Každá skupina si za minulého režimu musela najít komunistickou organizaci, která ji zaštítila. Z kopce se domluvili se svazáky z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. „Pak se ale texty znelíbily krajským funkcionářům a dostali jsme zákaz," vzpomíná Váša.
Pokud by dál v hraní pokračoval, svazáci mu hrozili, že ho za vymyšlený kázeňský přestupek vyloučí z univerzity. „Nejvíc jim vadil verš Rychle zmizet někam daleko. Vykládali si ho jako přímou výzvu k emigraci," popisuje.
Problémová byla i píseň Nuda, ve které studentky sedí v kavárně a nemají co na práci. „Zlobili se, že oni čtyřicet let budují stát a my se nudíme," usmívá se básník. Dál pak koncertoval s novou kapelou Ošklid, kterou založil.
Takzvaná oficiální kultura, kterou režim podporoval, musela být naopak pozitivní. Pokud kritizovala, mohla si dovolit upozorňovat jen na nešvary, jako je závist nebo kariérismus. „Zatímco v šedesátých letech se objevoval v mnoha písních inteligentní humor Semaforu, později vznikla spousta bezpohlavní prvoplánové hudby, kterou lidé z rádia poslouchali jako vatu," vysvětluje hudební publicista Petr Gratias. Tento typ muziky podle něj režimu nejvíc vyhovoval, protože sice nic neříkal, ale neprovokoval.
Ve chvíli, kdy se umělci rozešli s režimem, měli jejich fanoušci smůlu. Desky zmizely z prodejen. „Když Karel Kryl odešel do emigrace, jeho desku Bratříčku, zavírej vrátka stáhli a neprodané výlisky sešrotovali," připomíná Gratias.
Hudebníci z jižní Moravy měli výhodu, že na ně nebylo tolik vidět jako na ty pražské. Proto ani tolik skupin nedostalo zákaz. „Nicméně i na jihu Moravy byly skupiny do jisté míry pro režim nepohodlné. Šlo například o hardrockový Krabat, který vydírala Státní bezpečnost, nebo o undergroundovou formaci Odvážní bobříci, která hrála napůl ilegálně," říká Gratias.
Daniela Gajdíková z Ratíškovic na Hodonínsku vzpomíná, jak si v dětství spolu s rodiči pouštěla skladby od Karla Kryla a Marty Kubišové. „Táta říkal, že je to zakázané, tak jsem z toho byla pochopitelně nadšená," líčí.
Vyškovanka Ilona Přichystalová zase nechápala, proč umělci třeba jen kvůli jedné písni nemohli dál vystupovat. „Nejvíc mi bylo líto Kubišové a Yvonne Přenosilové. Ale oficiální hudba byla docela dobrá, poslouchat se dala," myslí si žena.
Pokud se chtěli Jihomoravané dostat k západní hudbě, museli tajně poslouchat rakouské rádio nebo televizi. Na státních kanálech ji nepouštěli. Hudební hitparády ladil Milan Vojta z Břeclavi na rakouském televizním kanálu. „Bydleli jsme ve vysokém činžáku, kde byl výborný příjem. Vídeň jsme chytali na zábradlí od balkonu," směje se šestapadesátiletý muž.
Na postih tenkrát nemyslel. „Obavy jsme trochu měli, ale Rakušáky sledovala skoro celá Břeclav. To by se ti tajní museli přetrhnout. Vím, že v naší ulici se dívaly i rodiny policajtů," usmívá se Břeclavan.
Nezkreslené zpravodajství lidé ladili na rádiu Svobodná Evropa. „Když jsem začal rozumět tomu, co se kolem nás děje, což bylo ještě před rokem 1968, poslouchal jsme poměrně aktivně," říká důchodce Petr Žák. Když ho v sedmdesátých letech vyslal režim jako učitele na venkov, zjistil, že tam jsou rušené antény směrem na Vídeň.
Lidé poslouchali i rádio Vatikán. Stanice jako znělku vysílala píseň zakázaného skladatele Jana Kunce z Doubravice nad Svitavou na Blanensku. Jeho busta dodnes stojí před Základní uměleckou školou v Blansku. „Po listopadové revoluci podala tehdejší rada návrh na její odstranění, byla z toho velká ostuda. Z nevědomosti o něm tvrdili, že pomáhal StB.Ve Vatikánu se pohoršovali nad tím, jak je Blansko nekulturní město," říká ředitelka blanenského muzea Eva Nečasová. Nakonec politici rozhodnutí změnili a busta zůstala.