V Brně býval Tuzex u výstaviště, v Divadelní ulici, na třídě Kapitána Jaroše a v pasáži Jalta. Za nákupy do krajského města jezdil například Jaroslav Parma z Boskovic, protože na Blanensku Tuzex nebyl. V patnácti si přijel koupit první džíny a dav před prodejnou byl tak velký, že ho policie rozháněla slzným plynem. „Zboží z Tuzexu, to byl úplně jiný svět. Ve výloze jsem viděl elektroniku, o které se mi do té doby vůbec ani nesnilo. Televizory, satelity, videa nebo kazeťáky. Pamatuji si, že na obrazovkách jsem viděl poprvé hudební klipy skupiny Queen," vzpomíná Parma.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let si tam už jako vysokoškolák koupil kalkulačku se statistickými funkcemi. „Stála sto deset bonů a byla na solární napájení. Zpočátku jsme vůbec nevěděli, co to je a jak funguje," popisuje Parma.

Do Brna jezdívala nakupovat i Drahomíra Gregorovičová ze Strážnice na Hodonínsku. „Občas jsem jela i do Bratislavy. Tam jsem si koupila svoje první rifle. Stály čtyřicet bonů, takže dvě stě korun. To bylo tehdy dost peněz," vzpomíná důchodkyně.

V obchodech lidé platili takzvanými bony. Byly to poukázky, které získali za valuty. Běžný člověk se však k cizím penězům nedostal, a proto nakupoval bony za české koruny od veksláků. Ti s nimi načerno obchodovali. „Po svatbě jsem už za nimi chodit nemusela, protože manžel jezdil pracovat do Finska a dostával za to bony," vypráví Gregorovičová.

Vyškovan Petr Kulík dostával bony k výplatě, protože pracoval jako dělník v Maďarsku. Někteří takoví lidé s nimi také obchodovali. „Já jsem si je nechával. Koupil jsem za ně televizi nebo synovi digitální hodinky s kalkulačkou," říká Kulík.

Při cestách do zahraničí dostával bony i zpěvák Jožka Černý. „Museli jsme šetřit, abychom si mohli koupit něco speciálního, dětem dobré čokolády, Coca-Coly a tak. Když jsme se vrátili domů, byli jsme zděšení, jak je možné, že ve světě obchod normálně funguje, zatímco u nás ne," zavzpomínal.

Veksláci si výměnou bonů hodně vydělali. Protože byla jejich činnost nezákonná, šla po nich Veřejná bezpečnost. „Často stávali u velkých hotelů, ve kterých byli ubytovaní cizinci. Ti od nich sehnali české koruny výhodněji než oficiálně v bance," vysvětluje bývalý policista Zdeněk Lubas. Valuty pak veksláci vyměnili za bony a ty prodávali lidem. Obvyklý kurz byl pět korun za bon.

Veksláka bylo potřeba chytit při činu. „Podle toho, kolik měl u sebe peněz, to šlo k soudu nebo to byl jen přestupek," vzpomíná Lubas. Na jednom bonu měl podle něj vekslák obvykle marži korunu a padesát haléřů. „Ti největší v tom točili statisíce, což byly tehdy obrovské peníze," říká Lubas.

Prostředí Tuzexu zná velmi dobře Jaromír Novák ze Znojma. Od roku 1990 tam tři roky prodával elektroniku. „Nejžádanější byly videorekordéry a rádia s kazetovým magnetofonem či televize. Prodávalo se hodně i bílé zboží. Tedy ledničky západních značek, o kterých člověk jen mnohdy věděl, že existují, ale nikdy je neviděl," přibližuje Novák.

Ze sto dvaceti zájemců o ledničku známé značky uspokojila prodejna třeba jen čtyři zákazníky. „To víte, že to byli především známí. Ale uspokojit i ty byl opravdu problém," vypráví prodavač.

Z luxusního západního zboží se v Tuzexu prodávala atraktivní kosmetika, nedostatkové dámské spodní prádlo, oblečení všeho druhu, hračky a vše, co nebylo v běžných obchodech k dostání. „Týdně jsme třeba prodali stovky riflí známých západních značek," vzpomíná Novák.

V kuponové privatizaci pak Tuzexy zanikly. „Kompletně je rozkradli. Postupně nám odváželi zboží do centrály a byl konec," dodává Novák. Podle něj se v síti Tuzex v republice prodávalo zboží až za 250 milionů dolarů ročně.

DALŠÍ DÍLY SERIÁLU SI PŘEČTETE KAŽDOU STŘEDU V DENÍKU ROVNOST.