premiérové v Mexico City v roce 1968. Ve dvaadvaceti letech tam skončil pátý ve stíhačce družstev. „Mexiko pro nás byla exotika, navíc jsme po roce 1968 byli v kurzu, všichni si nás ve světě považovali. Trénovali jsme v nadmořské výšce čtyř kilometrů, což pro nás bylo něco nepředstavitelného. Když jsem se nadechl, skoro jsem se dusil. Ale jezdili jsme rychle jako sprinteři," podotýká.

Do proslulého mexického jídla se nepouštěl. „Stravovali jsme se jako všichni ostatní v olympijské vesnici, nikdo nám tamní jídlo nedoporučoval. Nevěděli jsme, co to s námi udělá. Nadchla mě však pětadvacet kilometrů dlouhá silnice přes celé město bez jediné zatáčky," vzpomíná.

Nejhorší zážitky si přivezl z olympiády v Mnichově 1972. Ne však kvůli teroristickému útoku, při němž palestinští ozbrojenci zavraždili jedenáct izraelských sportovců. „O tom jsme se tam skoro nedozvěděli," hlásí. „Ale měl jsem tam smůlu. Před stíhačkou jednotlivců se mě tehdejší ministr sportu Himl ptal, jestli mi něco chybí. Zmínil jsem se o kolech se čtyřiadvaceti dráty, což byla úplná novinka a jezdil na nich svět. Sehnal je, jenže mechanik je špatně zalepil, galuska se prodřela a vybouchla. Přitom jsem jezdil časy na třetí čtvrté místo. Do patnácti minut jsem musel jet opravu. Už jsem se nevzpamatoval a vypadl," mrzí jej.

Nakonec nenastoupil ani do stíhacího závodu družstev. „Dohodli jsme se, že kvůli startu mezi jednotlivci nepojedu kvalifikaci družstev. Jelikož jsem nepostoupil, mohl jsem do družstev zasáhnout, ale trenér Puklický nechal na týmu, ať si vybere. Kluci se báli, že se mě neudrží a mužstvo roztrhám. Tak jel Anton Tkáč jako sprinter, protože dráha byla rychlá. Jenže po kilometru odstoupil a družstvo se nekvalifikovalo," posteskne si i po letech Puzrla.

Za největší úspěch považuje Milan Puzrla stříbro v silničním závodě družstev (na snímku zleva Milan Puzrla, Petr Matoušek, František Řezáč a Jiří Mainuš).

Milan Puzrla
Narozen:18. května 1946 ve Veselí nad Moravou (67 let)
Sport: bývalý dráhový a silniční cyklista
Kluby: Slovnaft Bratislava, Favorit Brno, Dukla Pardubice, Dukla Trenčín

Největší úspěchy: stříbro na MS v silničním závodu družstev na 100 kilometrů (1970), 2x bronz na MS ve stíhacím závodu družstev na 4 kilometry na dráze (1965 a 1974), 5. místo na OH ve stíhacím závodu družstev na 4 kilometry na dráze (1968), 5. místo na OH v silničním závodě družstev na 100 kilometrů (1976), 16. místo na OH ve stíhacím závodě jednotlivců na 4 kilometry (1972)

Rodina: manželka Ludmila, syn Michal (46 let) a Petra (42 let)
Zajímavost: po skončení trenérské kariéry se od roku 1989 živil jako taxikář, přepravě osob se ještě občas věnuje

Slabé družstvo

Poslední olympijskou účast zažil v roce 1976 v Montrealu, kde s Petrem Bucháčkem, Petrem Matouškem a Vladimírem Vondráčkem obsadil pátou příčku v silničním závodu družstev na sto kilometrů. „Nebylo to nejlepší družstvo, se kterým jsem jel. V jiném složení jsme měli na třetí příčku," uvažuje. „Ale Kanada se mi líbila, žádné velké kopce, všude lesy," sděluje.

O dva roky později s cyklistikou skončil. „Objevily se dva aspekty. V Dukle Trenčín, kde jsem závodil, se uvolnilo místo trenéra. A taky jsem se dostal do situace, kdy jsem sice vyhrával, jenže tolik mě to netěšilo. Nemá smysl něco dělat jen jako zaměstnání, navíc mě bolelo koleno. Řekl jsem si, že ve dvaatřiceti nejsem nejmladší a je čas skončit," ohlíží se.

Pět let trénoval v Trenčíně. „Jenže chtěli, abych se přestěhoval a já v Lanžhotě postavil nový barák. Na dva roky jsem šel do Slušovic. Pak jsem se už chtěl vrátit domů," vysvětluje. Krátce pracoval v zemědělství a od roku 1989 dělal taxikáře. „Celý život jsem jezdil na kole, neměl jsem žádnou praxi. Jeden známý mi sháněl kšeft a říkal, že jsem oběť sportu. Ze začátku to bylo tvrdé, ve tři ráno jsem chodil domů a v sedm už jsem zase stál u nádraží. Ale když chcete peníze, musíte dělat, ze sportu jsem byl tvrdý," mávne jen rukou Puzrla, jenž stále žije v Lanžhotě.

K cyklistice patří pády, Puzrlu ovšem žádné větší karamboly nepotkaly. „Když jsem závod nevyhrál, buď jsem spadl, nebo se něco rozbilo na kole. Jinak moje závody nedopadaly. Nejvíc pádů jsem zažíval na Šestidenních v Brně," zmiňuje.

Ještě loni na kolo sedl a najezdil čtyři tisíce kilometrů, letos se zatím marně přemlouvá. „Ani mě to už nějak netáhne. Kola visí ve sklepě a jen se na ně dívám. Mám velkou zahradu a když se chci projet, vytáhnu motorku," culí se muž, který se ještě občas věnuje přepravě osob.

Na závody se někdy zajede podívat. „Chtěl jsem na mistrovství České republiky a Slovenska v Nové Dubnici, ale prošvihl jsem termín. Pravidelně jezdím aspoň na závěrečný podnik sezony na brněnském velodromu, Přilbu Moravy," uzavírá Puzrla.

Autor: Jaroslav Kára

30.6.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Barokní kašna Parnas na Zelném trhu v Brně.

Kašnu Parnas opět naplní voda. Po dvou letech

Ilustrační foto.

Zbrojovka víc střílí góly, ale body jí chybí. Nadále proto bojuje o záchranu

Na dálnici se převrátilo nákladní auto na střechu. Hasiči přečerpávají naftu

Šlapanice – Na střechu se obrátilo při dálniční nehodě nákladní auto v úterý kolem čtvrt na devět ráno. Stalo se to na 203. kilometru dálnice D1 ve směru na Ostravu poblíž Šlapanic na Brněnsku.

V exekuci? Lidé dluží víc, než je roční rozpočet města

Jižní Morava – Spotřební úvěr, který se vymkl kontrole, podnikatel marně čekající na zaplacení dodávky či služeb. I z takových důvodů končí Jihomoravané v exekuci. Podle statistik je nejhorší situace v Miroslavi na Znojemsku. S exekutory musí jednat každý šestý obyvatel. Lidé dluží víc peněz, než činí roční rozpočet města. Radnice letos hospodaří se stovkou milionů. Soukromé nezvládnuté dluhy představují sumu o sedmdesát milionů vyšší.

Oteplení na jižní Moravě: bude přes dvacet stupňů

Jižní Morava – Teplejší počasí si v úterý užije většina Jihomoravanů, meteorologové na území kraje očekávají polojasno až oblačno. „Nejvyšší odpolední teploty vystoupají od sedmnácti až k jednadvaceti stupňům Celsia," uvedla Jitka Kučerová z brněnské pobočky Českého hydrometeorologického ústavu.

AKTUALIZOVÁNO

Tři mrtví mezi Závistí a Černou Horou: za tragickou nehodou stálo předjíždění

Blanensko – Předjíždění. To podle všeho stojí za tragickou dopravní nehodou dvou osobních aut, ke které došlo v sobotu na silnici I/43 mezi obcemi Závist a Černá Hora na Blanensku. Zemřeli při ní tři lidé. Dva muži na místě a třetí po převozu do nemocnice.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies