Dnes je čtyřiačtyřicetiletá bývalá sportovní gymnastka a mistryně světa na kladině z amerického Fort Worth Věra Černá v invalidním důchodu. Příběh brněnské sportovkyně naplnil další díl pravidelného seriálu brněnského Deníku Rovnost 15 minut slávy.

Věra Černá získala před devětadvaceti lety v americkém Texasu zatím poslední zlatou medaili pro československou a později českou sportovní gymnastiku. Mluvilo se o ní jako o nástupkyni slavnější předchůdkyně Věry Čáslavské. O kariéru ji ale připravila únavová zlomenina obratle. V roce 1980, týden před odjezdem na olympiádu do Moskvy, si na reprezentačním soustředění v Nymburce přivodila tak vážné zranění, že se musela se světem kladin, bradel a prostných nadobro rozloučit. Dva měsíce ležela v brněnské nemocnici a nemohla se hýbat.

Bez muže

Gymnastka Černá žije v brněnské městské části Žebětín. Má tři děti, dvojčata Lucii Josephine a Kristýnu Jessiku a syna Daniela Johna. Ani jeden z otců ale s rodinou nežije.

„Jeden muž odešel za kamarády, druhý byl pro změnu výrazně ovlivněný svou matkou. Ale nevadí, alespoň mám dvoje svatební šaty,“ usmívá se trochu smutně Černá.

Trenéři ji nechtěli

Už od dětství musela bojovat. Mistryni světa například nechtěli do gymnastického oddílu. Zdála se trenérům příliš silná a nezapadala mezi útlé a mrštné dívenky. „Byla jsem sice takový pořízek, ale pořád to se mnou šilo. V šesti letech jsem začala chodit na rytmiku, ale to bylo málo. Potřebovala jsem ze sebe dostat energii a gymnastika se mi moc líbila. Když mě nechtěli, sedla jsem si na schody a úpěnlivě plakala. Možná, že se jim mě zželelo, a proto mě vzali mezi sebe,“ vypráví dnes invalidní žena.

Svět gymnastických hal malé Věře učaroval. Trénovala deset hodin denně. Nemusela držet diety. Jako sedmnáctiletá vážila pouhých dvaatřicet kilogramů a na její akrobatické prvky se dodnes mezi gymnastkami vzpomíná. Když si chtěla udělat radost, zašla si do cukrárny na větrník. Trenéři jí dokonce nosili jídlo, aby měla víc síly pro vyčerpávající trénink. „Měla jsem štěstí na dobré trenéry. Paní Hanku, manžele Prorokovy, Soňu Hudečkovou a Stanislava Vyzinu,“ říká Černá.

Zlatu nevěřila

Stačil jí rok a byla v klubu nejlepší. Psal se rok 1979 a blížil se největší závod její kariéry, mistrovství světa ve Forth Worth v Texasu. „Byl to pro mne neuvěřitelný zážitek. Že jsem se stala mistryní světa mi nedocházelo ani ve chvíli, kdy jsem stála na stupních vítězů. Až pak, když hlasatel oznámil mé jméno, mi něco málo došlo. Od té chvíle si ale vůbec nic nepamatuji. Když jsme odjížděli z haly, každý si chtěl na zlatou medaili sáhnout. Pak mi jedna gymnastka ze Slovenska, Eva Marečková, řekla: ,Verka, si prvá na svete‘. Chvilku jsem plakala, pak se zase smála,“ vzpomíná Černá.

Nový život

Vyhrála i Světový pohár a blížila se olympiáda. Před odletem do Moskvy si Černá při přeskoku zlomila obratel. Svět se jí rozsypal. A s přibývajícím časem přestala lidi zajímat.

Zbyly jí vzpomínky, ale také vůle se nevzdat. Vystudovala brněnské Vysoké učení technické. Živila se různě. Prodávala zmrzlinu, trénovala gymnastky, pracovala u policie.

Přijala svůj osud, ale bez pomoci nejbližších by možná skončila velmi špatně. „Jsem invalida a pomoc maminky potřebuju. Denně musím cvičit, jinak bych se vůbec nemohla pohybovat,“ svěřuje se sportovkyně.

Ráda vzpomíná na svou velkou soupeřku, Rumunku Nadiu Comaneciovou. „Byla to slušná holka a po skončení kariéry se propracovala na vysoké pozice. Naštěstí neztratila sociální cítění a zařídila mi, abych z mezinárodní gymnastické federace dostala jako invalida finanční příspěvek na koupi auta,“ říká Černá. Kromě potíží s páteří má bývalá gymnastka problémy i s rameny, menisky a křížovými vazy. Lékaři jí také vyoperovali nádor z hlavy.

„Samozřejmě, že jsem šťastná, že mám zlatou medaili, ale potkaly mě i jiné a možná zajímavější věci. Na své medaile dopustit nedám. Mám je vystavené se svým mistrovským dresem na chatě. Člověk si přece občas musí zavzpomínat,“ uzavírá svůj příběh Černá.