VYBERTE SI REGION

Zlatou medaili z olympiády 1948 kropily slzy

Brno - Gymnastka Věra Růžičková startovala na londýnské olympiádě. Radost z velkého úspěchu jí kalil tragický osud reprezentační kolegyně.

14.7.2008
SDÍLEJ:

ZLATÁ DÁMA. Věra Růžičková z Brna získala v roce 1948 s týmem gymnastek zlatou medaili. Bylo to ale smutné vítězství.Foto: DENÍK/Ondřej Surý

Na olympiádu do Londýna v roce 1948 letěla Věra Růžičková jako náhradnice, přesto se nakonec stala jednou z těch, kteří vystoupali na stupně vítězů. Kdyby ale tehdejší členka zlaté gymnastické reprezentace mohla změnit minulost, nikdy by na olympiádě nestartovala. Do bojů o medaile totiž zasáhla jen kvůli tomu, že jedna z jejích týmových kolegyň Eliška Misáková cestou do Londýna onemocněla dětskou obrnou. Ještě v Anglii dokonce tehdy neléčitelné nemoci podlehla. Příběhu jediné Jihomoravanky se zlatou olympijskou medailí se věnuje Deník Rovnost v dalším díle seriálu Patnáct minut slávy.

Věra Růžičková měla ke sportu blízko už od dětství. Přestože se narodila v Brně, první sportovní krůčky udělala v severočeském Varnsdorfu. „Přestěhovali jsme se tam s rodiči, když mi bylo půl roku a do Brna jsem jezdívala jen na prázdniny. Tatínek byl amatérský sportovec a díky tomu jsem se naučila plavat, skákat do vody, lyžovat, hrát ping pong, košíkovou, prostě všechno,“ vzpomíná bývalá československá reprezentantka. Poté, co Němci v roce 1938 zabrali Sudety, musela s rodinou opustit domov. „Byla to strašně těžká doba. Za půl roku jsme prošli šest míst, až jsme se nakonec dostali zpátky do Brna,“ vypráví Růžičková.

Gymnastika až pak

Ještě než se nadobro rozhodla pro gymnastiku, věnovala se skokům do vody. A nebyl to pro ni jen tak ledajaký koníček. Ve čtyřicátých letech dokonce získala na československém mistrovství ve skocích do vody stříbrnou medaili. Kromě jiného se Růžičkové dařilo i v basketbalu, když za tým SK Židenice hrála jako dorostenka první ligu. Pomalu se však všestranná sportovkyně začala orientovat na gymnastiku.

„Na gymnáziu nás měla na tělocvik sokolka Marica Potočková a tehdy jsem konečně zažila pořádný tělocvik. Do té doby jsme měli učitelku, která při vstupu do tělocvičny maximálně odkládala klobouk,“ směje se Růžičková. Nová učitelka prý gymnazisty tak nadchla, že se po válce všichni přihlásili do Sokola. Teprve tam začala gymnastická kariéra drobné Brňanky. „Dokonce jsem se tam seznámila s mým pozdějším manželem. Byl gymnasta a přesvědčil mě, že musím nechat skoků do vody a věnovat se gymnastice. Vůbec totiž neměl rád vodu,“ vypráví Růžičková, která se vdávala už ve svých devatenácti letech. Manžel, který pracoval jako stavební inženýr, ji zároveň dělal osobního trenéra.

Nadějná gymnastka trénovala čtyřikrát týdně, vždy v pondělí, středu, pátek a neděli. Když Československá obec sokolská vyhlásila v roce 1946 dvouletou předolympijskou přípravu, musela navíc jezdit na víkendová soustředění do Prahy. „Dnes už je to pro zasmání. V pátek večer jsme šly na nádraží a tam jsme nasedly do přistaveného lůžkového vozu, který vyjel o půlnoci směr Praha. Byl ale připojen k osobnímu vlaku, takže jsme se tam kodrcaly celou noc. V šest ráno jsme vystoupily na nádraží a v osm už jsme stály v tělocvičně,“ vzpomíná Růžičková.

Před vysněnou londýnskou olympiádou nejdřív musela projít „konkurzem“. O účast v osmičlenném reprezentačním družstvu totiž usilovalo téměř sto padesát gymnastek. Dvacetiletá brněnská sportovkyně se nakonec do olympijské výpravy dostala. Jako náhradnice. „Byla jsem v družstvu nejmladší a jako jediná jsem byla vdaná. Vedoucí si proto mysleli, že bych to třeba nevydržela nervově,“ vysvětluje Růžičková. Ještě předtím, než mohla všem škarohlídům na olympiádě „vytřít zrak“, zúčastnila se velké sportovní akce ve Finsku. „Byla to taková gymnaestráda. Pro mě to byl první výjezd do ciziny po válce a byl to velký zážitek,“ vzpomíná bývalá reprezentantka. Díky finským závodům se dokonce podívala nejen do Skandinávie. Tedy ne ona, ale její fotografie. Organizátoři totiž vybrali snímek ze zahajovacího ceremoniálu, na kterém byla Růžičková v kroji, a otiskli ho na pohlednici. „Možná jsem se tak dostala do celého světa,“ směje se Růžičková.

Náhradnice

V první polovině roku 1948 už finišovaly přípravy na londýnskou olympiádu. Brněnská gymnastka předpokládala, že jako náhradnice do bojů pod olympijskými kruhy ani nezasáhne, maximálně bude pomáhat ostatním sportovkyním a podívá se po hlavním městě Velké Británie. Když už byla první část reprezentační výpravy v dějišti her a měla za sebou slavnostní zahájení, druhá část týmu, ve které byly i gymnastky, teprve nasedala do letadla směr Londýn.

„Šetřilo se, jak se dalo. Proto byli sportovci rozděleni na dvě skupiny,“ říká Růžičková. Už při letu se její reprezentační kolegyni Elišce Misákové udělalo špatně. To byla předzvěst něčeho, co si ani v nejhorších snech nedokázaly její kamarádky představit. Menší zdravotní problémy však zatím nenasvědčovaly žádnému vážnému onemocnění. „Mysleli jsme, že se jí prostě udělalo špatně z létání. V Londýně s námi ještě pár dní trénovala a pak to vypadalo, že dostala chřipku,“ vzpomíná Růžičková.

Stav jednadvacetileté Misákové se však začal prudce zhoršovat. Lékař československé výpravy se proto po poradě s anglickými doktory rozhodl, že ji převeze do nemocnice. Tam se potvrdilo podezření na dětskou obrnu. Tehdy neléčitelnou nemoc, která v mnoha případech končila smrtí. Reprezentantky byly onemocněním Misákové otřeseny. Z Věry Růžičkové se ale v tu chvíli stala pevná součást gymnastického družstva žen. „Byly jsme vlastně pod trojím tlakem. To, co se stalo Elišce, nás úplně vyvedlo z míry. Pořadatelé navíc měli obavy, abychom tam tu nemoc nezavlekly, a k tomu se od nás jako od sokolského družstva očekávalo, že půjdeme na medaili. S děvčaty jsme si řekly, že musíme bojovat za Elišku,“ vypráví Růžičková. Když gymnastky soutěžily, jejich kamarádka v nemocnici bojovala o život. „Lékař naší výpravy Zdeněk Hornof jí dokonce daroval krev, protože sám dětskou obrnu prodělal a byla naděje, že bude mít nějaké protilátky. Bohužel se to nepovedlo. My jsme vyhrály, ale Eliška svůj boj prohrála,“ vypráví smutně Růžičková.

Smrt Elišky

Velký úspěch československého sportu, olympijské vítězství týmu gymnastek, tak zůstal ve stínu tragického osudu Elišky Misákové. Ta zemřela pár hodin poté, co její kamarádky převzaly zlaté medaile a se slzami v očích si poslechly československou hymnu. „Její sestra, která byla také členkou družstva gymnastek, hned po závodě jela do nemocnice. Potom říkala, že Eliška už asi nevnímala, když jí říkala, že jsme pro ni vyhrály,“ vzpomíná Brňanka. Ona sama podala na olympiádě životní výkon. V neoficiální tabulce jednotlivkyň skončila šestá, na kladině dokonce zacvičila jako čtvrtá nejlepší. Osobní i týmový úspěch ji sice potěšil, ale smutek ze ztráty kamarádky to nepřebilo. Domů se gymnastky totiž vracely nejen se zlatými medailemi, ale i s urnou.
Náladu jí i ostatním zlatým medailistkám trochu vylepšila cena za vítězství.

„Dostaly jsme gramorádio, to byla tehdy úžasná věc. Všichni ho obdivovali a říkali, že to snad ani není možné, že ho máme,“ usmívá se Růžičková. Přestože jí bylo teprve jednadvacet let, krátce po olympiádě ukončila kariéru. V roce 1949 se jí totiž narodil první syn a hned rok nato druhý. Od gymnastiky však neodešla nikdy. Kromě svých dětí, manžela a domácnosti se v dalších letech starala i o gymnastické naděje jako trenérka a působila i jako gymnastická rozhodčí. Trénovala také juniorskou reprezentaci. „Nejvíc pyšná jsem na Marcelu Váchovou. Ta byla několikrát mistryní republiky a byla pátá na mistrovství světa v přeskoku,“ říká Růžičková, která má velkou zásluhu na vybudování gymnastického centra v brněnské Kounicově ulici.

Jak při trenérském povolání poznala, její milovaný sport se rok od roku ubíral mílovými kroky vpřed. „Za mých časů pro nás byly nejobtížnější prvky stoj na rukou a kotrmelec na kladině. To dnes umí každý žákyně,“ srovnává legenda brněnského sportu.

Podobně vzpomíná i na Emila Zátopka, kterého dobře znala. „Dnes už by se svými časy neuspěl, ale tehdy byl neporazitelný. Běhal dokonce přes celý Londýn na místo, kde bydlela ženská část reprezentace, aby mohl být se svou Danou,“ vzpomíná usměvavá Brňanka, která desátého srpna oslaví osmdesáté narozeniny.

Takový věk by jí hádal jen málokdo. Bývalá sportovkyně, která letos získala Cenu města Brna a je i v Síni slávy brněnského sportu, se udržuje ve formě každodenní rozcvičkou a jízdou na rotopedu. „Také mám zahrádku na Kraví hoře. To je pěkně do kopečka, tak se při cestě vždycky protáhnu,“ říká žena, která byla celý život věrná ideám sokolství.

Teď působí jako předsedkyně Klubu jihomoravských olympioniků. Zlatou medaili, kterou získala před šedesáti lety, nedávno využila, když s přáteli z Českého olympijského výboru navštívila pařížský olympijský stadion. Chtěli se vyfotografovat na místě, kde v roce 1924 získal Bedřich Šupčík ve šplhu první olympijské zlato pro Československo. „Bylo otevřeno, tak jsme vešli dovnitř, když vtom se za námi přiřítil dvoumetrový policajt, že prý to není žádné místo pro turisty a musíme zmizet,“ vypráví Růžičková. Její přátelé proto bývalou olympioničku vybídli, aby vyndala medaili, kterou si s sebou na zájezd vzala. „Když ji uviděl, málem se rozbrečel dojetím. Pak jsme tam samozřejmě mohli být, jak dlouho jsme chtěli,“ směje se elegantní dáma.

Autor: Petr Škarda

14.7.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

OBRAZEM: Letohrádek Mitrovských vystaví betlémy z Peru i Mexika

Brno – Více než sedmdesát betlémů z exotického Peru, Mexika, či Keně, ale i ty z evropské a české produkce, si můžou zájemci prohlédnout od soboty v Letohrádku Mitrovských u brněnského výstaviště.

Převadeč vecpal do auta 6 migrantů. Na hranici u Mikulova je chytili policisté

Mikulov – Šest mladíků íránského a iráckého původu a jednoho převadeče zadrželi cizinečtí policisté na bývalém hraničním přechodu v Mikulově na Břeclavsku. Zkontrolovali osobní auto značky Hyundai pětadvacetiletého Rumuna a jeho pět spolujezdců. „V zavazadlovém prostoru policisté našli další ukrytou osobu. Muži ve věku sedmnáct až jednadvacet let neměli u sebe platné doklady," informovala v pátek o kontrole z úterý policejní mluvčí Štěpánka Komárová.

Záhadu oslabené imunity odhalili brněnští odborníci

Brno – Proč jsou někteří lidé náchylnější k infekcím a alergiím? Na tuto otázku možná našli odpověď vědci z Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. „Zhruba dva z tisíce Evropanů mají poruchu imunity s názvem selektivní deficit IgA. Kvůli němu častěji onemocní autoimunitními chorobami. Doposud nikdo netušil, jak nemoc vzniká," popsala Ema Wiesnerová z tiskového odboru univerzity.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies