VYBERTE SI REGION

Zdravotnice vzala pušku a šla do první linie

15. MINUT SLÁVY - Marie Lastovecká byla jedinou ženou, která bojovala v první linii v bitvě u Sokolova. Za dva dny oslaví v Brně devětaosmdesáté narozeniny

1.12.2008 3
SDÍLEJ:

Marie LastoveckáFoto: DENÍK/Tomáš Škoda

Českoslovenští vojáci se blíží k nepříteli přes zamrzlou řeku Mžu u vesnice Sokolovo. Je březen 1943 a boje druhé světové války na východní frontě vrcholí. Najednou se na vojáky snese dávka ze samopalu. Střílení neustává. Zraněný padá k zemi velitel druhé roty Jan Kudlič. V té chvíli nabije dvaadvacetiletá Marie Lastovecká svou ostřelovačskou pušku a během pár vteřin zničí německé kulometné hnízdo. Před šedesáti pěti lety tak zachránila mnoho vojáků 1. československého samostatného praporu, který dobrovolně bojoval v Sovětském svazu proti Němcům.

Dnes je Lastovecké osmaosmdesát let, je plukovnicí, žije v Brně a na své spolubojovníky nedá dopustit. Další díl seriálu 15 minut slávy přináší příběh nejlepší české ostřelovačky v druhé světové válce.

Lastovecká se narodila v roce 1920 v ukrajinské vesnici Horoděnka v rodině volyňských Čechů jako Marie Petrušáková. Už jako malá se nadchla pro techniku. „Byla jsem jako kluk. Všechny přístroje a stroje jsem rozebírala a zkoušela, jak fungují,“ vzpomíná. Do plánů dívky stát se řidičkou ale vstoupila druhá světová válka. Těsně před ní se Lastovecká seznámila se svým prvním mužem Michalem Ljalkou. Spolu utekli před německou okupací pracovat do města nedaleko Moskvy. Jenže ani tam nebyli v bezpečí před německými bombardéry a Sověti celé město evakuovali do střední Asie. S manželem tam pracovali v kolchozu až do roku 1942.

„Uslyšeli jsme výzvu, že Německo napadlo Sovětský svaz. Chtěli, aby se Čechoslováci, kteří tam žijí, dobrovolně hlásili do československé jednotky. Formovala se v Buzuluku. Můj manžel ke mně jen přišel a řekl: Maruško, já jdu do armády,“ líčí Lastovecká. Československou jednotku na Uralu založili důstojníci, kteří utekli z okupovaného území. Velel jí pozdější prezident socialistického Československa Ludvík Svoboda.

Talent od přírody

Po třech měsících přišla Lastovecké výzva, aby se k jednotce hlásila také. Začala tak její vojenská kariéra. „I zdravotnice se musely naučit zacházet s puškou, kdyby nás na frontě napadli. V rotě nás bylo šest a holky střílely většinou vedle terče. Pak dali pušku mně a já jsem prvními třemi výstřely trefila střed terče. A v té chvíli jsem za sebou slyšela, jak velitel roty říká Svobodovi: plukovníku, máme snipera,“ vysvětluje Lastovecká, jak se z ošetřovatelky stala střelkyní. Pušku ten den držela v ruce poprvé v životě.

Tři měsíce se pak zdokonalovala v ostřelovačském kurzu, ale říká, že střílení se naučit nedá. „Člověk musí mít pevnou ruku a dobrý zrak. Ale také cit. Neznamená to, že když zamíříte na střed, náboj tam doletí. Vždycky jsem tušila, kam zamířit,“ poznamenává plukovnice.

Po roce výcviku se jednotka vydala na dlouhou cestu na frontu. Z výcvikového střediska v Buzuluku se museli dostat do ukrajinského Charkova. Vlakem ale mohli jet jen část cesty, zbytek museli kvůli zničeným kolejím dojít pěšky. „Museli jsme pochodovat desítky kilometrů. Bylo to hrozné,“ vzpomíná na první zážitky z války. Vojáci šli hlavně v noci, aby je Němci nespatřili. Ani počasí k nim nebylo milosrdné. Foukal silný vítr a napadlo po kolena sněhu. „Kluci nesli samopaly na ramenou, únavou už padali. Odpočinuli jsme si vždy jen na deset minut a pochodovali dál. Voják ale odpočívá ve stoje. Jen si obrátí pušku a opře se o ni. Kdyby si totiž sednul, okamžitě by usnul a byl by s ním konec,“ zdůrazňuje Lastovecká.

Jejich cesta skončila ve vesnici Artěchovka, kousek od Sokolova. Jednotka se rozdělila na roty. První šla bránit Sokolovo, Lastovecká zůstala s druhou rotou v Artěchovce. „Dalekohledem na pušce jsem se dívala k Sokolovou a najednou vidím, jak se blíží pět německých tanků. Za chvíli už jsme slyšeli střelbu a Sokolovo bylo v plamenech,“ popisuje začátek bitvy.

První zásahy

Vojáci ze Sokolova museli kvůli německé přesile ustoupit a další den večer dostala druhá rota rozkaz k protiútoku. „Plazili jsme se přes zamrzlou řeku Mžu, která už na povrchu začínala tát. A najednou nás zastihla palba. To byla tak strašná palba! Jako sniper jsem šla do útoku vedle velitele. Toho ale zranili a já jsem v útoku pokračovala,“ vzpomíná Lastovecká. Přitisknutá k zemi tak natáhla pušku, zamířila směrem, odkud Němci pálili, a střílela. „A najednou bylo ticho. Byla tam tma, ale musela jsem zasáhnout posádku,“ domnívá se.

Lastovecká se poprvé ocitla uprostřed boje, přesto se nebála. V bojích nikdy neměla strach. „Byla jsem připravená a věděla jsem, že se na frontě střílí, že se tam i umírá. Bylo mi jasné, že válka není žádná procházka, že tam lidé krvácejí,“ říká Lastovecká. Na frontě má podle ní člověk jenom dvě možnosti. Buď přežije, nebo padne. „Nic jiného. Ještě může utéct, ale to na frontě neexistuje. To je zrada a to žádný voják nikdy neudělá,“ zdůrazňuje.
Nejblíž smrti byla právě u Sokolova. „Když začala palba, zabořila jsem si hlavu úplně do měkkého ledu. Šňůry nábojů lítaly tak těsně, že jsem slyšela, jak mi cinkají o přilbu. Když jsem se na ní pak podívala, byly na ní desítky rýh. Kdyby stříleli jen o centimetr níž, nezbylo by mi z hlavy nic,“ popisuje nebezpečí.

Lastovecká nemohla řeku opustit. Začala přimrzat k ledu a aby se neprozradila, tak se nemohla hýbat. „Najednou jsem viděla dva plazící se vojáky. A řekla jsem si, že je to konec, že jsou to Němci. V pušce jsem si nechala poslední náboj. Každý voják si ho tam nechává, aby se mohl zabít, kdyby se dostal do zajetí. Tak jsem si dala hlaveň pušky k hlavě, prst na spoušť, podívala jsem se naposledy na nebe a čekala jsem,“ vzpomíná. Plížící se muži však byli českoslovenští vojáci, kteří Lastoveckou odtáhli do bezpečí.

Kolik lidí Lastovecká u Sokolova zabila, neví. Nikdy z toho ale neměla výčitky svědomí. Už při výcviku věděla, že dostala pušku k tomu, aby střílela. „Procházeli jsme vesnicemi, které Němci vypálili. Mrtvé děti byly napíchnuté na kůlech nebo poházené ve studních. Těhotné ženy ležely v příkopech s rozpáranými břichy. Člověk, co tohle udělá, není člověk, ale bestie. Je ho třeba zlikvidovat, aby nemohl jít a udělat to v další vesnici,“ tvrdí Lastovecká.
Její jednotka se kvůli německému obklíčení musela vydat na strastiplný pochod ze Sokolova. „Došli jsme a vojáci usnuli na místě. A my, stejně vyčerpané, jsme jim ještě ošetřovaly odřené nohy. Sílu jsme našly hlavně v pocitu zodpovědnosti za toho druhého. Věděly jsme, že ti vojáci musejí jít bojovat do první linie,“ tvrdí Lastovecká a říká, že je vojáci brali jako své sestry a velmi si jich vážili. „Nikdo si nedovolil na nás ani ruku položit. Brali nás úplně jako rovné. To neexistuje v životě, ale dokonce ani v armádě. Jen fronta je jiná. Tam jsme věděli, že jde o něco ohromného. O něco, o čem budou psát dějiny,“ podotýká Lastovecká.

Bitva u Sokolova byla pro Lastoveckou první, ale také poslední akcí se zbraní v ruce. Svoboda se totiž rozhodl, že ženy do první linie útoku posílat nebude. Lastoveckou proto přeložili jako vedoucí zdravotnici k tankovému praporu. S ním také prošla památnou dukelskou operací, kde z bojiště odvážela raněné do nemocnice. „Bylo pro mě horší jít do boje a nemít zbraň. Ale nebála jsem se. Když se všude střílelo, padaly bomby a střepiny lítaly do všech stran, byla jsem smířená. Tři metry ode mě vybuchl granát a vojákovi úplně utrhl hlavu,“ líčí válečné hrůzy. Z Dukly si také odnesla půlcentimetrovou střepinu v hlavě.

Jako zdravotnice se pak zúčastnila i osvobození Ostravy. Na smrt, kterou měla denně před očima, si zvykla. „To neznamená, že by člověk otupěl. Je to ale samozřejmé, že lidé musejí umírat, když je válka,“ říká a zdůrazňuje, že vojáci ve druhé světové válce byli za svůj národ a vlast ochotní obětovat život.

Po válce se Lastovecká rozvedla se svým manželem, protože se rozhodl vrátit na Ukrajinu a ona chtěla žít v Československu. Zůstala u armády a v Praze chodila dva roky do zdravotní školy. Jako zdravotní sestru ji pak převeleli do Olomouce a v roce 1959 do vojenské nemocnice v Brně. Zanedlouho ale kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu způsobenému třemi a půl lety válečných strastí odešla do invalidního důchodu. Ve svých padesáti letech se provdala za přítele z nemocnice doktora Lastoveckého.

Práce v Čedoku

Po odchodu do invalidního důchodu začala dělat průvodkyni v cestovní kanceláři Čedok. „Nechtěla jsem sedět doma. Chtěla jsem se něco učit. A tak jsem šla na kurzy ruštiny. Když mě slyšel učitel, tak mě vyhodil ze třídy a řekl mi, ať se jdu přihlásit jako průvodkyně do Čedoku. Hned první den po dokončení kurzu jsem prováděla sovětskou výpravu po Brně,“ popisuje s úsměvem své další zaměstnání Lastovecká. Výpravy do zemí sovětského bloku prováděla asi dvacet let.

Na válku dnes nejčastěji vzpomíná s válečnými veterány. „Scházíme se asi čtyřikrát ročně. Jenže pořád nás ubývá. Vymíráme. Z více než tisícičlenné jednotky nás zbylo dvanáct,“ konstatuje smutně. Ostřelovačskou pušku odložila sice před více než šedesáti lety, je si však jistá, že se její muška nezměnila. „Asi před šesti lety za mnou přišel novinář, abych s ním šla na střelnici. A střílela jsem úplně stejně jako před šedesáti lety, nic se nezměnilo,“ podotýká nejlepší česká ostřelovačka druhé světové války.

Zapomenout na válku nemůže nejen kvůli snům, ve kterých stále bojuje na frontě, ale také kvůli podlomenému zdraví. „Když jsem byla mladá, tak to tělo zvládalo. Ale ve stáří se začaly objevovat důsledky spaní v kanálech plných vody a týdenního pochodování ve sněhu,“ upozorňuje. Hrozné podmínky ve válce jí také připravily o možnost mít děti. „Žádná z nás nemohla. Ale sama nejsem. Moc lidí se o mě stará. Letos jsem dostala Kříž obrany vlasti. Udělalo mi velkou radost, že lidé nezapomínají, že jsme pro ně bojovali,“ říká. O Lastoveckou se také vzorně stará Krajské vojenské velitelství v Brně. „Když mě vezli na předání vyznamenání, měla jsem obrovské auto, svého bodyguarda a luxusní pokoj v hotelu. Aspoň jednou jsem si vyzkoušela, jak chutná sláva,“ směje se plukovnice, která za dva dny oslaví devětaosmdesáté narozeniny.

Autor: Vendula Jičínská

1.12.2008 VSTUP DO DISKUSE 3
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Snad budou na řadě jiní. Další koláče by mě zruinovaly, smál se oslavenec Němec

Brno – Ráno donesl do brněnské kabiny koláč jako zápisné. A večer hokejový útočník Vojtěch Němec oslavil narozeniny se spoluhráči domácím extraligovým vítězstvím 4:3 nad Hradcem Králové. „Jsem zase o rok starší a je super, že jsme po dlouhé době vyhráli, splnilo se mi přání," povídal jedenatřicetiletý centr Němec.

Na pláže Brněnské přehrady chtějí zakázat vstup psům. Kvůli stížnostem plavců

Brno /ANKETA/ – Břehy Brněnské přehrady každé léto lákají tisíce lidí k odpočinku. Aby je nerušili pobíhající psi, chce radnice Kníniček vstup zvířat omezit.

Krokodýly přestěhují z vany zpět do terárií. Dostavuje se stanice Kamenačky

Brno-Židenice - Přestavba přírodovědecké stanice Kamenačky v brněnských Židenicích se blíží ke konci. Návštěvníky čeká nový skleník nebo terária s krokodýly.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies