VYBERTE SI REGION

V ruském zajetí z hladu žebrali

Uveřejňujeme komentované vzpomínky, které napsal téměř před sto léty v průběhu válečných a revolučních let 1914 – 1920 a v období tzv. první republiky legionář, vlastenec a sokol, pan Antonín Hudec z Račic, který byl bratrem a prvním trenérem velmi slavného a ve své době nikým nepřekonatelného olympijského vítěze v rozporu na kruzích na olympiádě v Berlíně roku 1936 Aloise Hudce.

26.6.2014
SDÍLEJ:

Foto: archiv Dagmar Stryjové

Oba dva se narodili a vyrůstali v Račicích u Vyškova v chudé domkařské rodině. Ačkoliv byl Antonín, stejně jako všichni jeho sourozenci, všestranně nadaný, dostalo se mu jen základního vzdělání, protože musel doma pomáhat rodičům s výchovou a obživou jejich velmi početné rodiny. Do války rukoval k 14. zemskému pěšímu pluku rakousko-uherské armády. Tehdy mu bylo 22 let.

V těchto vzpomínkách autor popsal nejen svoje mládí, všeobecnou mobilizaci rakousko-uherské armády, první boje na východní frontě a ruské zajetí na Sibiři, ale i formování československých legií v Rusku, bolševickou revoluci, boje bílých proti rudým a svou cestu kolem celé zeměkoule z Ruska domů, do již svobodné vlasti. Vojensko-politickou situaci v Rusku vnímal Antonín Hudec jako řadový voják, a stejně jako ostatní legionáři, i on se chtěl ve zdraví dostat co nejdříve zpět do již svobodného Československa, avšak chaotické poměry v Rusku to nedovolily. Domů se vrátil po strastiplné pouti teprve až v polovině roku 1920, kdy byla jeho vlast již řadu měsíců svobodná.

Narodil se 5. října 1892 v Račicích jako první dítě tkalce Antonína Hudce a jeho o tři roky mladší manželky Františky, rozené Hovorové. Rodina obývala domek čp. 91, kde Antonín prožíval společně se svými devíti sourozenci šťastné dětství. Když mu bylo dvanáct a půl roku, utrpěl jeho otec vážný úraz, která jej upoutala na půl roku na lůžko. Na jeho místo proto musel nastoupit malý Antonín, který po letech ve svých pamětech vzpomínal na toto složité období svého života následujícím způsobem:

„Matka byla nucena choditi na výdělek na panské ku dvoru a na otýpky do lesa a o děti a nemocného otce se neměl kdo starati. Obdržel jsem proto od školy na 6 měsíců tzv. úlevu. Za nedlouho na to zemřel nejmladší bratr František, snad následkem nedostatku dobrého ošetření a bez léčení lékaře. Mimo opatrování sourozenců začal jsem tkáti na tkalcovském ručním stavu, což jsem se od vidění od otce naučil. Byl jsem však příliš malý, takže jsem nemohl dostati rukama na bidlo. Šlapal jsem na podnožky prstama nohou a bidlo jsem vyzvedával pravou rukou. Prováděl jsem to tak zručně, že to nebylo k rozpoznání od tkaní starého zkušeného tkalce. A tak jsem malým výdělkem vypomáhal mamince. Otec s nohou ležel více jak půl roku. Na nohu nemohl choditi po celý rok. Noha mu špatně srostla a lékař dr. Zatloukal z Vyškova mu již srostlé místo zlomil a dal znovu do sádry. Do školy jsem opět začal chodit od 23. 10. 1905. Měli jsme dosti bídy. Matka vydělávala půl krejcaru denně, z čehož splácela dluh váznoucí na domě. Z rodiny nám nikdo ničím ke zmírnění bídy a hladu způsobeného neštěstím otce nepřispěl."

Když Antonín dosáhl čtrnácti let, zřídil tatínek doma druhý stav a chlapec mu začal pomáhat s tkalcovským řemeslem. Do rodiny totiž mezi tím přibyli další malí caparti a peněz nebylo právě nazbyt. Když bylo Antonínovi 18 let, přivedl jej 2. února 1910 jeho bývalý spolužák Josef Křetínský poprvé do tělocvičny račického Sokola, která byla tehdy umístěná v sále hostince u Wollingerů. Tento okamžik se stal významným momentem nejen v životě Antonína, ale i jeho čtyř bratrů. Sám o tom později do svého deníku poznamenal:

„Byl to počátek významného období pro další život, jakož i uplatnění sokolství v rodině, jímž se propracovala k nejvyšší metě. Na počátku chodil jsem do cvičení na zapřenou, neboť rodiče se obávali, abych se při cvičení nezranil. Asi za půl roku na mou prosbu mlčky otec k tomu svolil. Byl jsem vytrvalým a houževnatým cvičencem, ačkoliv mé povolání nebylo příliš příznivé ku cvičení. V té době ruční tkalcovství začalo upadati. V létě jsem sekal na panském, pracoval s lopatou a krumpáčem na železniční trati od Křenovic po Ivanovice na Hané nebo na silnici stavěné od Račic k Bukovince, nebo v lese. V zimě jsem tkával. Když mi bylo 20 let, dostal jsem se do práce do sladovny v Račicích, kterou měl pronajatou pan Kouřil z Rousínova. Roku 1914, když skončila práce ve sladovně, pracoval jsem až do všeobecné mobilizace na nové silnici pod zámkem v Račicích."

V květnu 1914 byl Antonín odveden na vojnu, což se samozřejmě neobešlo bez historky, kterou popsal následujícím způsobem:

„Po odvodu většina z nás sokolů prosadila, že místo kytek za klobouky, jsme si koupili dlouhé černé smuteční stuhy. Ve Vyškově jsme prošli nepovšimnutí. Po příjezdu do Račic nás však sepsali četníci a nařídili nám odstranění smutečních stuh. Asi za 10 dnů po odvodu jsme byli předvoláni k okresnímu trestnímu soudu do Vyškova s obviněním, že jsme demonstrativně vystupovali proti rakouské armádě. Soud uznal naše omluvy, že jsme neznali účel smutečních stuh, které jsme koupili jen proto, že se nám to líbilo a odsoudil nás každého na 6 hodin vězení nebo 2 Kč pokuty. Zaplatili jsme s radostí každý tuto pokutu. Pan Střelec pro nás přijel s kočárem do Vyškova a slavnostně nás přivezl do Račic, kde nám k tomu dal čtvrtinu piva. Dne 26. 7. 1914 vypukla světová válka. Nastoupil jsem však vojenskou službu teprve 24. 8. 1914, jelikož při všeobecné mobilizaci nebylo dostatek ubikací a vojenských oděvů."

Sloužit začal u 14 zeměbraneckého pluku v Brně, kde prodělal i základní vojenský výcvik. Odtud byl 21. listopadu 1914 poslán s nově utvořeným polním praporem na rusko-rakouskou frontu ke Krakovu. 10. prosince 1914 byl při bojích s Rusy zajat. O tom, že byl opravdu zapáleným sokolem svědčí i to, že při odjezdu na frontu si vzal s sebou také sokolský stejnokroj, od kterého se neodloučil ani v době nejprudších bojů v zákopech a měl jej při sobě také v době zajetí od Rusů, o čemž do svého deníku poznamenal:

„Do prvních bojů zasáhl jsem za Krakovem. Dobrým rakouským vojákem jsem však nebyl. V době přísahy jsem mlčel a na frontě jsem se toulal mimo svoji část. Navíc při každé příležitosti jsem se pokoušel dostat se do zajetí. Podařilo se mi to však teprve až 10. prosince 1914 při nástupu proti Rusům. Rusové náš 14 pluk obelstili. Vzdávali se hromadně. Pod plášti však měli ukryté pušky, a když byli mezi námi, začali do nás střílet. Druhá kolona Rusů nás obstoupila a znemožnila nám ústup. Hledal jsem útočiště, kde bych se skryl. Můj úmysl zpozoroval praporčík Fendrich a chtěl mně zastřeliti, nebudu-li stříleti proti nastupujícím Rusům. Jelikož jsem nechtěl žádného Rusa zastřeliti, nechal mne Fendrich svému osudu a utekl. Využil jsem situace a ukryl se s ostatními Čechy do chlívku. Mezi námi byli 2 vídeňští Češi, jedním byl četař Eliáš z Vítovic u Rousínova. Když se Rusové blížili, vystoupili jsme beze zbraní a nechali se zajmouti. Byl mezi Rusy jeden Čech, který mně radil, co si mám s sebou do zajetí vzíti. Tázal jsem se ho, zda-li budu moci v Rusku cvičiti, že mám s sebou sokolský úbor. Doporučil mně, bych si tento s sebou vzal, že však s cvičením neví, jak to bude, neboť tu nejsme v Čechách."

Po krátkém pobytu v zajateckém táboře ve Věličce u Krakova následoval pochod přes Převarsk, kde byli všichni zajatci na jeden den ubytováni ve vojenských kasárnách, a Řešov do Lvova, kam dorazili na štědrý den večer. Během přesunu byli nuceni urazit o hladu denně 30 až 40 km. Trochu najíst dostávali pouze ráno a večer, a proto aby nepomřeli hladem, nezbývalo jim nic jiného, než žebrat. Pak následoval přesun do Ravy Ruské, kde byli večer naloženi do vlaku a převezeni do zajateckého tábora v Kyjevě. Odtud po několika dnech následoval další přesun do Moskvy a dále přes Jaroslav, Čeljabinsk a Omsk do Novonikolajevska na Sibiři. Zde byli opět ubytováni v zajateckém táboře. Vlivem špatné stravy, čtyřicetistupňových mrazů a nezdravých ubikací však celý tábor dostal tyfus, na který řada zajatců zemřela. Zbylí vojáci byli po týdnu přepraveni v počtu asi 200 lidí do ruské vesnice nedaleko Čulína, kde byli přiděleni na práce k ruským mužikům, kde je čekala těžká a vysilující dřina na sedláckých usedlostech. V Čulíně setrval do května 1918, kdy přišel do vesnice český důstojník verbovat zajatce do československých legií. Jejich příslušníkem se stal i Antonín Hudec. Následoval přesun železnicí do Novonikolajevska, kde byl organizován 11 legionářský pluk. O přesunu si Antonín Hudec opět poznamenal:

„Bylo nás ještě tak málo, že jsme byli zařazeni do první čety, první roty a všichni jsme se vešli do jednoho vagónu. Hned se mezi těmito několik z nás přihlásilo dobrovolně na výpravy do zajateckých táborů v Barnaule, Altaji, Semipalatinsku, Pavlodaru a jinde pro organizování zajatců Čechů a Slováků do československého vojska. Cesta a jízda vlakem byla dosti nepohodlná, neboť koleje a mosty byly ruskými rudoarmějci poškozovány."

Vedle líčení náboru vojáků do řad nově se formující československé armády však v jeho deníku nechybí ani barvitý popis krajiny, přírody a života zdejších obyvatel a boje, kterými jako příslušník československých legií na sibiřské magistrále prošel, včetně bojů o legendární zlatý ešalon s ruským pokladem. Z deníku se dovídáme, že od 11 pluku se dostal k údernému praporu, který byl organizován v Tomsku. Zde těžce onemocněl chřipkou, které málem podlehl. Po měsíčním pobytu v Tomsku, spojeném s náročným vojenským výcvikem, následoval přesun do Jekatěrinburgu a těžké boje v okolí Nižního Trajska a Belebeje, kde se dozvěděl o rozpadu Rakouska-Uherska a vytvoření samostatného československého státu. O krutých bojích, které zde v té době prožil, si později do svého deníku opět poznamenal:

„Boj byl tuhý, neboť vesnice musela být za každou cenu dobita, aby bylo kde nocovat. Navíc nepřítel se chtěl za každou cenu probíti. Druhého dne ráno se na ulici ve vesnici nacházely hromady mrtvol. Také našich při tomto boji padlo 25 mužů. Mezi nimi i oblíbený praporčík Blažek, pobočník velitele praporu Haška. Z Belebeje odjeli jsme vlakem do Ufy, kde jsme byli zadrženi a posláni zpět. Dověděli jsme se, že plukovník Švec se zastřelil, jakož i pohnutky jeho tragického skonu. Byli jsme vráceni znovu na belebejskou frontu, kde jsme ještě několik dnů za krutých mrazů bojovali. V těchto bojích byli jsme několikráte napadeni nepřátelským dělostřelectvem. Bylo nutno, někdy i celý den, se skrývati v závějích sněhu, bychom na sebe neupozornili. Od klečení ve sněhu nastydl jsem na pravé koleno tak, že noha v koleně opuchla a ve svalu se mně jablko v koleně za velkých bolestí obracelo nazad."

Po bojích na belebejské frontě byly vojenské jednotky poslány na krátký odpočinek do Jakatěrinburku, kde byl Hudcův úderný prapor ubytován v místní škole. Zde začala být organizována sokolská cvičení, o nichž uvádí:

„Na odpočinku v Jekatěrinburku byl úderný prapor ubytován ve škole moderně zařízené s ústředním topením a elektrickým osvětlením. By se v zimě nezahálelo, ježto mrazy dostupují až 45 stupňů, počala se organizovati sokolská cvičení, jak nářaďová, tak prostná. V prvních začátcích jsem se nechtěl k sokolování znáti, když jsem pak poznal, že nářadí ovládám lépe, neboť stoje o rukou dovedl jsem vytáhnouti na zemi a židli i v botách, zkusil jsem cviky na bradlech, a to mně prozradilo. Musel jsem počati cvičiti. To byl můj počátek legionářské sokolské kariéry. Cvičili jsme pilně ve školách na školním nářadí. První tělocvičnou akademii v Jekatěrinburku uspořádal šestý legionářský pluk. Zanedlouho poté byla uspořádána naše tělocvičná akademie. Tělocvičná čísla byla bez nářadí. Cvičil jsem v námořníčku a skupinových prostných s dlouhými tyčemi. V Jekatěrinburku sešel jsem se s Pepou Jurůjovým, Ludvou Čížkovým a Lojzou Kouřilovým z Račic. V tu dobu poměry na frontě počaly se v náš neprospěch zhoršovati. Ruské pluky sibiřské počaly na uralské frontě ustupovati. Kolčak, který stál v čele sibiřské vlády, by strhl na sebe veškerou moc, dal jemu nepohodlné členy vlády a generály postřílet. Naše pluky, vidouce, co se přihodilo, nechtěly tuto vládu podporovati a počaly odpírati poslušnost. Do věci zasáhla právě v Sibiři meškající naše delegace včele s generálem Štefánikem. Když delegace shledala únavu našeho vojska a zbytečné již prolévání další krve, počala vyjednávati s naší vládou a nařídila stažení našich vojsk na východ k zajištění sibiřské magistrály k dopravě vojska domů přes Vladivostok."

V březnu 1919 byl Antonín Hudec spolu s dalšími legionáři přesunut z Jekatěrinburku přes Čeljabinsk, Omsk, Novo-Nikolajevsk, Tajgu, Krasnogorsk a Kansk do Tajšetu, kde byl svědkem mohutného střetu s bolševiky:

„V předvečer našeho příjezdu bolševici zákeřně, když naše posádka ulehla ke spaní, napadli stanici a počali ze všech stran střílet na naše vojáky obývající vlaky. Doufali, že než se vzpamatují, budou odzbrojeni i s dělostřelectvem. Přepočítali se však. Hoši se nezalekli, v košilích a ve spodním prádle vyskákali z vagónů a s ručními granáty a lehkými kulomety nastoupili proti bolševikům. Po krátkém boji byl nepřítel přinucen k ústupu. Zanechal na bojišti 300 mrtvých. Bolševici měli za úkol odzbrojiti ve stanici naše části a přerušiti dopravu našich vojsk do Vladivostoku."

V Tajšetu se legionáři zdrželi do léta. Během pobytu neustále vykonávali trestné výpravy do okolních lesů, aby bolševici nepřepadávali trať. Ve volných chvílích se Antonín Hudec věnoval svému oblíbenému cvičení, což se mu málem stalo osudným, avšak na druhé straně ho přivedlo až k získání titulu přeborníka sibiřských legií. Sám o tom vypráví:

„Ve volných chvílích jsem pořád cvičil. Vozili jsme s sebou vlakem stále bradla a hrazdu. Hrazda byla špatná. Mohla se mně státi osudnou. Připravoval jsem se totiž na sokolské armádní závody do vyššího oddílu. Při cviku z veletoče podhmatem ujely mně při zákmitu obě ruce a pádem kolmo na hlavu zůstal jsem v bezvědomí ležeti. Když jsem přicházel k vědomí, nemohl jsem vydechnouti. Tu jako by mi něco řeklo. Válej se po zemi. Poslechl jsem svého hlasu a válel se po zemi. Sražený bok se uvolnil a já počal dýchati. Opodál stojící členové družstva úderného praporu se vzpamatovali a pomohli mně vstáti. Pádem na hlavu pozbyl jsem úplně zrak a trvalo to dosti dlouho, než jsem ho postupně opět nabyl. V hlavě mně hučelo jako velká voda. Myslel jsem, že se mně více ničeho nestalo. Vyskočil jsem na bradla, musel jsem však okamžitě pro píchání v boku seskočiti. Při lékařské prohlídce nemohl u mě doktor ničeho zjistiti a poručil mi, dávati si studené obklady. Neustane-li to, bych k němu ráno přišel. Jelikož bolest neustávala a naopak se zvětšovala, šel jsem opět k lékaři. Lékař však pro velké svalstvo mi žebra nemohl nahmatati, a proto mně poslal ku zjištění do vojenské nemocnice v Irkutsku V nemocnici lékař zjistil, že mám na levé straně od páteře zlomeny dvě žebra a na pravém lokti sraženinu krve velikosti vejcete. Byl mně stažen hrudník do náplasťového anglického pasu širokého asi 30 cm, by se mně při dýchání nerozšiřoval, a musel jsem ležeti v klidu. Jak mně bylo poněkud lepe, dostával jsem masáže, by se mně sražená krev rozproudila po těle a musel jsem choditi každý den na teplou koupel, by se mně zlomenina rychleji hodila. Po dvou měsících léčení jsem počal na zapřenou choditi do cvičení. Naučil jsem se tam prostná a nabyl dobrých zkušeností při nácviku prostných od cvičitele Doležala. Sestavy jsem kvůli mému zranění celé necvičil a jen piloval některé prvky.

Armádní závody se v Irkutsku na Klaskově konaly 28. 9. 1919. Den před tím přijelo družstvo úderného praporu do Irkutska za mnou do nemocnice a přesvědčovalo mne, zvláště velitel praporu Hásek, že v zájmu úderného praporu musím závodit. Přislíbil jsem to tedy. Ráno 28. 9.1919, aniž bych komu co řekl, jsem se odebral pěšky 7 verst na Klaskov k závodům. Jelikož tehdy nedalo se již ničeho koupiti, cvičil jsem po celý den o hladu. Snad to bylo dobře. Byl jsem lehký jako pírko. Výsledek byl ten, že jsem byl první ze všech. Zacvičil jsem 95,5 %. Přítomný generál Syrový mně nechal majorem Háskem, velitelem úderného praporu, představiti. Snad proto, že jsem byl prostý voják, podíval se na mně a aniž by mně poděkoval neb nějak oslovil, odešel. Počínání jeho mně velice mrzelo. Od té doby jsem ho neměl rád a při potkání ho nikdy nezdravil. Po ukončení závodů jsem se odebral do nemocnice. Sotva jsem došel, jak mně píchalo v boku z únavy a z hladu. Když jsem přišel do nemocnice, byla již tma a světla svítila. Někteří pacienti z nemocnice, kteří se jako diváci zúčastnili závodů, mně uviděli po cestě a volali „vítěz, sláva jemu". Žádal jsem je, by tak nekřičeli, by to lékař neslyšel, neboť jsem bez jeho dovolení opustil nemocnici. Najedl jsem se a šel spát.

Po krátké době jsem byl z nemocnice propuštěn ku svému údernému praporu, který se již nacházel v Nižně-Udinsku. Ani tam jsem nezahálel a počal opět cvičiti. V boku mně však stále píchalo. Při nacvičování obratu z veletoče podhmatem do nadhmatu jsem se levou rukou minul žerdi a na jedné ruce visíc, kmih mně hnal, až se mně ruka z žerdi vysmekla. Štěstí, že mne kmih přetočil, takže jsem břichem padl na zem. Jinak bych pádem na zem utrpěl jistě znovu zranění. Připravovali jsme se na tělocvičnou akademii v Nižně-Udinsku, na kterou jsem sestavil prostná, která jsem cvičil pouze s Buříkem z Habrůvky od Křtin. Byla velice obtížná, samé stoje o rukou, přemety vpřed a kotoule na zad do stoje o rukou. Výsledek byl znamenitý, takže jsme je museli opakovati. Byla to první moje skladba, se kterou jsem vyzkoušel tvořivost svého ducha."

V době Hudcova pobytu v Nižním Udinsku se mimo cvičení účastnil také několika trestních vojenských výprav a obrany legendárního zlatého ešalonu, o čemž si do svého deníku opět poznamenal:

„Z Nižně-Udinska bylo uspořádáno několik trestních výprav do okolních lesů, neboť bolševici nás neustále znepokojovali a napadali. Vesnice, ve kterých do nás při našem průchodu počali vesničané stříleti, neb se postavili jakýmkoliv způsobem na odpor, byly zapáleny neb rozstříleny. Při těchto výpravách padlo též několik našich hochů. V té době Kolčakova vláda v Sibiři ztrativše důvěru ruského lidu a vojska, byla v postavení zoufalém. Fronta proti bolševikům počala se hroutiti a naše vojska nechtěla více Kolčaka podporovati. Kolčak vida, že je konec jeho vlády, hleděl pro sebe zachránit, co se dalo. By kořist jeho byla co největší, odvážel z Ruska přes Sibiř do Japonska celých 42 vagónů zlata. Naše vojenské vedení, by národu nebyl zcizen tak ohromný poklad, dalo rozkaz obsaditi naším vojskem i dělostřelectvem stanici v Nižním Udinsku, Kolčaka odzbrojit a veškeré zlato zabavit. Když Kolčak uviděl, že jeho odpor by byl zbytečný, se podrobil. Kolčak i zlato pak bylo předáno místní vládě utvořivší se v Irkutsku. Po odzbrojení Kolčaka byl náš prapor poslán k posílení střežení zlata jako jeho doprovod do Irkutska. Ešalony (vlaky )byly postaveny na rozjezdu před hlavním nádražím v Irkutsku. Stráž u vlaku se zlatem, než bylo úředně předáno vládě v Irkutsku, byla z polovic stráží našich a z polovice stráží ruských, by se nemohlo naše vedení podezřívati z nesprávného předání zabaveného zlata. Zlato, jak bylo v zaplombovaných vagónech převzato, tak opět bylo Rusům předáno. Byl to čin od našeho vedení nadmíru diplomatický, neboť naše vojsko bylo by vždy obviňováno z krádeže majetku ruského národa a bylo by vždy překážkou diplomatickému jednání obou států. Vzdor tomu, že bolševici si to zavinili sami, neboť kdyby místo odzbrojování nechali volně odejeti naše vojenské části do Francie, nemuselo k vystoupení v Rusku vůbec dojíti. Evakuace našich vojsk na východ byla velice pomalá. Japonci, kteří měli sibiřskou magistrálu za bajkalským jezerem obsazenou, úmyslně nepouštěli denně více jako jeden náš vlak, a takto chtěli vyvolati srážku mezi našimi částmi a bolševiky. Naši vojáci si to nenechali dlouho líbiti a pomocí bomb si z vlastního popudu vynutili u Japonců volný průjezd všemi stanicemi až do Vladivostoku."

Cestou z Irkutska do Vladivostoku se vojáci určitou dobu zdrželi u Bajkalského jezera, na jehož zamrzlé hladině cvičili prostná na 7. všesokolský slet v Praze, o němž se domnívali, že do jeho zahájení budou doma a samostatně na něm vystoupí, což se však nepodařilo. Poté následoval přesun přes Čitu, Pograničnoje, Manžurii a Nikols Osursk do Vladivostoku, kde byli legionáři ubytováni v kasárnách Zgnilý Uhol, které byly vzdáleny několik kilometrů od přístavu. Také zde se ve volných chvílích věnovali mimo koupání tělocviku. Antonínovou oblíbenou činností byl vrh koulí a diskem. Jak poznamenal ve svých zápiscích, koulí házel 9 m z místa a diskem vrhal až 32 metrů. Po měsíčním pobytu ve válečném přístavu konečně skytla naděje, že se skutečně dostanou domů do vlasti. 23. května 1920 byl dán povel k odjezdu. Mužstvo se nalodilo na nákladní loď Ixion, která byla uzpůsobena pro přepravu vojáků, a v odpoledních hodinách odrazila od břehu směrem na Ameriku. Po několikadenní namáhavé plavbě, kdy většina vojáků trpěla mořskou nemocí, konečně 6. června ráno po 15denní plavbě zakotvila na území západní Kanady ve Wancoweru. Ve 4 hodiny odpoledne následoval pochod ulicemi města na nádraží, odkud v 11 hodin večer pokračoval přesun vlakem přes Edmonton, Québec a Otavu do vojenského tábora Walgaltier, rozkládajícího se na březích řeky Sv. Vavřince, kam legionáři dorazili 12. června ve dvě hodiny odpoledne. Ubytováni byli po 10 mužích v přidělených stanech. O pobytu zde si Antonín Hudec do svého deníku opět poznamenal:

„V táboře zaměstnáni jsme byli pochodovým cvičením, sportem, prostnými a koupáním. Koupali jsme se v řece Sv. Vavřince, která tekla kolem vojenského tábora. Tábor byl zřízen za světové války a byl moderně zařízen se sprchami a umyvárnami. Bratří, kteří se vyznali v malířství neb v dekoraci, malovali před stany obrazy a zdobili zahrádečky před stany různými ornamenty. Nechyběly mezi nimi ani mapy republiky ze samých různobarevných kaménků znázorňujících i toky řek. Každý stan kolem byl vysypán pískem a vysázen květinami, takže vojenský tábor měl vzhled nádherné zahrady. Úprava tábora uvedla anglickou generalitu a šlechtu v údiv a anglickému vojsku byli jsme dávání za vzor. Mimo našeho úderného praporu nacházel se tu z našeho vojska, které postupně za námi přijíždělo, osmý pěchotní a dělostřelecký pluk. Celkem nás všech bylo asi 9 000 mužů. Všichni cvičili prostná na VII. všesokolský slet pro společné vystoupení v tomto vojenském táboře jako samostatný slet v Kanadě. Cvičil jsem prostná a Dandovu devítku, při níž jsem si během cvičení vymknul levý palec na ruce. Vzdor tomu, že v devítce byly samé stoje o rukou, přemety napřed a kotoule na zad, cvičení jsem zdárně ukončil. Dne 18. 6. ve tři hodiny byla v táboře slavnost. Naše části přijel navštívit zástupce anglického místokrále v Kanadě a s ním mnoho hodnostářů, zástupci tisku a dcera generála námořnictva. Působila na ně mocně úprava tábora. Dne 5. 7. v předvečer svátku mistra Jana Husa byl při táborovém ohni proslov o jeho životě a jeho vlivu na naše vojsko a po zapění všech jsme se rozešli. Dne 6. 7. odpoledne bylo veřejné cvičení vojska celého tábora, jemuž přihlíželo pozvané obecenstvo – hodnostáři. Dne 7. 7. byl svátek Kanady. Odpoledne byla přehlídka našeho vojska, ku které přijelo se podívati s generálem provincie Québecu mnoho obecenstva. Všech těchto slavností a reprezentace jsme se zhostili dobře. Dne 8. 7. ráno jsme vojenský tábor Walgartier opustili. Ve čtyři hodiny odpoledne byl náš úderný prapor naloděn v Québecu na osobní loď Carica. 9. 7. jsme v 6 hodin ráno vypluli z québeckého přístavu směr Tichý oceán."

18. července v 8 hodin ráno zakotvila loď v anglickém válečném přístavu Portsmouthu, odkud legionáři po krátké přestávce pokračovali v 11 hodin večer kanálem La Manache do německého přístavu Cuxhaven. Odtud následovala cesta vlakem přes Lipsko a Drážďany do Podmoklí v Čechách, kam dorazili v časných ranních hodinách. Po dlouhých šesti letech strávených v cizině se Antonín Hudec konečně ocitl doma ve vlasti. Po přesednutí do českých vagónů následovala cesta přes Kolín do Kutné Hory, kde po týdenním pobytu v karanténě dostal tříměsíční dovolenou. O svém prvním kontaktu s domovem po šesti letech strávených v cizině si Antonín Hudec opět poznamenal:

Když jsem přišel k Pístovicím a před zraky se mně objevilo údolí Račic a ulice tehdy zvaná Výhonek, kde moji rodiče bydleli, zapůsobilo to na mne tak mocně, že jsem byl nucen se zastaviti a si odpočinouti. Ovládaly mne dva mocné protichůdné pocity. Viděti rodiče a bratry, nebo se vrátiti zpět k vojsku. Touha po rodičích zvítězila. Šel jsem kolem pily po loučkách a podle stromků přímo k rodnému domku. Nikdo ještě nevěděl o mém příchodu. Při vstupu do světnice otec s matkou seděli za stolem. Při pohledu na otce, který tak zestárl a zešedivěl, zapůsobilo to na mne tak, že jsem zaslzel. Bylo to radostné shledání po šesti létech. Ničím neskrývané a úplně čisté, jako když ztracený syn najde své rodiče. Za několik dnů po mém příchodu mne Pepa vzal do cvičení. Bylo pro mne zvláštním překvapením, že na můj pozdrav mi nikdo neodpověděl. Nikdo mne totiž neznal. Byl jsem mezi svými úplně cizí. Zanedlouho jsem si v novém, třebas nevlídném prostředí, zvykl. Chopil jsem se s plnou vervou práce v Sokole. Byl jsem dobře okován zkušenostmi ve vojsku nabytými a chtěl jsem je všechny plně uplatniti. Zvláště nelibě jsem v Sokole nesl oslovování pane a skupinkování občanů, vlastně členů jednoty, protože byli vesměs skoro všichni dělníci a živnostníci. Jak bylo vidět, válka bratrství jich nenaučila, nýbrž ještě více ubila."

Po měsíčním pobytu doma v rodných Račicích obdržel Antonín Hudec nabídku zakotvit natrvalo jako voják v armádě. Nakonec však, aby se mohl plně věnovati svému milovanému Sokolu, přijal místo textilního dělníka v brněnské továrně. Přes týden zůstával v Brně a o nedělích se vracel do rodné vesnice, kde byl v lednu 1921 zvolen náčelníkem Sokola. Sám o tom později napsal:

„V lednu 1921 jsem byl při valné hromadě Sokola v Račicích zvolen náčelníkem, starostou Střelec obuvník, jednatelem Nimmrichter. Byla to trojice šťastně zvolená. Výsledek se brzy dostavil a jednota dobře prosperovala jak technicky, tak finančně. Technicky jsem uplatňoval bohaté zkušenosti nabyté v tělocviku v legiích a snažil se vypěstovati zdárný a vyspělý dorost. V dorostu byli znamenití a nadějní hoši, mezi nimi dva vlastní bratři František a Lojza. Věnoval jsem jim největší péči. Byl jsem vůči nim velice tvrdým. Často jsem jich ve cvičení i zpolíčkoval. Byl jsem k nim neoblomný a nepovolný. Výsledek byl brzy patrný. Hoši měli znamenitý pokrok a v krátkém čase byli jedni z nejlepších v župě Milíčově. Nacvičil jsem s nimi devítku Dandovu, kterou jsem cvičil v Rusku a Kanadě. Autor klasické devítky Danda, padl v Sibiři v bojích u vesnice Paselné, kde mu byl na jeho hrobě postaven vysoký monolit. Devítka vyžadovala dlouhého nácviku, ježto bylo třeba každého prvku zvláště nacvičovati. Stoje o rukou, kotoule nazad do stoje spatného a přemety vpřed. Byla to novinka a zvláště provedena dorostem, a to vždy bezvadně. Devítku jsem s nimi cvičil při župním zájezdě na krajském sokolském sletu v Novém Jičíně na akademii. Z programových čísel bylo to jedno z nejlepších a z nejskvělejších. Obecenstvo bouřlivým potleskem si vynutilo opakování devítky. Kluci sklidili obrovský úspěch, což bylo vzpruhou k další jejich práci. Po tomto vystoupení musela býti devítka dorostu zacvičena též na župní akademii ve Vyškově. Nacvičování dělalo mně velké potíže a dlouhých příprav, neboť domů z práce jezdil jsem pouze v sobotu. V sobotu jsem byl nucen k večeru cvičiti dorost, večer členstvo. V neděli dopoledne členstvo odpoledne dorost. Před veřejným vystoupením byl jsem nucen cvičiti i žactvo. Byla to práce nadmíru namáhavá, nikým neoceněná, jež mne vyčerpávala jak tělesně, tak duševně. Vždy v pondělí vykašlával jsem z plic černý hlen od mluvení, prach a bolelo mne na prsou. V lednu 1922 na valné hromadě Sokola v Račicích byl jsem zvolen po druhé náčelníkem."

V té době se však značně zkomplikovala situace v Hudcově osobním životě. Koncem roku 1921 textilní továrna v Brně zkrachovala a Antonín Hudec se ocitl na dlažbě. Odjel proto za prací na Slovensko do Trnavy, kde zůstal do června 1922. Když se vrátil zpět domů do Račic, zjistil, že během jeho nepřítomnosti veškerá tělocvičná činnost v Sokole upadla a on musel těžce dávat cvičení znovu dohromady. Dokonce začal tvořit i vlastní skladby pro dorost i pro mužstvo, které se u obecenstva setkávaly s velkým ohlasem. Nakonec se mu podařilo najít i slušné zaměstnání u brněnské policie, což mu opět umožnilo věnovat se plně Sokolu. Sám o tom po létech napsal:

„Za mé nepřítomnosti práce v Sokole i tělocvičná činnost úplně přestala a po příchodu jsem musel cvičení znovu dáti dohromady. Činnost v Sokole byla uvedena opět do původních kolejí a pracoval jsem s neztenčenou mírou. Tvořil jsem vlastní skladby, jak pro dorost, tak pro mužstvo, by cvičení bylo vábivější a pružnější. Neboť dosavadní způsob cvičení byl těžkopádný a loudavý, pro diváka nudný. Obecenstvo bylo vždy překvapeno novým rytmem prvků různě se seskupujících v neustálém pohybu, neopakujíce jednotlivých oddílů. Stačilo ukázati se družstvo Račic na veřejnosti a sklízelo velkých ovací. Vyžadovalo to však velké námahy a veškerý volný čas. Ku konci září přišel se podívati na přípravu tělocvičné akademie do Račic Křička z Tučap, jenž byl zaměstnán jako zástupce doplňovacího vojenského velitele v Brně. Po Brně známý a vlivný člověk. Překvapila ho připravená nádherná čísla svou přesností a divil se velice, že jako nezaměstnaný mohu vykonávati takovou službu jednotě bez porozumění a přislíbil mně podporu. Napsal vzor žádosti a vybídl mne, bych si podal žádost k policii do Brna a Bratislavy a městským hasičům v Brně. Do měsíce mi přišly dvě žádosti příznivě vyřízeny, a to k městskému hasičstvu a k policii v Brně. Vyvolil jsem si službu policejní."

1. ledna 1923 nastoupil Antonín Hudec do šestiměsíčního kurzu u policie v Brně a náčelnictví po něm převzal lesní adjunkt Karel Kasal. Cvičit však nepřestal a pilně navštěvoval cvičení na nářadí v Sokole Brno na Francouzské ulici. Současně se změnil i jeho osobní život. 17. června 1923 vstoupil do stavu manželského s Marií Kalouskovou, dcerou tesaře Ludvíka Kalouska z Račic a po absolvování šestiměsíčního kurzu začal působit na policejní stanici na Křenové ulici. Po složení závěrečných zkoušek začal opět dojíždět pravidelně do Račic a věnovat se práci v Sokole. V té době již byl náčelníkem jeho bratr Josef, společně s nímž začal pilně nacvičovat a připravovat členstvo na závody VIII. všesokolského sletu v roce 1926 v Praze. Těchto závodů se zúčastnilo družstvo račických sokolů složené ze čtyř bratrů Hudcových Antonína, Josefa, Františka a Aloise, dále Karla Kasala, Tomáše Novotného a Stanislava Ovčáčika. Nácvik byl velmi náročný, avšak také velmi účinný. Při župních rozřaďovacích závodech se díky němu Račice umístily na prvním místě a toto prvenství si poté udržely až do roku 1934. V roce 1927 byl Antonín Hudec zvolen do čela račického Sokola. S jeho působením ve funkci starosty byla spojena nejslavnější éra račického Sokola, která je podrobně popsána v knížce Sto let račického Sokola, která vyšla v únoru letošního kalendářního roku u příležitosti tohoto výročí.
Životní cesta Antonína Hudce se uzavřela 27. 6. 1967. Posledním místem jeho odpočinku se stal hřbitov v Račicích.

Těmito řádky se uzavírá povídání o račickém rodákovi Antonínu Hudcovi, jehož životní osudy byly tak typické pro tisíce mladých mužů té doby. Nejdříve mobilizace, pak bolestné loučení se svými drahými, fronta, zajetí a nakonec zařazení do jednotek nově se tvořící Československé zahraniční armády na Rusi. Stejně jako ostatní legionáři, o kterých náš první prezident T. G. Masaryk u příležitosti 10. výročí vzniku České Družiny a Roty Nazdar uvedl: „Legionáři jsou muži, kteří pochopili dějinný význam zápasu o spravedlivější uspořádání světa," i on byl svědkem krvavých střetů s bolševiky, slavných vítězství, i bolestných porážek a nakonec i strastiplného návratu do vlasti, která již byla dva roky svobodná. Legionáři se stali vojáky republiky, a to nejen symbolicky, protože až do roku 1939 se na Pražském hradě střídala stráž v ruských, francouzských a italských legionářských uniformách. Dá se i říci, že byli také prvními vojáky, kteří tvořili předvoj dnešních vojáků České a Slovenské armády v aliančním uskupení NATO.
Dnes zůstaly po naší někdejší stotisícové zahraniční armádě jen drobné památky - vetché uniformy, medaile, vyznamenání, vybledlé fotografie, plakety, a také četné hroby porůznu roztroušené po světě. A samozřejmě i pár zažloutlých deníků, které si příslušníci legií psali během svého pobytu v zahraničních jednotkách. Jeden z nich jsme se vám, milí čtenáři, pokusili na předcházejících stránkách v okomentované podobě převyprávět i my. Snad se stane jedním z malých kaménků zasazených do pestré mozaiky příběhů, které přiblíží mladé generace ony pohnuté a dramatické chvíle, ze kterých se zrodila Československá republika a naše svoboda. Vždyť legionáři byli nejen významnou bojovou silou spojeneckých vojsk na Rusi, ale svým odhodláním, dát ve jménu vytvoření svobodného Československa v sázku i to nejdražší, své životy, se nesmazatelně zapsali do naší historie. Svou odvahou, bojovým uměním i odhodláním nasadit život za ideály národní svébytnosti a svobody nám mohou být hrdinným vzorem i dnes. Nezapomínejme proto na ně a ctěme jejich památku.

DAGMAR STRYJOVÁ






Autor: Redakce

26.6.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Z okolí hlavního nádraží mizí zápach moči, žvýkačky a nedopalky

Brno – Stovky nedopalků a žvýkaček, které ještě minulý týden zdobily okolí hlavního vlakového nádraží v Brně, mizí. Město a městská část od prvního prosince spustily nový systém nepřetržitého úklidu. Ve středu jej politici kontrolovali.Podle Iva Rubeše ze společnosti Ave cz odpadové hospodářství je na úklidu nejtěžší hlavně množství odpadu. „Na takových místech totiž jen přibývá, nemůže se přestat ani na chvíli," sdělil.

Fenomén Ondra: Lezení na OH? Mám z toho strach, je to trochu paskvil

Praha, Brno /ROZHOVOR/ - Není to až tak dávno, co o něm věděl jen úzký okruh lezeckých nadšenců. A vida když v pondělí uspořádal tiskovku po návratu z úspěšné mise Dawn Wall (v kalifornských Yosemitech vylezl za rekordních osm dní nejtěžší stěnu světa v proslulém masivu El Capitan), tísnil se na ní solidní hrozen novinářů a několik televizních štábů. Z brněnského sportovního lezce Adama Ondry je definitivně hvězda tuzemského sportu.

Ministr Jurečka odvolal ředitele Povodí Moravy. Nebyl spokojen s jeho vedením

Brno, Praha – Ministr zemědělství Marian Jurečka ve středu odvolal generálního ředitele státního podniku Povodí Moravy Jana Hodovského. Ministr podle všeho nebyl spokojený s výsledky jeho práce. „Generální ředitel nedokázal čerpat finanční limity pro Povodí Moravy ze státního rozpočtu, časté byly chyby v zakázkách a často se střídali také ředitelé na klíčových postech podniku," nastínila důvody odvolání mluvčí ministerstva zemědělství Markéta Ježková.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies