VYBERTE SI REGION

Z ruské fronty si odnesl zásah ekrazitkou a kratší nohu

Antonín Galla (za svobodna Komárek po matce), houslař nejdříve v Košících, pak v Brně na Cejlu, po II. světové válce na Mečové, sloužil v I. světové válce u 8. pěšího pluku. Byl jak na ruské frontě, tak po návratu z lazaretu v Polsku i na italské.

25.6.2014
SDÍLEJ:

Válečná paměť - Antonín Komárek (vpravo).Foto: Archiv Zdeňka Loučky

V dětství jsem na jeho vzpomínky příliš zvědavý nebyl, ale některé detaily si vybavuji. Všechno ale bylo zachováno, protože byl i písmák a sepsal autobiografický román z tohoto období "Osmáci". Zajímavostí je, že strojopis těchto románů, který uchovávám, byl psán na psacím stroji otce paní doktorky Mileny Flódrové. Naše dvě rodiny se tehdy přátelily, hojně stýkaly a chodily na výlety. Já jsem měl možnost paní doktorku poznat až na křtu výše zmiňované knihy.

Na fotografii je můj děda se svým otcem, na druhé je v lazaretu v polském Těšíně v roce 1915, kde si léčil zranění z ruské fronty. Byl zasažen do kyčle ekrazitkou (dodnes přesně nevím, o co jde), do smrti kulhal a měl kratší nohu. Z italské fronty se vrátil s prostřelenou dlaní, takže už nikdy nenarovnal prsty a přesto se jimi slušně živil po celý zbytek života jako umělecký řemeslník.Válečná paměť - Antonín Komárek

Za I. republiky se na italské bojiště ještě jednou vrátil, jako památku si přivezl rezavý vojenský bodák, který tam někde v trávě našel, a ten opatruji ve svém rodinném muzeu. Pro úplnost ještě dodám, že v pozůstalosti mám ještě třetí román, v kterém opisuje události v Brně za Protektorátu, kdy bydleli na dnešní "Jarošce".

Jako přílohu přikládám jednu kapitolu románu.

Zdeněk Loučka, vnuk Antonína Gally

Antonín Galla - Osmáci

II.

Hlučně zaklepav, vstoupil pěšák Komárek na vyzvání: „Herein!" do kanceláře velitele setniny, poručíka Jelínka, kde v té době byli velitel s šikovatelem skloněni nad nějakými papíry.

Poručík poslal šikovatele na chodbu, aby chvíli počkal, že bude brzo hotov.

Sotva zapadly za šikovatelem dveře, obrátil se poručík na Komárka s otázkou: „Tak teď mně povězte, jak to bylo. Ale pravdu, jenom pravdu a žádné pohádky, to víte, že to nemám rád."

Komárek vyprávěl známou historii o tom, jak mu řekl ráno šikovatel vole. Když byl u konce, zeptal se ho poručík: „Teď mně řekněte, Komárku, proč jste vy tak drzý?"

„Já byl tak drzý, pane lajtnant, jako von na mě sprostý."

„Kdo von?"

„Von, feldvébl."

„Člověče, nemluvte tak blbě, jste přece dost starý voják, abyste věděl, že v takovéto situaci se nemá takto mluvit, že si tím nepolepšíte, darmo pohoršíte."

„Já tak blbě dřív nemluvil, ale čím déle jsem na té vojně, tím mluvím blběji, zkrátka, zblbnu tu načisto."

„Komárku, nežvaňte, chtěl jsem s vámi rozumně promluvit. Přivádíte mne do velkých rozpaků; podle služebního řádu vás mám nechat zavřít, zavřít, až budete černý!"

„Tak mě, pane lajtnant, zavřou a třeba zavřou, až budu černé."

„Sakra, chlape, neotravuje, snad si nemyslíte, že bych vás nezavřel, kdybych nevěděl, koho mám před sebou. Vás bych zavřením nenapravil, vy při vaší prohnanosti byste mně to  zavření osladil, vy byste mně nadělal z kompanie něco, co bych nedal ani za rok dohromady. Vy si myslíte, že vás neznám, že nevím, co jste zač. Tak, jako jste otrávil dnes šikovatele a budete ho ještě otravovat, tak byste otravoval i mne. Dali nám kázeňské řády, dali nám moc proti všem nepořádným chlapům, ale proti takovým, jako jste vy, jsme bezmocni. Jste jako úhoř, něco zaviníte, ale umíte v tom chodit tak, že jsme na vás krátcí."

„Já vám nerozumím, pane lajtnant, co tím myslíte, mně feldvébl nadával a já jsem mu jenom odpověděl, ale nechtěl jsem nic více udělat."

„Mlčte, Komárku, mlčte, raději si promluvme rozumněji..  Vy jste mrzák, vás doktoři vyhodili znovu k pluku a ženu vás do pole, vám na ničem nezáleží. To mně přiznáte."

„Ano, pane lajtnant."

„podívejte se, já jsem váš krajan, jsem váš představený a jsem k tomu Čech jako vy. Víte vy, jaké my tu máme postavení? Nahoře žádají po nás přísnost, komisnost. My se snažíme dělat službu, ale tak, abychom vyšli i s vámi, s našimi krajany, s našimi lidmi. My vás šetříme, že jste Češi jako my a vy nás nechápete, hážete nám klacky pod nohy, díváte se na nás stejně jako na německé důstojníky. V důsledku vaší tiché revolty a vaší, jak bych to řekl, pasivní resistence, máme nejšpatnější kompanie právě my, čeští velitelé, netrpíme však jenom my, ale i vy. A proto jsem si vás dal zavolat, poněvadž vím, že jste jeden z těch, kteří mně rozbíjejí kompanii, zavádějí nepořádek, podlamují disciplínu a chtěl vám to říci v dobrém. Nechci to z vás vytloukat tresty, důvody jsem vám již řekl. Věřte, že jiný s vámi již zatočil, ale já s vámi cítím, já s vámi chci vyjít po dobrém. Proto jsem vám chtěl dnes domluvit, abyste toho všeho nechal."

Komárek neodpovídal …

„Tak co, Komárku, co neodpovídáte?"

„Nemohu, nesmím."

„Proč byste nesměl?"

„Zavřeli byste mne."

„Nezavřeme, mluvte, mluvte co chcete, ručím vám za to, že se vám nic nestane. Mluvíme soukromě a ne služebně. A mne by tak zajímalo dostati se blíž k vašim srdcím, abych vám všem porozuměl, abych s vámi všemi mohl dobře vycházet."

„Tak já se podívám, jestli někdo neposlouchá za dveřma", prohodil Komárek. Otevřel dvéře, za dveřmi však nikoho nebylo. „Tak jste řekl, pane lajtnant, že mohu mluvit jak chci?"

„Ano."

„tak, pane lajtnant, tak anebo podobně, jak vy se mnou dnes mluvíte, mluví s náma ti chytřejší oficíři. Říkají nám: „Chlapci, my jsme Češi jako vy, my to s vámi myslíme dobře, poslouchejte nás, umožněte nám lehčí službu a my za to budeme na vás hodní." Dobře, dělali jsme jim pomyšlení, to víte, pane lajtnant, kompanie neexecíruje dobře tenkráte, když to chce důstojník, ale jenom tenkráte, když to chce kompanie sama. Jenomže těmto chytrákům jsme skočili na špek. Oni se ukazovali se svými dobrými kompaniemi. Dostávali nebezpečné úkoly v poli, tam se vyznamenali. Chlapi přitom zařvali a ti chytří oficíři, ti naši vlastenci si odnesli medaile, někteří i frčky na límci. A naši kluci tam hnijou. To dělali ti chytřejší oficíři, ti hloupější si postavili a staví hlavu a chtějí to z nás vytlouci, chtějí hrozbami a kriminálem nás naučit bránit vlast."

„A tito druzí, Komárku, to škaredě odskákali, ty jste odpravili sami, z těch bylo mnoho zastřeleno vlastními lidmi."

„neměli být tak hloupí, měli být tak chytří jako ti první. Jako ti praví naši inteligenti, ti, co to s námi vždycky umějí, v míru i ve válce."

„Co, člověče, vám ta inteligence udělala?"

„Ona sama nic, ale ti naši takzvaní inteligenti, které máme i tu na vojně před sebou. Před válkou nám dělali generály, říkali nám: „Pojď, ty hloupoučký lide, my jsme inteligenti, my tě povedeme. My jsme probudili národ; nebýt nás, byl bys utonul, ty český človíčku!" – A nyní, když byste měli vystoupit a nás vést, tak nás neznáte. Stačilo, že vám dali frčky na límec a oficírskou lepší menáž, než máme my a už mezi námi udělali rozdíl. Rozdíl, který vás staví vysoko nad nás a nás učí nenávidět vás."

„Ve všem nemáte, Komárku, pravdu, řekněte mně, co byste, vy chytráku, dělal na mém, anebo lépe řečeno, na našem místě?"

„Ulehčil bych lidem aspoň celou tu bídu, těm lidem, o nichž říkám, že jsou to mí krajané a nedělal bych drába."

„Žádného drába neděláme."

„Děláte."

„Konáme jen svou povinnost."

„Více než povinnost, mnozí z vás snaží se být papežštější než papež."

„Není to tak! Podívejte se, Komárek, když se začneme nějak nápadně chovat, vám ulevovat, přijdou nám na to, vymění nás, dají vám důstojníky cizí a ti vás budou teprve honit a týrat. My naproti tomu, kde můžeme, vám službu ulehčujeme, my vás chráníme, vaše těžká provinění, na které jsou i těžké tresty, kryjeme. Sami se tím vystavujeme nebezpečí a vy to nechcete uznat. Ještě nás za to nenávidíte."

„Sakra chráníte", procedil skrze zuby Komárek. „Upřímně vám řeknu, pane lajtnant, že by všechny ty kopance a ty facky, co jsme na vojně dostali, tak nebolely, kdybychom je byli dostali aspoň od cizích oficírů."

„Jaké facky, já o nic nevím, sám jsem to nikdy neviděl, že by náš důstojník někoho fackoval."

„Máte pravdu, vy jste to nikdy, pane lajtnant, neviděl, to jenom my viděli a hlavně cítili."

„Já sám jsem, Komárku, takový případ neviděl. To jste si vycucal z palce!"

„Nevycucal! Povím vám takové případy a přejete-li si, dovedu vám svědky, kteří to potvrdí. Ostatně najdu případ, o kterém budete i vy vědět, pane lajtnant. – Když jsem byl ponejprv v poli, byl jsem tam s jedním pražským plukem. Měli jsme za velitele setniny jednoho nadporučíka. Ačkoliv byl inženýrem, zavedl nás v noci na pochodu do močálů, poněvadž nerozuměl řádně mapám. Celou noc jsme ve vodě mrzli. Předtím jsme nedostali nic k jídlu a když jsme poslali k němu deputaci, aby nám dovolil otevřít konservy, že máme hlad, deputaci skopal a nadal nám: „Vy socani, běžte si za vašim Soukupem!" – Na vánoce jsme dostali tři bedny dárků, z toho nám rozdal jednu a ty dvě si ponechal sám. Byl to český študovaný člověk."

„To je ale jen ojedinělý případ", ozval se poručík, hlučně přecházeje po světnici. Občas se podíval, jestli někdo neposlouchá za dveřmi.

„Není, mám jich víc", vyskočil Komárek, „a ty skončili tragičtěji. Vy jste musel znát, pane lajtnant, nadporučíka Trucanovského u našeho pluku."

„Znal jsem ho."

„Ten, když jsme byli v Cholmu v reservě, tak i v neděli, když bylo volno, nás vyhnal na execírák. Když ti staří fotři již nemohli pochodovat a hlava jim klesala, strkal jim pod krk bajonet."

„Toho jste, Komárku, u Rudky Mistryňské odstřelili."

„Né za to, pane lajtnant, já tam takráte byl, -né, abyste si myslel, že já po něm střelil,                  -ale já vím, proč po něm naši kluci stříleli. Měl něco většího na svědomí. – Měli jsme u kompanie staršího pantátu, myslím, že z Bystrca byl. Na toho nějak zanevřel náš cuksfíra. Kdykoliv přišli na nové místo, první bylo cuksfírovo: „Marš táto, kopat latrínu!" Kopal ji strejda jednou, kopal ji dvakrát a kopal ji po třetí. Ale u té Rudky: „Poslóchéte, pane cuksfír, nemyslíte, že so trocho staré, abech vám pořád kopal latríno, deť tade máte téch chlapů dosť, ať to nekeré udělá z nich."

„Né, ty pudeš tu latrinu kopat."

„A tentokrát nepudu!"

„Tak se hádali delší dobu; myslím, že by to nebylo špatně dopadlo, že by se snad byli domluvili, protože četař také nebyl zlý člověk. Ale za stromem ukryt poslouchal to jejich hádání náš slavný oberlajtnant.

Náhle vystoupil a povídá: „Vemte lopatu a běžte vykopat latrinu!"

Strejda se na něho podívá a povídá: „Pane oberlajtnant, já už ty latriny kopu kolik měsíců, měl be zasi nejaké ten mladé jít kopat, deť do ní kadí jako já."

„Kopat latrinu! Zazněl neúprosný rozkaz.

„Nepudu!"

Nadporučík se rozzuřil, zavolal dva nejblíže stojící vojáky, poručil jim naládovat a zařval: „Feuer!" Chalpi, byli to takoví mukli blbí, kteří by nestřelili ani do vrat, a tomu trefili rovnou do prsou. Měl doma pět děcek. Tak se, pane lajtnant, nedivte, že ho kluci při nejbližší příležitosti odkrágli."

„A co se stalo s tím cuksfírem, to neříkáte, ten byl také na tom vinen a že ten nebyl podle vás inteligent, tak tomu jste se nepomstili."

„Vidíte, toho, pane lajtnant, za týden odvezli do blázince. Právě, že to byl náš člověk, tak si to vzal k srdci a pořád blbnul: „Měl sem tu latrinu rači vykopat sám!" Tak dlouho jančil, až ho museli odvézt. To víte, ten oberlajtnant, ten by z toho nezjančil."

„Komárku, já jsem toho vašeho oberlajtnanta dobře znal a musím vám říci, že to byl před válkou moc dobrý a pořádný člověk. Byl na vojně strašně otráven, dohánělo ho to k takovému vzteku, až nepříčetnému, a pak nevěděl ani, co  dělá."

„Jednoduše si vylíval vztek na nás, na nás, kteří sme za to nemohli. Musel nás nechat zabíjet, aby byl nakonec zabit sám!"

„On pohrdal smrtí, jemu už to bylo jedno."

„Tak měl jít, hrdina jeden, a odkrouhnout nějakého toho panáka, který si vzpomněl a tu válku začal a né se mstít na nás."

Poručík skočil rychle ke Komárkovi, zacpal mu ústa a pohněvaně řekl: „Člověče, nežvaňte tak pitomě, přivedete mne ještě do kriminálu!"

„To ne, pane lajtnant, to se nebojte, to já bych mohl odpřisáhnout, že jsem myslel nějakýho toho panáka z řad našich úhlavních nepřátel."

„Nechme toho, Komárku, zašli jsme moc daleko a to nikdy nebývá dobré. Vraťme se nyní k vašemu případu. Tušil jsem a nyní jsem poznal, že jsem se nemýlil, kdo jste a co jste. Naše rozmluva mi to potvrdila. Doufám, že budete tak rozumným a nebudete mne vašim chováním nutit, abych byl tak tvrdým jako vaši bývalí velitelé. Já chci s vámi a s celou kompanií vycházeti dobře, ale nemohu také strpěti nějaké výtržnosti, které by křičely. Nemohu trpět, aby moje setnina byla jednou z nejhorších. My spolu uděláme nějaký kompromis. Jedna věc, která mne mrzí také u vás, jest, že mě stále a denně chodíte k marodce. Pan major přísně rozkázal, že nemám trpět žádných marodů. Co, prosím vás, u té marodky hledáte a co si od toho slibujete? Co je vám vlastně?"

„Já jsem, pane lajtnant, těžký marod. Před rokem jsem dostal ekrasitkou do břicha. Mám prostřelený břicho. Nejsem ještě zdráv a už mě hodili do maršky."

„A proč taháte za sebou pravou nohu a prášíte feldvéblovi do nosu, když máte prostřelený břicho?"

„Za prvé,pane lajtnant, prostřelený břicho po zemi tahat nemohu, o nejde a za druhé, já jsem tu šupu dostal bokem a to mám právo tahat nohu, protože mě bolí a pak to mám tak napsaný i v papírech, befundech, které mně dali ve špitále."

„A proč vás, hergot, poslali mně na krk, proč vás nepustí anebo nedají alespoň do invalidovny, když jste mrzák? Nejste vy p.v. (politisch verdächtig)?"

„To ne, pane lajtnant, jsem moc mladý na politiku. Přišel jsem ze špitálu ke kádru sem do Hermanstadtu o holi jako nevyléčitelný. Tady mě poslali k šéfarctovi a ten se mnou udělal zázrak! Zlomil nade mnou mou hůl, řekl „margýrant" a teď mne tu máte!"

„Ale proč vás poslali z nemocnice ke kádru, když jste nevyléčitelný?"

„Tam jsem si to prohrál, pane lajtnant, sám, se svým věčným nešťastným žvaněním. Ležel jsem v Těšíně, v pěkném, útulném špitále. Takový mladý chirurg si mne tam pěstoval jako vzácný kaktus. Přivezli mne těžko raněného a od pořád měl tu fixní ideu, že on to byl, který mne vyhojil. Já mu to nebral, byl jsem za to vděčen, že si mne všímá. Museli mně dávat nejlepší stravu. Když s nějakou novou vysokou návštěvou procházel naší světnicí, nikdy nezapomněl na mne ukázat a na mé papíry, ve kterých Němci napsali v nemocnici v Kovelu, že jsem nevyléčitelný. A já ho vyléčil, končil vždy chirurg. Chodit mně nedovolil. Celý den jsem četl, občas přišla tam na visitu od Červeného kříže „Černá Máry" a ta mne zásobila starými ročníky „Zlaté Prahy a Lumíru". Tak mně ta válka pěkně utíkala, že jsem skoro vážnou obavu, že ani toho bronzáka v této válce už nedostanu. Chodil k nám však takový starý dědek, byl už před válkou na pensi oberstabsarzt a ten nás tam prosíval."

„Co s váma dělal?"

„Probíral! Prosíval nás jako písek. Vždycky jich několik ze špitálu vyhodil, že už jsou zdrávi. Na mne si dlouho netroufal, ale také mu to jednou už bylo moc hloupé, že jsem tam tak dlouho. Náš chirurg s eza mne rval jako lev, že prý se nemohu ještě postavit na nohy.

Tak ať prý mne pošle na ortopedické oddělení. Tak mě tam poslali a tam jsem to hanebně prohrál."

„Jak to?"

„No, takto, pane lajtnant! Druhý den mne tam již vyhodili z postele, že musím k visitě.

Tak jsem se belhal k visitě. Přijdu vám do takového velkého sálu a tam stálo už několik naháčů jako u odvodu. Musel jsem se svléknout také. Řádně jsme promrzli než se přištrachal bachratý doktor v bílém plášti. Kolem něho bylo plno vykrmených spodních i vrchních sester. Každé se leskla papula jako špekem namazaná. Ten doktor byl velmi špásovitý a dělal si z každého maróda psinu. Vždy na každého řekl nějaký vtip a celý štáb těch jeho sester se vždy povinně zachechtal. Bavili se na náš účet. Přišla řada na mne. Pan doktor si přečetl moje papíry a povídá takovou jakousi českopolskou němčinou, kterou si dnes už ani nepamatuji: „Tak teď ten bauchschuss."

Trvalo mně to dosti dlouho, než jsem se o holi přebelhal přes půl světnice. Doktor měl dost času přemýšlet nad novým vtipem.

„No, pojď blíž, maličký", povídá, „neboj se, tady ještě není fronta!"

Světnicí zaburácel smích.

Nechal jsem smích doznět a pak klidně povídám: „Poznal jsem to hned, že tu není fronta."

„Jak pak?" kysele se zeptal doktor.

„Za prvé: na frontě jsem nikdy takové břicháče neviděl a za druhé, kdyby tu byla fronta, neřehtali byste se, ale byli byste všichni již dávno podělaní! No tak, a co vám víc, pane lajtnant, povídat, myslím, že jste si už domyslel, že jsem byl hned šupován k regimentu."

„Vy jste, Komárku, moc velká huba a to vám škodí; teď chápu, co mně bylo ze začátku záhadou, proč vy, takový šikovný chlap, jste to nedotáhl aspoň na kaprála. Dávám vám dobrou radu: „Učte se mlčet a pamatujte, že hlavou zeď neprorazíte."

„To bude těžké učení, pane lajtnant."

„To věřím, no nechme toho už dnes, Komárku, a ukončeme to. Tak poslechněte, vy mně přestanete chodit k těm marodkám, protože stejně, jak vidíte, vás tu neuznají. Budete s námi chodit na execírák s prázdným ruksakem, tak si lehnete do příkopu, aby na vás nepřišel pan major a budete to mít lepší než zde. Nebude nic dělat, budete se válet a já nebudu mít ostudu, že mám pořád marody. Já to druhým pánům řeknu, aby vás šetřili a budete ve všem podléhat jenom mně. Za to, jak jsem řekl, nesmíte chodit tvrdohlavě k marodce a nekazit mně ty mladé vojáky. Rozumíte, Komárku?"

„Rozumím, pane lajtnant, a prosím, abyste to hlavně řekl tomu tréňákovi."

„Jakému tréňákovi?"

„Tomu novýmu feldveblovi."

„Zas už začínáte. Nebojte se, i tomu to řeknu."

„Než s evšak dnes rozejdeme, Komárku, musím s vámi ještě jednu nepříjemnou věc vyřídit. Dostal jsem od pluku hlášení: U první ersacky během dvou dnů vyfasoval podvodným způsobem voják menší postavy dva pláště. Popis se hodí na vás. Praví se, že vojáku se to podařilo proto, poněvadž se měnili magacinéři. Voják předstíral se zdarem, že patří k první ersacce a že velitel ho pro tyto pláště posílá. Máme do 24 hodin najít pachatele. Věděl jsem, Komárku, že jste mnohého schopen, ale že kradete, to mě na vás mrzí."

„Promiňte, pane lajtnant, vy to nazýváte krádeží. Než jste se stal poručíkem, žil jste také mezi mužstvem a měl jste příležitost se přesvědčiti, že my říkáme krádež tenkráte, když někdo okradne kamaráda. Vše ostatní pro nás není krádež. U vás mně to ubírá na cti, u nás ne. Erár okrádají mnohem větší páni než jsem já a proto je přece nikdo nenazývá zloději. A já bych se měl cítit zlodějem? Vždyť já to jednou zaplatím, a těžko zaplatím. Zaplatím i to, co ti velcí ukradli."

„Kam jste dal ty pláště? Můžete je vrátit, aby je nemuseli platit magacinéři!"

„nemám je, poslal jsem je domů. Ti magacinéři je nebudou platit, to jsou moc chytří páni, ti vědí, jak si pomoct."

„Nač jste je posílal domů?"

„Pane lajtnant, ve čtrnáctém roku narukoval můj otec, já v patnáctém, matka mně předloni zemřela. Doma mám šest sester.Mé civilní šaty dávno už dali sedlákům za aprovisaci. Musím se tedy starat o to, abych si měl z čeho dát dát ušít šaty, až se vrátím z této vítězné války, ověšen metály, abych v nějakých hadrech nedělal hanbu své vlasti v naší vesnici."

„Chlape, nebásněte mi tady. Vidíte, tady bych vás mohl hned nechat sebrat a měl bych pokoj."

„To by nedělalo čest kompanii pana lajtnanta."

„To mně nemusíte povídat. Ještě teď naposledy vás chci krýt, naposledy, Komárku! Pak ale konec! Potom pozor! Pozor Komárku! Dnes odpoledne budou ti magacinéři hledat toho ....."

„Zloděje, pane lajtnant.."

„Když chcete, tak teda zloděje, v naší kompanii. Vy se seberete a půjdete ke mně do bytu, víte, kde bydlím, a budete tam až do šesti hodin. Rozuměl jste?"

„Prosím, pane lajtnant."

„Tu máte klíč od bytu a když tam přijde můj pucflek, moc mu nevypravujte, řekněte mu, že tam máte na mne do šesti počkat. Vůbec se žádným žádné řeči o tom, co jsme spolu mluvili!"

Komárek srazil podpatky, zasalutoval a odešel. Na chodbě se setkal se šikovatelem.

„Tak co, ty sviňa, cos vyfásl, co ti bét šict lajtnant?"

„Pan lajtnant mně byl šíct, že máme vždy, mluvíme-li o svojich představených, říkat pan, tedy pan lajtnant a né lajtnant,  a že když mě bude zase nějaká šarže nadávat volů anebo sviní, že se nemám hádat, ale že to mám služební cestou hlásit."

Šikovatel zlostí zbledl, chtěl něco říct, spatřil však poručíka, který vycházel z kanceláře a proto zasalutoval a mlčky odešel.

Autor: Redakce

25.6.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Tragická noční nehoda v Heršpické má dvě oběti a tři zraněné

Brno /FOTOGALERIE/ – Vážná dopravní nehoda se stala v Brně v noci na sobotu na křižovatce ulic Heršpická a Jihlavská. Zemřeli při ní dva muži, další tři lidé skončili se zraněními v nemocnici. Srazilo se osobní a nákladní auto.

Novoroční ohňostroj nad hradem Brňané neuvidí. Město akci zrušilo

Brno /ANKETA/ – Novoroční obloha nad Špilberkem rozzářená ohňostrojem Brňany na přelomu roku nečeká. Město ohňostroj zrušilo.

Nebezpečná ulice. Povolenou třicítku řidiči v Kuřimi překračují, stěžují si lidé

Kuřim – Při vjezdu do kuřimské ulice Pod Vinohrady upozorňuje dopravní značka, že povolená rychlost je nanejvýš třicet kilometrů v hodině. Jak ale ukázalo nedávné měření policistů, řidiči ji výrazně překračují. Rekordman tam jel víc než sedmdesátikilometrovou rychlostí.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies