VYBERTE SI REGION

Věřil komunismu. Pak v Brně vedl revoluci

Brno - Jaroslav Šabata bojoval proti komunistickému režimu velkou část života. Byl mluvčím Charty 77 a v roce 1989 pořádal demonstrace.

2.3.2009 5
SDÍLEJ:

Jaroslav Šabata byl jedním z vůdců listopadové revoluce v Brně.Foto: Archiv Jaroslava Šabaty

Celý život za něco bojoval. Nejprve za ideály komunismu, pak se stejně velkým zápalem proti tomu, co z nich po roce 1948 udělali komunisté. Jaroslav Šabata byl jednou z nejvýznamnějších postav československého disentu a lidé si ho dodnes pamatují jako jednoho z vůdců listopadové revoluce v Brně. Příběhu muže, který byl nablízku snad všem důležitým událostem v poválečném Československu, se věnuje Brněnský deník Rovnost v dalším díle seriálu Patnáct minut slávy.

Šabatu, který pochází z Dolenic na Znojemsku, začala politika zajímat už jako malého chlapce. Hlavně kvůli tomu, co se v Evropě dělo před druhou světovou válkou. „Dospělí si vyprávěli o velkých věcech, jako třeba zavraždění rakouského kancléře Engelberta Dolfusse nacisty. Tehdy jsem zjistil, že kromě pohádek existují i vážné příběhy,“ vzpomíná jedenaosmdesátiletý Šabata.

Když válka začala, poznal pocity člověka, který nemůže domů. Studoval totiž na gymnáziu v Brně. Mezi Brnem a jeho rodnými Dolenicemi přitom vedly hranice protektorátu. „Čím jsem byl starší, tím mě odloučení více tísnilo. V roce 1944 jsem byl od domova ještě dál. Jako septimány nás nasadili do Ostravy, kde jsme kopali zákopy a budovali bunkry,“ vypráví Šabata.

Poválečná atmosféra v Brně plná nadějí a ideálů ho dovedla až do komunistické strany. Stal se jedním z vůdců studentské samosprávy, která se tehdy změnila ve složku komunistického svazu mládeže. „Naši studentskou samosprávu vedl člověk, který kolem sebe seskupil lidi s radikálními myšlenkami. A protože on byl komunista, stali jsme se komunisty také,“ vysvětluje Šabata svůj vstup do strany. Mladí komunisté tehdy podle Šabaty požadovali revoluci. Ovšem ne proletářskou, ale národní. „Měla to být československá cesta socialismu. S parlamentem, bez kolchozu, bez proletariátu, bez diktatury,“ zdůrazňuje Šabata.

I kvůli této představě byl z komunistického převratu v roce 1948 nadšený. Na krátkou dobu se dokonce stal členem krajského výboru Národní fronty. Strana, které ze začátku tolik věřil, ho ale velmi rychle zradila. „Zjistili, že nemám ten správný třídní původ. Můj otec měl totiž velké hospodářství. Zařadili mě proto mezi takzvané šlingovce pojmenované po tajemníkovi Ottovi Šlingovi, kterého tehdy policie v Brně zatkla za rozvracení státu,“ říká Šabata.

V té době mu poprvé došlo, že v tehdejším systému není všechno v pořádku. Kvůli informačnímu embargu dlouho nevěděl, co komunistické diktatury páchají jinde ve světě. Oči mu otevřel až kamarád, který se jednoho dne vrátil z Leningradu. „Vyprávěl mi o teroru. Ta doba byla prosycena tolika strašnými událostmi, například zjištěním, že byl Tito krvavý vrah, že se nám poprava Milady Horákové zdála jako běžná věc. I když teď vím, že nebyla,“ kroutí hlavou Šabata, který v roce 1953 přijal Stalinovu smrt jako velkou úlevu.

Když pak začal v šedesátých letech pracovat na Filozofické fakultě dnešní Masarykovy univerzity, upozornil na sebe vysoce postavené komunisty. Ovšem ne díky zásluhám, ale kvůli jeho tehdejšímu politologickému výzkumu. Komunističtí funkcionáři z něj rozhodně nebyli nadšeni.

Nevěřili straně

„Chtěli jsme zjistit, jestli členové strany stojí za tezí, že generální linie strany byla vždy správná. Ptali jsme se jich proto, zda si myslí, že jim lidé věří. Prokázalo se, že naprostá většina komunistů míní, že lidé straně nedůvěřují,“ upozorňuje Šabata. Výzkum dokázal, že strana ztratila kontakt s realitou. Na základě tohoto zjištění se začalo ve straně tvořit revizionistické hnutí. Jeho příznivci požadovali obnovu politické svobody a tržních vztahů. „Při tom všem jsme chtěli zachovat socialismus. Chtěli jsme zůstat ve Varšavské smlouvě, ovlivňovat procesy v dalších zemích a šířit tam reformní myšlenky,“ vysvětluje Šabata.

Revizionistický proud nakonec šanci nedostal. Utnula jej invaze sovětských vojsk v srpnu 1968. Šabata se ani poté nevzdal a za osmačtyřicet hodin dokázal svolat sjezd všech československých delegátů komunistické strany. Ti invazi jednoznačně odsoudili. „Vláda pak ale přijela zpátky z Ruska s tvrdými pravidly sepsanými v takzvaném Moskevském protokolu. A obnovil se starý režim,“ vzpomíná Šabata. Jako jeden z mála proti přijetí protokolu ostře vystoupil a definitivně se tak zařadil na jedno z prvních míst v seznamu odpůrců režimu.

Musel proto odejít ze strany i z univerzity a začal se živit jako dělník. Pracoval například na stavbě plaveckého stadionu za Lužánkami. „Bylo to půvabné. Vůbec jsme se nesedřeli. Byly dny, kdy jsme jen seděli v hospodě. Tehdy jsem se naučil pít pivo,“ usmívá se Šabata a tvrdí, že se nikdy necítil jako oběť režimu, ale spíše jako bojovník.

Svých reformních snah se nevzdal. Vystupoval na studentských mítincích, psal a šířil manifesty. Režim mu to toleroval jen do roku 1971. Pak ho vyšetřovatelé obvinili z podvracení republiky a poslali ho na šest a půl roku do vězení. „Nebyla to procházka růžovým sadem. Když se mně a kolegům na pražských Borech podařilo propašovat ven několik výzev, přestěhovali nás do Litoměřic. Tam jsem byl na cele, ze které jsem se téměř nemohl hnout, s nějakým psychopatem,“ vzpomíná Šabata.

Z vězení jej pustili po pěti letech. Jako dobré gesto na den lidských práv v prosinci 1976. Jen pár dní před vznikem Charty 77. „Ve vězení jsem plánoval, že získám stovky lidí pro otevřené vystoupení. Počítal jsem s tím, že na ně režim zaútočí, a tím opozici zviditelní před národem. Vyšel jsem ale z vězení a ono to už bylo hotové,“ vypráví Šabata. Krátce nato se stal mluvčím Charty 77. A přišel další trest. Za svou aktivitu si musel ve vězení odsedět zbytek trestu.

První hnutí

Po druhém návratu z cely mu bylo jasné, že se režim dřív nebo později zhroutí. Na konci osmdesátých let vzniklo jedno z prvních opozičních uskupení Hnutí za občanskou svobodu a Šabata se v něm začal angažovat. „Byl jsem přesvědčený, že mě za to zase zavřou. Krvavé potlačení nepokojů v Pekingu jen pár měsíců po založení našeho hnutí nám dokazovalo, že v komunistické straně stále existuje křídlo, které by takové provokace tvrdě potrestalo. Ale také jsme věděli, že pokud by se nás opravdu pokusili umlčet, jen to urychlí vývoj a pád diktatury,“ vysvětluje Šabata, proč se pustil do zakládání opozice a otevřené kritiky režimu.

Když v dubnu 1989 v Brně vzniklo Občanské fórum, bylo představitelům komunistické strany jasné, že nemají dostatek sil, aby protestující davy zastavili. A tak přišel 17. listopad a zákrok policistů proti demonstrantům na pražském Václavském náměstí. O dva dny později sepsal brněnský disent výzvu, aby lidé přišli proti zákroku v Praze protestovat na náměstí Svobody.

„Hned mě zatkli. Ale bylo to moje nejhezčí zatčení. Hlídal mě poručík a já jsem se ho zeptal, jestli jsou na náměstí nějací lidé. Mlčel. Naléhal jsem na něho a on jen řekl, že tam nějací lidé jsou. Tak jsem se zeptal kolik. Nakonec mi odpověděl: ,Pane doktore, je tam plné náměstí.‘ V tu chvíli jsem věděl, že to konečně přišlo,“ vzpomíná Šabata. Policie ho po pár hodinách propustila a další den už stál jako řečník a jediný brněnský mluvčí Občanského fóra mezi davem na náměstí Svobody.

Další boj

Na tehdejší události vzpomíná Šabata rád. Ne vše ale bylo tak ideální, jak se mohlo v prvních chvílích zdát. V Brně se totiž listopadová revoluce změnila také v boj představitelů disentu o to, jak má vypadat budoucí uspořádání. Část požadovala revoluci antikomunistickou, kterou by provázely velké čistky a zákaz KSČ.

V čele antikomunistické skupiny stál Šabatův přítel Petr Cibulka. „Byli to mladí lidé, kteří nevěděli, jakými procesy politika funguje. My jsme si museli společnost teprve získat. Ne všichni měli revoluční náladu,“ vysvětluje Šabata důvody rozkolu. Podle něj by zrušení komunistické strany neodpovídalo myšlenkám tehdejší revoluce. „Chtěli jsme přece absolutní svobodu. Komunisté měli dostat šanci ukázat, jestli je tu lidé chtějí. Museli jsme je porazit v regulérních svobodných volbách. Zákaz by byl nesmysl,“ zdůrazňuje bývalý disident.

Cibulka tehdy Šabatu prohlásil za bývalého komunistu, který se snaží na postech udržet bývalé funkcionáře. Tím přátelství mezi oběma muži skončilo. Kvůli této rozepři se dokonce Šabata jako jeden z vůdců revoluce málem nedostal na volební kandidátku Občanského fóra. „Jeden student ale velkomyslně ustoupil, a tak jsem se posunul alespoň na poslední, třicáté místo. Získal jsem pak nejvíce preferenčních hlasů a díky tomu jsem se dostal do parlamentu,“ vzpomíná Šabata.

Měl tak příležitost konečně dělat politiku, kterou chtěl. Mezi lety 1990 a 1992 také působil ve vládě Petra Pitharta ve funkci ministra bez portfeje. „Konečně jsem se mohl podívat do kuchyně a zjistit, jak se dělá politika,“ pochvaluje si Šabata, který je otcem disidentky a bývalé zástupkyně ombudsmana Anny Šabatové.

V politice zůstal i po odchodu z vlády a rozdělení Československa a v roce 1997 vstoupil do ČSSD. Na svou politickou kariéru teď vzpomíná už spíše z pozice filozofa, publicisty a spisovatele. „Dopsal jsem esej, kterým se snažím vyrovnat s rokem 1968. V létě bych ho rád vydal jako knihu. Plánuji také napsat knihu o fenoménu českoslovenství od Masarykovy republiky. To je můj plán na zbytek života,“ říká Šabata.

Autor: Vendula Jičínská

2.3.2009 VSTUP DO DISKUSE 5
SDÍLEJ:

Ministr Jurečka odvolal ředitele Povodí Moravy. Nebyl spokojen s jeho vedením

Brno, Praha – Ministr zemědělství Marian Jurečka ve středu odvolal generálního ředitele státního podniku Povodí Moravy Jana Hodovského. Ministr podle všeho nebyl spokojený s výsledky jeho práce. „Generální ředitel nedokázal čerpat finanční limity pro Povodí Moravy ze státního rozpočtu, časté byly chyby v zakázkách a často se střídali také ředitelé na klíčových postech podniku," nastínila důvody odvolání mluvčí ministerstva zemědělství Markéta Ježková.

Operátoři odmítli levné volání pro Brno-střed. Je to kartel, tvrdí radní Bartík

Brno – S velmi výhodným voláním pro obyvatele Brna-středu neuspěla tamní radnice u českých mobilních operátorů. Do středečního posledního možného termínu pro podání nabídek vedení městské části neoslovil ani jeden z nich. Radnice ale svou snahu nevzdává.

AKTUALIZUJEME

Zemřel brněnský jazzman Jaromír Hnilička, bylo mu 84 let

Brno – Zemřel jazzový trumpetista a skladatel Jaromír Hnilička, bylo mu 84 let. Informovalo o tom brněnské studio Českého rozhlasu, s nímž Hnilička po desetiletí spolupracoval. Na rozhlasové budově v Beethovenově ulici zavlála černá vlajka.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies