VYBERTE SI REGION

Sen Jožky Černého: natočit devět swingovek

Brno /VIDEO/ - Jako čtyřletý zazpíval prezidentu Benešovi, pak i všem jeho následovníkům. Tvrdí, že v každé lidové písni je ukrytá nádherná poezie.

14.4.2009
SDÍLEJ:
Fotogalerie
4 fotografie
Jožka Černý.

Jožka Černý.Foto: DENÍK/Jan Langer

Když navštívil v roce 1946 Břeclav prezident Edvard Beneš, na uvítanou mu zazpíval čtyřletý klouček. Jmenoval se Jožka Černý. Pak zacvakaly fotoaparáty. Chlapeček v Benešově náruči v té chvíli ještě netušil, že se z něj jednou stane skutečný muzikant. A že po Benešovi postupně zazpívá všem následujícím českým prezidentům.Nekorunovaný král lidové písně Jožka Černý v dalším díle seriálu Patnáct minut slávy boří mnohé předsudky.

Narodil se v březnu 1942 v Čejči na Hodonínsku. Domovem se mu stala Stará Břeclav, kam se s rodiči po válce odstěhoval. „Tam moje zpívání začalo,“ vzpomíná Černý. Dodává, že občas docela trpěl. „Hned v první třídě jsem se ve škole zapsal jako ten, co zpívá,“ vysvětluje. Pořád ho pak někdo tlačil k vystoupením. Pokud bylo potřeba, aby někdo zazpíval, šel on. „A trpěli i rodiče, museli totiž všude se mnou,“ směje se Černý.

Malého Jožku tehdy nejvíc zajímaly klukovské hry na březích Dyje. Dospívání strávené v malebné krajině Podluží ho v mnohém ovlivnilo napořád. „Nedovedu si představit, že bych musel žít ve městě. Stačí, když chvíli bydlím v hotelu. Utíkám odtud, jak nejrychleji můžu,“ přiznává.

První singl vydal Jožka Černý v osmnácti letech. O studiu hudby neuvažoval. „Sestra Květa, která je o dvanáct let starší, byla muzikálnější než já. Navíc uměla hrát na klavír,“ vypráví Černý. Původně chtěla studovat zpěv na pražské konzervatoři, do Čech nakonec neodešla. „My jsme takoví zemití,“ vysvětluje zpěvák. Nechtělo se jim Podluží opouštět. „Chodili jsme do vynikající lidové školy, o zpěvu jsme se naučili i tak dost. Mimochodem nevím, jestli my Podlužáci máme takhle postavené hlasivky, nebo jestli je to tím vínem. Ale v Podluží umí zpívat každý,“ tvrdí muzikant.

Ke sportu a hudbě se brzy přidala další záliba. „Když jsem byl trochu starší, začaly mě zajímat motorky. Strašně mě to bavilo,“ vysvětluje Černý. Rozhodl se, že se stane automechanikem. Na vysněný obor se ale nedostal. „Nakonec jsem se vyučil mechanikem šicích strojů a po škole začal pracovat v břeclavském Gumotexu,“ vzpomíná Černý. Pro mladého kluka to prý byla jedinečná zkušenost. V té fabrice totiž byly dva tisíce žen.

Po třech letech přišel čas na vojenskou službu. „Na vojně jsem udělal autoškolu a vyzkoušel si řízení různých aut,“ vypráví. Do Gumotexu už se nevrátil. Stal se řidičem v Okresním domě osvěty a zpívání se věnoval ve volném čase. „Vydržel jsem tam deset let. Pak přišel rok osmašedesát,“ povzdechne si Černý.

Patřil tehdy do jedné party muzikantů. Měli swingovou kapelu, poslouchali dixieland. Vpád vojsk Varšavské smlouvy se jim nelíbil a nijak se tím netajili. „V té době už jsem měl za sebou pár zahraničních zájezdů, takže jsem měl s čím srovnávat. Bylo mi jasné, že to, co se tady děje, je špatné,“ říká muzikant.

Okouzlení komunistickou ideologií Jožka Černý nezažil. Nikdy nebyl členem žádné strany. Rodiče ano, takže mezi sebou měli dost diskuzí. „Nejhorší pro mě bylo, že jako zpěvák jsem za normalizace musel zpívat komukoliv,“ poví po krátké odmlce. Dostal se do společnosti, kde se pohybovali nejdůležitější představitelé režimu. „Když se pak otvíraly všechny ty archivy, napadlo mě, že mě tam někdo mohl zmínit,“ říká.

Proti srsti byl i okresním funkcionářům. Jako zpěvák občas dostal přednostní povolení vycestovat do ciziny. „Užili jsme si kvůli tomu spoustu nepříjemností. Bohužel dopadly i na naše dvě dcery. Nemohly studovat v Břeclavi, takže dojížděly až do Brna,“ konstatuje Černý. Překousl i to, když za trest za protesty proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy musel pracovat jako zásobovač u památkové správy. „Některé lidi, kteří se s námi do protestů zapojovali, jsem pak poznal. Seděli v prověrkové komisi,“ říká zpěvák.

Opožděný dopis

V roce 1968 Černý zpíval se soubory Břeclavan a Podlužan. Profesním vrcholem pro něj bylo působení v Brněnském rozhlasovém orchestru lidových nástrojů. „Před vojnou mi z dramaturgie poslali nabídku, jestli bych nechtěl natočit nějaké skladby v brněnském rozhlase. Dopis mi nikdo nepředal. Dorazil až po vojně, někdo zřejmě dělal pořádek a našel jej. Hned jsem do rozhlasu volal,“ popisuje Černý. Zanedlouho se jako zpěvák postavil před dvacetičlennou kapelu. „Musel jsem zabojovat, konkurence byla výborná. V Brolnu zpívali třeba vynikající bratři Holí, Jarmila Šuláková, Marienka Macošková nebo Milan Križo,“ vzdává Černý hold kolegům.

Každá muzika má podle něj kouzlo. „Když člověk zpívá lidovou píseň a je mu devatenáct, tak v tom nehledá nic zvláštního. Odzpívá a jde. Jak vám přibývají léta, najednou cítíte, jaká nádherná poezie je v lidové písni skrytá. Záplavy, katastrofy, život od narození až po smrt. To všechno tam najdete,“ věří Jožka Černý. V roce 1971 se Broln vydal na velké turné po Kanadě a Spojených státech amerických. Za tři měsíce najel jejich autobus čtyřiačtyřicet tisíc kilometrů. Koncerty byly beznadějně vyprodané.

Když se vrátil domů, připadalo mu, že tady vybuchla sopka a popel spadl na všechno kolem. „Všude byla jenom šedá barva, šedivé fasády. Za oceánem jsem si koupil tričko s americkou vlajkou a vyklusal jsem ven zahrát si fotbal. Do hodiny tam byli policajti a říkali mi, ať neblbnu, jestli kvůli tomu chci dostat pokutu,“ vzpomíná na normalizační časy Černý.

O emigraci nikdy neuvažoval. „Pochopil jsem, že chleba je všude o dvou kůrkách. Už jsem tady měl vybudovanou pozici, navíc miluji řeku Dyji, okolí Břeclavi, Moravu. Tady se začínal můj život a tady bych ho chtěl dožít,“ říká Černý.

Zachránce Vágner

V brněnském rozhlase po Jožkovi Černém zůstalo přes dvanáct set nahrávek. „Po revoluci je zachránil Karel Vágner. Tehdy začala vládnout jiná rádia a jiní lidé, folklor nebyl v oblibě. Stejně jako vážná hudba zůstal opomíjený televizí,“ vadí mu. Mediální nezájem paradoxně plní sály živým folklorním kapelám. „Na pódium jdeme pokaždé s tím, že koncert potrvá hodinu a dvacet minut. Ve skutečnosti běžně zůstáváme o dvacet minut déle. Lidé stojí a chtějí přídavek,“ říká Černý.

Jednu píseň nevynechá nikdy. Žádný koncert se neobejde bez lidovky Když jsem šel z Hradišťa. „Nechtělo se mi ji hrát stále dokola. Ale odborníci muzikanti mi vyčinili, že Frank Sinatra zpíval svůj New York pomalu ještě v truhle. Tak jsem se tomu přestal bránit,“ směje se Černý. Plány do budoucna nešetří. „Někdo tvrdí, že jsem zanevřel na dechovku. Není to pravda, rád bych dokonce jedno album nazpíval. Mým druhým přáním je natočit asi devět swingovek, s živým bandem. Název už jsme také vymysleli: Jen pro zvané,“ prozrazuje. Čas na nahrávání je teď ale vzácný. Jožka Černý totiž znovu plní dědečkovské povinnosti. K sedmnáctiletému vnukovi Alexandrovi před nedávnem přibyla vnučka Michaela. „Když ráno vstanu, nejpozději do deseti minut se rozezvučí telefon. Jestli má au­pairka čas. A au­pairka, což jsem já, nakluše,“ směje se.

Vášeň pro sport a motorismus Jožkovi Černému zůstala. I ve svých sedmašedesáti letech hraje fotbal za legendární Amforu. V garáži parkují dvě nablýskané Jawy a chopper. „Je to stopětadvacítka, z japonské firmy v Číně. Říkám tomu náhražka pro chudé,“ vtipkuje Černý. Jednou za čas si s manželkou nasadí přilby a sednou na motorku. „Když přijedeme na nějaký sraz, nikdo nás nepozná. Nedávno za mnou přišel chlapík a říká: Čau vole, to je krásná mašina. Když jsem si sundal přilbu, omlouval se. Ale já říkám, proč ne? Vždyť je to chopperácký pozdrav,“ povídá s nadhledem Černý.

Autor: Lucie Hrabcová

14.4.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Knihkupectví Ryšavý v centru města končí. Může za to vysoký nájem

Brno – Po čtvrt století mizí z brněnského náměstí Svobody poslední rodinné knihkupectví v centru města – knihkupectví Ryšavý. Podle majitele za to může vysoký nájem. Lidé v budově naposled nakoupí knihy o Štědrém dni.

Nové kanceláře pro tisíc lidí otevřeli ve Slatině. Investor už plánuje další

Brno – Další kancelářský komplex se otevřel ve čtvrtek firmám i živnostníkům v Brně. Zájemci jej najdou v městské části Slatina kousek od brněnského letiště. Nové kanceláře ve městě rostou díky nízkým nájmům.

AKTUALIZOVÁNO

Zbrojovka po podzimu pouští Lacka či Vávru, přichází rychlonohý Nigerijec

Brno – Nechtějí navázat na bídný podzim. Nejvyšší představitelé brněnské Zbrojovky po skončení podzimní části první fotbalové ligy intenzivně pracují na obměně kádru. V pátek se čtveřice stávajících hráčů dozvěděla, že s nimi klub už dál nepočítá.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies