VYBERTE SI REGION

Svatopluk Buchta se stal otcem katarské cyklistiky

Brno /FOTOGALERIE/ - Bývalý cyklista Svatopluk Buchta je mistrem světa, byl i pekařem, pracoval ve firmě na želatinové bonbony a měl personální agenturu.

4.5.2009
SDÍLEJ:

Svatopluk Buchta začínal jako hokejista, na dráze se pak stal cyklistickým mistrem světa. Tento sport ho nakonec přivedl až mezi šejky do Kataru.Foto: DENÍK/Attila Racek

Cyklista Svatopluk Buchta se narodil koncem února roku 1966 v porodnici na Obilním trhu. V Brně strávil dětství i dospívání, díky sportu se podíval do Asie i za oceán. A taky se stal mistrem světa. V jednom malém orientálním státě visí jeho fotografie hned vedle portrétu tamějšího emíra. Otec katarské cyklistiky, napsal na ni kdosi. O tom, proč se cyklista dá na pekařinu a jak se pracuje s katarskou armádou, vypráví čtenářům Brněnského deníku Rovnost v dalším díle seriálu Patnáct minut slávy.

Cyklistika nebyla jeho prvním sportem. „V devíti letech jsem začal v Ingstavu s hokejem. Byli jsme na dovolené na Brněnské přehradě v hotelu dopravního podniku, kde táta pracoval, a sešli se tam s rodinou Kronů. S jejich synem Robertem jsem se domluvil, že bych hokej zkusil. Hrál jsem ho pak asi čtyři roky,“ vypráví Buchta.

Zatímco Robert Kron se lednímu hokeji upsal nadobro, Sváťu začal lákat cyklistický velodrom. „Poslední rok, kdy jsem hrál hokej, mě postavili do brány. Nejsem zrovna hrdina, takže jsem se puků začal bát,“ směje se Buchta. Brusle za kolo vyměnil na podzim 1978, kdy se přihlásil do sportovní přípravky TJ Favorit.

„Tenkrát existoval systém tréninkových středisek mládeže pro čtrnácti až šestnáctileté děti. Nejlepší přecházeli do středisek vrcholového sportu,“ popisuje Buchta. Trénink začal okamžitě. „Trenéři si nás rozdělili: ty budeš mít specializaci silnici, ty dráhu. Ty jsi velký, budeš sprinter, ty hubený, staneš se stíhačem,“ vzpomíná.

Cyklistika ho pohltila, podřídil jí i vzdělání. „Hledal jsem školu, která by mě ve sportování moc neomezovala. Přes známého jsem se dostal na učňovský obor elektromechanik silnoproudých zařízení. Ten jsem po třech letech uzavřel zkouškou a doplnil dvouletou nástavbou. V šestaosmdesátém jsem maturoval,“ vypráví Buchta.

Manželčiny útěky

O tom, že by se věnoval profesi elektromechanika, neuvažoval. „Dodnes je mi to tak vzdálené, že ani nevím, na které straně v zásuvce je fáze. Vždycky když doma něco dělám, manželka Dáša raději odejde. Nechce prý vidět mou smrt,“ konstatuje se svým typickým humorem.

Zatímco teď odjíždějí cyklistické naděje v zimě třeba na Mallorku, Buchta a jeho vrstevníci trénovali v podmínkách hodně odlišných. „Od listopadu do února jsme mívali tréninky do teploty osm stupňů pod nulou. V únoru jsme odjeli do Jugoslávie. Nosili jsme vlněné oblečení a když se člověk zpotil, tak na něm zmrzlo. Stával jsem pod sprchou a pouštěl na sebe ledovou vodu. Byli jsme tak prokřehlí, že to jinak nešlo,“ vzpomíná bývalý závodník.

Že by od cyklistiky utekl, ho nikdy nenapadlo. „Ani mi nebylo líto, když spolužáci z učňáku jezdili po chmelech a po bramborách. Nepřišlo mi, že o něco přicházím. Mám cyklistiku prostě rád,“ zdůrazňuje Buchta.

Přestože se prohlašuje za největší nemehlo z širokého příbuzenstva, na velodromu se mu dařilo. „Kolem Československého svazu tělesné výchovy a sportu se točila spousta činovníků. Byl to obrovský tlak. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem byl malinký. Člověk musel dřít, aby mohl jezdit po závodech, aby se dostal na mistrovství světa nebo olympiádu a aby získal medaile,“ popisuje Buchta.

V roce 1985 se poprvé dostal na vytoužené mistrovství světa. „Byl jsem v reprezentaci bažant. Vzali mě na stíhačku jednotlivců. Už tenkrát jsem chtěl jet stíhací závod družstev, ale nenominovali mě, protože mi málo věřili,“ vysvětluje. Skončil sedmnáctý. „Bral jsem to jako obrovskou prohru. Umínil jsem si tehdy, že to už nikdy nechci zažít a říkal si: Buď budu závodit s družstvem těch nejlepších, nebo raději nikam nepojedu,“ vzpomíná.

Před dalším mistrovstvím světa, v Colorado Springs, se družstvu stíhačů v přípravě dařilo. O to větší bylo zklamání, když se tým dozvěděl, jaké podmínky stanovil cyklistický svaz pro účast na závodě. „Limit byl čas pod čtyři minuty sedmnáct vteřin. To byl v té době světový rekord. Jinými slovy, svaz nám chtěl znemožnit cestu do Spojených států, protože na to neměl peníze,“ vysvětluje Buchta.

Chystejte letenky!

Měsíc před mistrovstvím světa se v Moskvě konaly Hry dobré vůle. „To byla taková politická akce, kdy Amerika s Ruskem udržovaly naoko družbu. Jeden rok se hry pořádaly v Americe, druhý v Rusku. Účastnily se jich všechny sportovní velmoci,“ líčí Buchta. V Moskvě se stíhačům podařilo už v rozjížďce pokořit hranici čtyř minut a patnácti vteřin. „Když jsme jeli kolem těch našich činovníků, Aleš Trčka na ně křičel, ať chystají letenky,“ směje se cyklista.

Měsíc před světovým šampionátem trénovali reprezentační stíhači sedm hodin denně. „Ráno sto kilometrů na silnici, pak ještě na dráze. Chodil jsem do schodů pozadu, protože mě nohy nenesly,“ popisuje Buchta.

V Americe cyklisty překvapilo ostré slunce a hlavně řídký vzduch. Týden aklimatizace stačil právě na to, abychom měli v den závodu skvělou sportovní formu,“ líčí s nadšením. Hned v první jízdě družstvo znovu překonalo světový rekord. „Finále jsme jeli v noci, program se protáhl. Bylo už chladno. Jeli jsme proti východním Němcům. Po celý závod jsme prohrávali. O kus,“ popisuje Buchta.

Obě družstva nakonec projela cílem prakticky současně. Časomíra označila za mistry světa Němce. „Bylo to pro nás zklamání. Přiběhla za námi naše lékařka Bláhová. Povzbuzovala nás, ať prý nezoufáme,“ vzpomíná Buchta. Poprvé v historii stíhacích závodů na dráze totiž vznikla také cílová fotografie. Než ji pořadatelé vyvolali, trvalo to půl hodiny.

„A zjistilo se, že jsme vyhráli o sedmnáct setin vteřiny. O dvanáct centimetrů. Na hodinu přerušili program a jenom se slavilo s Čechy,“ říká Buchta.
Po roce 1986 odešel do Prahy na vojnu. Zlato z Colorado Springs zůstalo největším úspěchem jeho kariéry. „Za rok jsme byli ve Vídni třetí, dvakrát jsme získali páté místo – na olympiádě v Soulu a na mistrovství světa ve Francii. Pak už to šlo dolů. Smůla byla v tom, že v družstvech potom už nebyli takoví zapálení, talentovaní cyklisté, ochotní pracovat,“ bilancuje dnes.

Naposledy se o olympijskou medaili pokusil v roce 1992. Reprezentačním trenérem se tehdy stal Martin Penc. „Vlastně mě vytáhl zpátky do reprezentace. Na tobě to postavím, řekl mi,“ vzpomíná Buchta. Na stupně vítězů družstvo nedosáhlo. „Tým nebyl špatný, dodnes držíme rekord brněnského velodromu, který jsme zajeli v dvaadevadesátém. Na olympiádě se však předvedli v největší slávě Australané, Francouzi a Němci. Skončili jsme osmí a já už neměl motivaci pokračovat,“ přiznává Buchta.

Koncem závodní kariéry se dlouho netrápil. „Udělal jsem si řidičák na náklaďák a stal se pekařem. Začal jsem v malé pekárničce s jedním autem v Kotlářské ulici. Ty dva roky člověk málo spal a hodně pracoval. Za málo peněz. Přesto na to rád vzpomínám. Pekařů a lidí, kteří se kolem pekařiny točí, si moc vážím,“ zdůrazňuje Buchta.

Tím vším jsem byl

Vyzkoušel i pár dalších zaměstnání. „Pracoval jsem třeba ve firmě na želatinové bonbony, pak se dostal k personalistice. Dokonce jsem se odhodlal založit se dvěma společnicemi personální agenturu. Po třech letech však firma skončila kvůli neshodám,“ shrnuje Buchta. Kývl proto na nabídku z cyklistického svazu a odešel do Prahy na pozici sportovního ředitele.

Vydržel by tam asi déle než čtyři roky, nebýt jednoho červencového odpoledne. „V ten pátek jsem už na svazu zůstal jen já. Mezi dveřmi se objevil Arab. A říká plynnou češtinou, že je z Kataru a jmenuje se Zeid. Tehdy jsem si myslel, že je Katar něco u Marsu,“ směje se Buchta. Od cizince se dozvěděl, že pracuje pro katarský cyklistický svaz a v Česku shání trenéry, kteří by měli zájem právě založenou katarskou cyklistiku podpořit.

„Řekl jsem mu, že mu nepomohu, že spěchám. Ale on si sedl a trval na tom, že se nemůže vrátit s nepořízenou, že by mu hrozně vynadali. Nakonec jsem pro něj našel reprezentační dres a vytiskl nějaké kontakty. Zajímalo ho, jestli jsem trenér. Řekl jsem, že ne, ale on ode mě stejně chtěl životopis. Okopíroval si můj diplom mistra světa a odjel. A já na to hned zapomněl,“ líčí setkání Buchta.

Setkání se šejkem

Katarská cyklistická federace se odbýt nenechala. Zeid Buchtovi telefonoval na dovolenou i na výcvikový kurz. Stálé odmítání jej neodradilo. „V říjnu mi volal, že je v Praze s katarským šejkem na kongresu mezinárodní motocyklové federace. A že by mě šejk rád viděl. Tak jsem si vzal oblek a vyrazil do hotelu Hilton. Šejk byl zavalitý muž, chvíli jsme si jen tak povídali. Najednou luskl prsty na Zeida, který posedával v baru. Dal mu kartu od pokoje a něco mu arabsky řekl. Pak pokračoval ve vyprávění. Tvrdil, že země získala pořadatelství Asijských her 2006, kam patří i cyklistika. Takže potřebují nějaké cyklisty,“ vzpomíná Buchta. Cyklistika jako sport v Kataru v té době neexistovala, podle šejka se o její zrod měl postarat právě Buchta. Ten začal nad nabídkou uvažovat právě v okamžiku, kdy se objevil Zeid. „V ruce držel letenku. Bylo desátého října, letenka měla datum na jedenatřicátého,“ vzpomíná Buchta.

Do Kataru odletěl. „První tři měsíce jsem byl obden na odchodu. Federace nefungovala, neměli tam ani kolo,“ kroutí ještě dnes hlavou Buchta. Časem za ním přijely manželka s dcerou Veronikou. Pak už šlo všechno hladce. „V Kataru existuje jakási obdoba Dukly, tedy sportovní odnož armády. Pořádá atletické závody nebo běh s kulometem po poušti. Našlo se tam pár šikovných vojáků. S desítkou z nich jsem začal pracovat. Byli to muzikanti, pěšáci i opraváři stíhaček. Armáda je ve státním zájmu uvolnila pro trénink. Po útoku na Irák mi je najednou všechny odveleli do služby,“ vzpomíná Buchta na počátky cyklistiky v Kataru.

Za tři roky se mu podařilo katarský tým stabilizovat. „Kluci začali vozit medaile a na federaci byli spokojení. Cítil jsem, že moje poslání je u konce,“ vysvětluje Buchta. Vrátil se s rodinou do Brna a začal trénovat cyklisty v tamní Dukle. Na Katar jen často vzpomíná.

Autor: Lucie Hrabcová

4.5.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Na Orlí v nákupní galerii vyrostl Strom splněných přání

Brno – Malá Rozálie z Domova svaté Markéty pro matky a děti v tísni si přeje letos k Vánocům mluvícího medvídka. Splnit přání jí a dalším třiašedesáti dětem z tohoto domova mohou zájemci prostřednictvím Stromu splněných přání v Obchodní Galerii Orlí. „Lidé, kteří přicházejí do galerie, mohou přáníčko ze stromu vzít a zakoupit na jeho základě dárky dětem z rodin, které si je nemohou dovolit. Dárky pak přinesou zpět pod stromeček," uvedla vedoucí domova Monika Žewucká.

Sjezdovka u přehrady: pozemek stále chybí

Brno - Lyžařská sjezdovka snadno dostupná z Brna a sportovní vyžití pro děti a mládež versus snaha zachovat lesní porost v už tak přetížené rekreační oblasti v době boje se suchem. Podnikatel Pavel Trčala plánující vybudovat lyžařský areál na kopci Chochola nad Roklí u Brněnské přehrady a majitel pozemku Lesy České republiky ani více než rok od představení záměru nenašli společnou řeč. Brňané se tak sjezdovky u přehrady zatím nedočkají. Trčala se snaží získat podporu Brna i kraje.

Řidiči budou muset přibrzdit. Do dvou let v Brně přibudou radary

Brno – Nohu z plynového pedálu budou muset už možná v příštím roce sundat řidiči v Brně. Ani ne měsíc po odstranění radarů z opravovaného úseku dálnice D1 mezi Ostrovačicemi a Kývalkou se už diskutuje o novém úsekovém měření přímo v Brně. „Nechali jsme si zpracovat průzkum z testovacího měření v několika lokalitách ve městě. Obecně z deseti řidičů tři neví, co jsou pravidla silničního provozu, nebo je nehodlají respektovat," popsal důvody, proč o úsekovém měření město uvažuje, vedoucí brněnského odboru dopravy Vladimír Bielko.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies