VYBERTE SI REGION

Trenér Eduard Farda měřil všem stejným metrem

Brno /JIHOMORAVANÉ, KTEŘÍ DOBYLI SVĚT/ – Byl jedním z nejlepších trenérů Brna a pod jeho vedením českoslovenští hokejisté poprvé hráli turné v Kanadě. Tragicky zahynul před 50 lety.

2.2.2011
SDÍLEJ:
Fotogalerie
5 fotografií
V brněnských Židenicích má Eduard Farda na rodném domě pamětní desku.

V brněnských Židenicích má Eduard Farda na rodném domě pamětní desku.Foto: DENÍK/Attila Racek

Další díly seriálu Jihomoravané, kteří dobyli svět najdete

ZDE

Na dopravní nehodu a tragickou smrt trenéra hokejové reprezentace Ivana Hlinky v roce 2004 si sportovní fanoušci dobře pamatují. Málokdo si však dnes vzpomene, že národní hokejové mužstvo o svého trenéra přišlo i před padesáti lety. Zahynul také při autonehodě. Trenéru československé reprezentace a týmu Rudá hvězda Brno Eduardu Fardovi patří další díl seriálu Brněnského deníku Rovnost Jihomoravané, kteří dobyli svět.

Eduard Farda se narodil 26. prosince 1914 ve Veselí nad Moravou na Hodonínsku. Od malička sportoval, hrál fotbal a později i hokej. „Byly to takové ty dřevní časy, hra se zmrzlými hady. Tak se dřív říkalo hokejkám,“ vzpomíná na otcovy sportovní začátky jeho prostřední syn Richard.

Farda se vyučil zámečníkem. V Brně poté vystudoval strojní průmyslovku. V patnácti letech ho opustila matka, odstěhovala se do Argentiny. „Měla podnikatelského ducha. V té době lidé odjížděli začít znovu do Ameriky a ona zamířila do Argentiny. Původně chtěla, aby za ní manžel s dětmi přijel, ale byly malé. Pak začala druhá světová válka a ona se už nevrátila,“ vysvětluje manželka Eduarda Fardy Ludmila Fardová. V den rozhovoru s Deníkem Rovnost slavila devětaosmdesáté narozeniny. Jejího manžela i jeho sestru potom vychovával otec. Jeho žena syna Eduarda už nikdy neviděla.

Ještě v době války se Eduard u rybníka Sykovec na Vysočině seznámil se svou budoucí manželkou Ludmilou. „Byla jsem tam s kamarádkou na prázdninách. Přijeli tam kluci se stany a také Eduard,“ vzpomíná Fardová. Oba mladé lidi spojila nejen láska, ale zjistili, že mají stejnou náplň života. Sport. „Hrála jsem volejbal, tenis, ráda plavala, lyžovala. Vlastně jsem se kvůli sportu ani nenaučila vařit. Manžel mi po svatbě často se smíchem říkal, že neumím ani ohřát vodu,“ vzpomíná žena.

Farda se nejprve věnoval fotbalu v týmu SK Židenice. Po druhé světové válce se však zúčastnil trenérských seminářů Matěje Buckny. „Byl to kanadský hráč a první oficiální trenér československé hokejové reprezentace. V roce 1947 vyválčil premiérový titul mistrů světa a o rok později i stříbro ze zimních olympijských her ve švýcarském Svatém Mořici. Ukázal cestu zástupům českých hokejistů, kteří dokázali skloubit tvrdost s kreativitou,“ uvádí historické souvislosti Vojtěch Scheinost z Národního muzea v Praze.

V Rudé hvězdě Brno

Díky Bucknovi se Farda přeorientoval na lední hokej. Osm sezon nejprve vedl klub Spartak Zbrojovka Brno, s nímž v první polovině padesátých let působil i v nejvyšší hokejové lize. V roce 1953 se díky získaným zkušenostem stal spolu s Josefem Hermanem také trenérem československých hokejistů. Z mistrovství světa v ledním hokeji ve Stockholmu se ale musel s týmem předčasně vrátit. Kvůli státnímu smutku, vyhlášenému po úmrtí prezidenta Klementa Gottwalda. „Určitě ho to mrzelo, ale manžel nikdy neřekl proti režimu ani slovo. O politiku se nezajímal, žil jen pro sport,“ poznamenává Fardová.

Reprezentaci Farda přesto opustil. V roce 1955 pomohl jako trenér získat nově utvořenému armádnímu klubu Rudá hvězda Brno ve druhé sezoně jeho existence první z řady titulů hokejového mistra republiky.

Jako první také hráčům naplánoval tvrdou letní přípravu. „Začali jsme s atletikou. Mně v letní přípravě určil limit ve skoku do dálky 580 centimetrů. To jsemnemohl skočit a taky jsem to nesplnil. Ale snažil jsem se a on to věděl. Vždy na nás měl větší nároky. V přípravě byl tvrdý, přísný, ale férový,“ vzpomíná na trenéra hokejový brankář Vladimír Nadrchal, který si v nejvyšší lize poprvé zahrál jako sedmnáctiletý. Byl také prvním brankářem v Československu, který si na mistrovství světa ve Švýcarsku v roce 1951 zakryl obličej plastovou maskou.

Trenér reprezentace

Za průkopníka tvrdého tréninkového režimu označuje Fardu další z bývalých hokejistů Josef Černý. „Platila pravidla. Nekouřit, nepít a makat. Kdo nevydržel, odešel. Byl to jeden z nejlepších trenérů, co Brno mělo. Jsem rád, že jsem pod ním mohl trénovat,“ říká Černý. A připojí historku, jak Farda společně s mladými kluky skočil z mostu na Vírské přehradě. „ Prostě aby ukázal, že disciplína platí i pro něj,“ dodává Černý. Traduje se, že při přípravě běhal Farda s hokejisty také po šumavských lesích a s pilami a sekerami tam osekávali kmeny stromů.

Na konci sezony v roce 1960 se Farda jako trenér mistrovského týmu ligy ujal opět také reprezentačního mužstva. Na olympijském turnaji v americkém Squaw Valley dosáhl tým s Fardou na střídačce na čtvrté místo. Na evropském šampionátu potom na stříbrné evropské medaile. Stal se navíc prvním domácím trenérem v historii, pod jehož vedením českoslovenští hokejisté absolvovali turné po Kanadě.

Zatímco hráči měli Fardu za tvrdého a přísného trenéra, manželka Ludmila ho doma znala jinak. „Byl na mě strašně hodný. Musel být milý, protože já mu tolerovala ty jeho výlety,“ usmívá se žena se slzami v očích. Pláče vždy, když na manžela vzpomíná.

Od roku 1961 se Farda rozhodl plně věnovat reprezentaci. Hráče v lize bedlivě sledoval a vybíral si je do týmu. „Otec si dělal pečlivě poznámky. Ještě doma někde máme jeho sešit se statistikou a góly,“ říká nejmladší syn Jiří Farda.
Návrat z ligového zápasu z Bratislavy, kde sledoval hráče Jozefa Golonku, se Eduardu Fardovi stal osudný. Bylo krátce před půlnocí 25. ledna 1961 a silnice mezi slovenskými městy Stupava a Malacky začala namrzat. Bílá Škoda Octavia dostala smyk a dveře na straně řidiče promáčkla protijedoucí nákladní tatra. Farda zahynul. „Měla jsem jet tenkrát s ním, ale syn Jiří večer plakal, abych neodjížděla. Osud asi chtěl, aby naše děti nepřišly o oba rodiče,“ dodává opět se slzami v očích Ludmila Fardová.

Fardův spolujezdec, rozhodčí Oldřich Bártík, skončil s naraženou páteří a ramenem na silnici. „Kolem jedoucí dodávka se s námi vydala rychle do Bratislavy. Edovu hlavu jsem měl po celou dobu v klíně, držel jsem ho za ruku. Měl ji teplou, pro mě celou dobu žil,“ líčí třiaosmdesátiletý Bártík, který stále žije v brněnských Židenicích.

Zemřel v 46 letech

V Židenicích dodnes bydlí i manželka Ludmila a syn Jiří. Před dvěma lety dala místní radnice zhotovit a na domě v Kaleckého ulici odhalila Fardovi pamětní desku. „Lidé se u ní zastavují a ptají se, kdo to byl. Přála bych si, aby na manžela vzpomínali jako na člověka, který ve sportu hodně dokázal, hlavně vlastní pílí,“ dodává trenérova manželka.

Podle bývalého hokejisty Vlastimila Bubníka byla Fardova smrt v šestačtyřiceti letech velkou ztrátou pro československý hokej. „Byl to vynikající člověk. Trénoval dobře a věděl i to, o čem jiní ani neměli tušení,“ tvrdí Bubník. Tým, na jehož složení do své smrti Farda pracoval, dokázal na mistrovství světa v ledním hokeji v roce 1961 ve Švýcarsku vybojovat pro Československo stříbro. Zároveň také získal titul mistra Evropy, když porazil Sovětský svaz.
Eduardu Fardovi by teď bylo 96 let. „Má tři vnuky, dvě vnučky a tři pravnoučata. Ani jedno z dětí nikdy jako dědeček nepoznal,“ lituje Ludmila Fardová.

Bývalý hokejista Richard Farda o tvrdých tréninkových metodách svého otce říká: Táta byl československý Tarasov

ROZHOVOR
– O tragické dopravní nehodě a smrti otce a trenéra národního hokejového mužstva se prostřední syn Richard Farda dozvěděl ve škole. „Bylo mi patnáct roků. Přišel do třídy ředitel školy a vše mi oznámil,“ vzpomíná na smutné dopoledne ve škole syn Eduarda Fardy Richard.

Co se vám ještě z toho dne před padesáti lety vybavuje?

Ráno jsme se probudili a táta ještě nebyl doma. Nebylo na tom ovšem nic divného, protože často chodil do práce dřív než my do školy. Maminka říkala, že tatínek ještě nepřijel. Měl v noci dojet z Bratislavy.

Hráči o něm říkají, že byl přísný. Jaký byl na své syny?

Když přišel domů, musel být pořádek. Museli jsme se dobře učit, věděl, že nejhorším trestem za špatnou známku, je zákaz tréninku.

Trénoval národní mužstvo. Věnoval se i vám, synům?

No samozřejmě. O co méně jsme ho viděli doma, o to víc jsme si ho užili při hokeji. Mě i o rok staršího bratra Eduarda brával odmalička na stadion. Mě na led postavil ve třech letech. Eda byl lepší, byl vynikající v juniorech, největší naděje, ale pak šel na vojnu a s hokejem to šlo dolů. Mně vždy radil, jak hrát lépe. Škoda jen, že nejmladšímu bratrovi Jiřímu bylo v době jeho smrti jen pět let. Táty si proto moc neužil, vlastně si na něj asi vůbec nepamatuje.

Opravdu byl otec tak přísný trenér?

Když přišel na stadion, tak se všichni klepali. Ale měřil všem stejným metrem. Mladým i starším hvězdám v týmu. Jim se to mnohdy nelíbilo.

Byly jeho tvrdé trenérské metody správné?

Já říkám, že Československo v něm mělo v hokeji stejného diktátora, jakým byl v Sovětském svazu Anatolij Tarasov. Nicméně tvrdé tréninkové metody, které uplatňoval, byly potřebné a úspěšné.

Otec a synové v dresech Brna

Už od středověku se řemeslo dědí z generace na generaci. Synové přebírají pomyslnou štafetu od svých otců. Tato tradice se zachovává i ve sportu. „Hokej je také řemeslo, proto najdeme v historii Komety řadu rodů, které si pomyslný štafetový kolík předávají z otce na syny. A týká se to i jiných příbuzných,“ připomíná na stránkách brněnského klubu Zbyněk Matýsek.

Otců a synů v modrobílém dresu má Kometa hned několik. Úplně první však naplnili generační výměnu Fardovi. Eduard Farda byl uznávaným trenérem TJ Spartak Zbrojovka Brno, dva roky vedl i Kometu. V roce 1955 pomohl jako trenér nově utvořenému armádnímu klubu Rudá hvězda Brno ve druhé sezoně jeho existence k prvnímu z domácích titulů. Stal se i trenérem národního týmu a jeho trenérskou práci ukončila tragická nehoda.

Eduard a Richard

Dva z jeho synů Eduard a Richard jsou také odchovanci Spartaku. Starší Eduard se stal trenérem mládeže Komety. Zemřel před dvěma roky ve třiašedesáti letech. Mladší syn Richard Farda přestoupil do Komety v roce 1966. V nejvyšší soutěži odehrál 408 utkání a nastřílel v nich 177 branek. Stal se mistrem Československa. Odehrál 149 zápasů v dresu národního mužstva a nastřílel 49 branek. Hrál na šesti světových šampionátech. V roce 1972 se stal mistrem světa a zúčastnil se i olympijských her v Sapporu v roce 1972.

Na podzim roku 1974 společně s Václavem Nedomanským emigroval, dva roky zkoušel štěstí v kanadské lize a zbytek aktivní kariéry strávil ve Švýcarsku. Bydlí v Curychu. „Zimu trávím v Brně a v Praze. Ve Švýcarsku je krásně, ale v Česku mám kamarády. Chodíme hrát hokej, bavíme se,“ říká Farda. Dalšími slavnými otci a syny v týmech Komety jsou Slavomír a Milan Bartoňovi, Petrové a Radek Hubáčkovi nebo František Ševčík mladší a starší.

Vážení čtenáři, seriál Jihomoravané, kteří dobyli svět najdete také v tištěné podobě každé pondělí v Brněnském deníku Rovnost

Autor: Gabriela Peringerová

2.2.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Salon vín: titul šampiona získalo po roční pauze Zámecké vinařství Bzenec

Valtice, Bzenec – Prvenství v prestižní Národní soutěži vín České republiky slaví vinařství z Hodonínska. Šampionem expozice Salon vín pro příští rok se ve čtvrtek stal Ryzlink vlašský 2015 v pozdním sběru řady Collection 1508 Reservé ze Zámeckého vinařství Bzenec. Vítězné vinařství navázalo na úspěšnou sérii z předešlých let. „Jde o víno zlatavé barvy se zelenkavými odlesky, s vůní grepové pecky a mandlí ukazující na výbornou vyzrálost hroznů," přiblížil oceněné nejlepší víno ředitel bzeneckého vinařství Bořek Svoboda. 

Zraněná žena z nehody v Plotní bude v nemocnici měsíce. Opilých u nehod přibývá

Jižní Morava /VIDEO/ – Několik měsíců v nemocnici stráví mladá žena, která utrpěla zranění při středeční nehodě v Plotní ulici v Brně. Její cesta autem, ve kterém vezla i své dítě předškolního věku, skončila srážkou s autobusem a náklaďákem. „Příčinu nehody stále vyšetřujeme, padesátiletému řidiči autobusu při dechové zkoušce policisté naměřili přes dvě promile alkoholu," konstatoval policejní mluvčí Pavel Šváb.

O Seniorbus je enormní zájem. Na jízdu lidé čekají i šest týdnů

Brno /FOTOGALERIE/ – Seniorbus, který usnadňuje cestování brněnským seniorům či lidem s postižením, jezdí už půl roku. Měsíčně přepraví okolo devíti stovek lidí. „U pětaosmdesáti procent cestujících jde o seniory, zbylých patnáct tvoří lidé se zdravotním postižením," vyčíslila mluvčí brněnského dopravního podniku Barbora Lukšová.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies