Vítěz, vítěz, vítěz. Ve své volejbalové kariéře neslyšel legendární Karel Láznička snad nic jiného. Jako hráč a trenér brněnské Zbrojovky i československé reprezentace vyhrával, co se dalo. Téměř neustále si tak mohl užívat pocity oslavovaného borce. Teď si ve Šlapanicích u Brna užívá důchodu. Příběhu velké sportovní osobnosti, která ve čtvrtek oslaví osmdesáté narozeniny, se věnuje Deník Rovnost v dalším díle seriálu Patnáct minut slávy. Kdyby se v roce 1929 nepřestěhovali rodiče s ročním Kájou z jihomoravské dědinky Skorotice do Šlapanic na Brněnsku, možná by svět nikdy nepoznal, jaká kouzla se dají pod vysokou sítí dělat. Právě ve Šlapanicích totiž v roce 1943 tehdy patnáctiletý Láznička založil s přáteli klub, ze kterého se za pár let dostal až na volejbalový Olymp.

Nechybělo však mnoho, a Lázničkovo jméno by si místo volejbalových fanoušků pamatovali příznivci plavání. „Když jsem byl ještě školák, rozhodoval jsem se mezi volejbalem a plaváním. V zimě jsem ale musel dojíždět ze Šlapanic na bazén do Brna, a tak jsem mohl trénovat jenom třikrát týdně. Brňáci tam mohli chodit každý den, takže jsem mezi nimi extra nevynikal a neuspokojovalo mě to,“ popisuje Láznička. Jako sokol si sice vyzkoušel i basketbal, tenis nebo házenou a dařilo se mu také v atletice při vrhu koulí nebo hodu diskem, ale nakonec ho plně pohltil volejbal.

Šlapanický klub ale vznikl za války a sokolovna byla zavřená. Sportovci tak neměli pro přípravu právě ideální podmínky. „Do listopadu jsme vždy hráli venku a v zimě jsme se pak věnovali tomu, co šlo. Takže jsme chodili spíš po hospodách, kde jsem se aspoň naučil kulečník, šachy a kuželky,“ směje se Láznička.

Rozkvět zažil šlapanický volejbal po válce. V roce 1948 postoupil tým do tehdejší nejvyšší zemské soutěže, moravské ligy. Na další úspěchy v dresu Šlapanic si ale už vyučený obchodní příručí Láznička nepočkal. Musel narukovat do Brna na vojnu. Vojáci si brzy všimli, že zelenou uniformu oblékl jeden z nejlepších volejbalistů. A tak se ani v Brně Láznička dlouho neohřál. „Hned zezačátku jsme jeli na turnaj do Prahy reprezentovat Moravu. Hrál tam pražský, brněnský a bratislavský tým. Všechno jsme vyhráli a mě asi i díky tomu do týdne převeleli do Prahy,“ vypráví sportovec.

Jako hráč Armádního tělocvičného klubu (ATK) získal své první dva tituly mistra Československa ve volejbalu a poprvé nakoukl do reprezentace. Hned po vojně, v roce 1951, se však vrátil na jižní Moravu – do brněnské Zbrojovky. S ní vyhrál jako hráč a trenér československou nejvyšší soutěž ještě pětkrát a dvakrát zvítězil i v Poháru mistrů evropských zemí. Největší úspěchy si však připsal v dresu se lvem na prsou. První velkou reprezentační akcí pro něj bylo mistrovství světa v Moskvě v roce 1952. Čechoslováci tehdy skončili druzí za svými největšími rivaly – domácími Sověty.

O tři roky později československé národní mužstvo vyhrálo zlaté medaile na mistrovství Evropy v Bukurešti, ale ta nejlepší odveta za moskevskou finálovou porážku se reprezentantům povedla až na světovém šampionátu v Paříži v roce 1956. „To byl můj největší úspěch. Do finále se kvalifikovalo deset týmů a hrálo se systémem každý s každým. Na zápasy chodilo až pětadvacet tisíc diváků a my jsme ani jednou neprohráli. Na tohle mistrovství se zlatou medailí vzpomínám nejradši,“ říká Láznička.

Rivalita se Sověty

Do paměti se mu vrylo nejen proto, že byl jedním ze strůjců fenomenálního úspěchu československého volejbalu, ale i proto, že národní mužstvo dokázalo pokořit reprezentaci Sovětského svazu. „Když jsme hráli s Rusákama o první místo, obcházel jsem spoluhráče s tím, aby po zápase nebylo žádné velké skákání a radování. Chtěl jsem, abychom jim ukázali, že je to pro nás samozřejmé, že jsme s vítězstvím nad nimi počítali,“ směje se člen Síně slávy brněnského sportu. Přesvědčit spoluhráče se mu podařilo a na palubovce stařičké pařížské haly Palais de Sports se bujaré oslavy nekonaly. Brněnský volejbalista si alespoň hned po rozhodujícím zápase doběhl pro památný míč, který má vystavený ve své domácí síni slávy.

Když nebyly velké oslavy na hřišti, o to větší bylo vítězné křepčení v šatně a po návratu do Československa. Plný brněnský stadion v brněnské Kounicově ulici přivítal Lázničku ovacemi vestoje. „Že bych byl obsypaný děvčaty, to zase ne. Ale zdravil jsem pro jistotu každého, koho jsem potkal, aby si o mně nemysleli, že jsem nafoukaný,“ vypráví fenomenální volejbalista. Jako reprezentant a mistr světa si prý popularitu mezi sportovními fandy moc nepřipouštěl. „Samozřejmě to bylo příjemné, ale na slávu jsem moc nedal, bral jsem to normálně. Tehdy jsem se díval hlavně dopředu, co bude dál,“ vysvětluje Láznička. A dál toho bylo pořád dost, například titul mistra Evropy z pražského šampionátu v roce 1958.

V brněnské Zbrojovce byl Láznička nenahraditelnou oporou. Také proto, že mnoho sezon tým absolvoval jen v sedmi až osmi hráčích. „Nás, co jsme hráli za první mužstvo, bylo málo. Ale nevadilo to, protože se nestalo, že by byl někdo nemocný. A také jsme měli skvělou partu, což bylo moc důležité,“ tvrdí úspěšný brněnský volejbalista.

Jeho výkony obdivovaly při ligových i reprezentačních kláních tisíce fanoušků. Málokdo z nich přitom věděl, že mu k dobrému fyzickému rozpoložení pomáhal i pěnivý mok. „S trenéry jsem si domluvil, že si mohu dát po obědě občas pivo. Přece jen je to pak jiné trávení. Za války matka dokonce pivo vařila doma, takže jsem na něj byl zvyklý už odmala,“ usmívá se Láznička. Jako hrající trenér působil v brněnské Zbrojovce až do roku 1968. Ještě předtím, než odehrál své poslední utkání, oslavil čtyřicáté narozeniny. Dohromady zůstal Zbrojovce věrný, ať už jako hráč nebo trenér, obdivuhodných čtyřicet let.

Kromě pohárů, medailí a titulů je volejbalový rekordman hrdý i na to, jaké hráče se mu podařilo pro brněnský volejbal vychovat. Hvězdy jako Drahomír Koudelka, Pavel Schenk nebo Vladimír Petlák, ty všechny vypiplal právě Láznička. „Všichni začínali u mě, když jim bylo dvanáct let. Tehdy jsme s mládeží uměli pracovat lépe než dnes. Však mi taky na nábor přišlo třeba šest set dětí. Dneska mají problém jich sehnat pár desítek,“ říká nositel Ceny města Brna z roku 1998.

Trenér

Kromě trenérských úspěchů u brněnského mužstva sklízel ovace i na lavičce reprezentace, kterou vedl devět let. Na mistrovství Evropy v roce 1971 v Itálii dovedl Čechoslováky ke stříbrným medailím. „Za to jsem dostal první prémii. Bylo to rovných osm set korun,“ vzpomíná Láznička a dodává, že pro peníze se tehdy sport prostě dělat nedal. Československou reprezentaci trénoval i při evropském šampionátu v roce 1985. Tehdy skončilo národní mužstvo opět druhé a pro Československo i Českou republiku to byl dosud poslední historický medailový zápis.

Na své svěřence byl trenér Láznička přísný. Chtěl od nich ale jen to, co sám od sebe. Svědomitost, odhodlání, pečlivost a pracovitost. Ještě dnes někteří z hráčů vzpomínají na čtyřkilometrové veslování proti proudu nebo nekonečné zkoušení přihrávek, dokud nebyly dokonalé. „Vzorem pro mě vždy byli artisté. Ti si nemohou dovolit něco zkazit. Proto trénují pořád dokola, až se něco naučí perfektně,“ vysvětluje snahu o bezchybnost Láznička.

Při aktivní kariéře si sám ordinoval náročné tréninky. „Když chci vyhrát, tak to prostě musí být jisté. A protože jsem nebyl spokojený se svým podáním, před tréninkem jsem si třeba pětsetkrát podal, abych to vypiloval,“ vzpomíná. Aby měl na tréninky dost síly, jeho jídelníček rozhodně nevypadal tak, jako strava dnešních vrcholových sportovců. „Je pravda, že jsem vždycky říkal, že prasátko je nejkrásnější zvířátko. Samozřejmě jsem jedl i kuřata a ryby, jak dnes sportovci propagují. Ale ne pořád, to by byl přece stereotyp,“ myslí si Láznička. Vepřové tak uznávaný trenér bez obav doporučoval i svým svěřencům.

Zbrojovce dal Karel Láznička sbohem v roce 1991. Pak chvíli trénoval rakouskou reprezentaci, načež se vrátil do svého původního oddílu – SK Šlapanice. Za něj si také zahrál své poslední mistrovské utkání. V neuvěřitelných jedenasedmdesáti letech. „Jeli jsme k zápasu do Znojma a chyběl nám nahrávač. Tak jsem tam šel já. Protihráči samozřejmě zírali, někteří mě znali, někteří ne. Mysleli si, že když budu na bloku, tak přeze mě zasmečují. Ale to se mýlili,“ směje se muž, který si ještě před dvěma lety chodil zahrát fotbal nebo košíkovou s o půl století mladšími spoluhráči.

Kulatiny

Teď už si Karel Láznička jen užívá důchodu a ve čtvrtek dvanáctého června oslaví se svými přáteli ve Šlapanicích osmdesáté narozeniny. Kromě gratulací možná dojde i na vyprávění nezapomenutelných zážitků. Třeba na ten, jak jednou přijel do nejmenovaného jihomoravského městečka a v zápase, kdy byl na jedné straně on sám a na druhé šest místních volejbalistů, s přehledem zvítězil.

V novinách se pak prý objevil článek od jednoho místního funkcionáře, že „zesměšňuje budoucí strážce socialismu a dělá si legraci ze sportu, v němž jsme mistry světa“. V zápase jednoho proti šesti byl prostě Láznička neporazitelný. „Nikdy v životě jsem to neprohrál, tak co jsem měl dělat. Vždyť jsem jednou sám porazil i ženskou volejbalovou reprezentaci,“ usmívá se při vzpomínkách slavný sportovec.