VYBERTE SI REGION

Mužů v ženských profesích přibývá. Učitel ve školce byl pro kolegyně rarita

Jižní Morava - Prodávat a aranžovat květiny, učit děti v mateřské škole nebo pomáhat lékařům v nemocnici v roli staniční sestry není snem většiny dospívajících chlapců. I přesto se mezi nimi najdou výjimky. Mužů v ryze ženských profesích v Jihomoravském kraji každý rok přibývá. Oni se však jako raritní případy necítí. Podle některých z nich dokonce hranice mezi mužskými a ženskými povoláními v současnosti mizí.

8.5.2015 1
SDÍLEJ:

Staniční sestra Ondřej Otahal z Nemocnice Boskovice.Foto: DENÍK/Petra Srstková

V roli staniční sestry velí ženám

Boskovice - Když byl osmadvacetiletý Ondřej Otahal ještě malý kluk, pohrával si s myšlenkou, že se bude živit jako popelář nebo pilot letadla. Nakonec se ale rozhodl jinak. Vystudoval Střední zdravotnickou školu v Blansku a už osm let pracuje na interním oddělení boskovické nemocnice. V roli, která se oficiálně nazývá staniční sestra, šéfuje ženskému kolektivu. „Vždycky jsem měl k lidem blízko a rád jim pomáhal. Jsem takový samaritán. Moje povolání je nádherné," tvrdí Otahal.

Pocit, kdy se podílí na záchraně života pacienta, a ten pak z nemocnice odchází po svých, je podle něj k nezaplacení. „Třeba při zástavě srdce se seběhne celý resuscitační tým, sestry a lékaři. Každý ví, co má dělat, a všechno musí šlapat jako hodinky. Je to adrenalin, a když člověka zachráníme, radost se ani nedá popsat," vysvětluje.

Na práci se ženami si nestěžuje. „Je to tady samozřejmě drbárna a kolikrát mi to už leze na nervy, ale rozhodně bych neměnil. Holky jsou skvělé. Předhánějí se třeba v tom, která upeče lepší buchty. Za těch osm let jsem přibral snad dvacet kilo," směje se Otahal.

V ženském kolektivu zažívá i spoustu zábavy. „Občas si z legrace děláme naschvály. Kolegyni jsme třeba propíchali láhev s vodou. Když se napila, dostala sprchu. Máme náročnou práci a stres je třeba nějak ventilovat. Vždy se tomu zasmějeme. Jako chlap jsem ale hlavně kliďas a umím zachovat chladnou hlavu," říká mladý vedoucí.

Práce staniční sestry je podle něj rozmanitá. „Po škole jsem měl řadu ideá-lů, rychle jsem ale zjistil, že se teorie rozchází s praxí. Kolikrát ani nemám čas se najíst a žiju na kávě, která je můj životabudič. Přes to všechno svou práci miluji," tvrdí.

I tak si podle něj zdravotní sestry zaslouží mnohem větší platy. „Mzdy jsou velmi nízké, nemocnice tak trápí nedostatek zájemců. Snad se to postupně zlepší. Tahle práce je náročná a lidé by za ni měli být placení zlatem," dodává Otahal, který si v současnosti doplňuje vzdělání v brněnském Národním centru ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů.

Jeho rodina a přátelé si prý už ani neumí představit, že by se věnoval jinému povolání. „Jsem šťastně ženatý a mám ročního syna. Když najdu chvíli volna, věnuji se rodině. A také mám rád rybaření, při kterém si výborně odpočinu," poodhaluje Otahal.

Cestuje po Evropě. Platí mu za to

Petr Kovařík.

Brno - Dáte si něco k pití? Mohu vám nabídnout něco ke čtení? Naučené fráze a tisíce naježděných kilometrů měsíčně k tomu. Pro sedmadvacetiletého Petra Kovaříka je práce stevarda v dálkových autobusech zároveň také zábava. „Přestože nějakou trasu jezdím pořád dokola, každá cesta je jiná. Už z toho důvodu, že se staráte o jiné cestující," tvrdí.

U brněnské dopravní společnosti Student Agency začínal jako prodejce jízdenek. Časem si vyzkoušel práci stevarda. „Práce mě tak bavila, že jsem se z autobusů za přepážku už nevrátil," popisuje Kovařík, který o pohodlí cestujících pečuje už čtyři roky.

Dlouhé trasy ho naučily především pečlivosti. „V autobuse má vše své místo. Tento prvek své práce jsem přenesl i do domácnosti. Dříve mi bylo jedno, kde co leží. Teď jsem pořádnější i v osobním životě," povídá a dodává, že stevardi jsou puntičkáři, kteří si hlídají každý detail.

Ačkoliv profese stevarda obyčejně nevyžaduje velkou sílu v rukou, vyplatí se. „I rychlé nohy se cení. V autobuse se člověk naběhá opravdu hodně," potvrzuje rodák z Kladna.

A nejdůležitější vlastnost? Podle Kovaříka komunikace s lidmi. „Některé z cestujících si už pamatuju. Máváme na sebe, ještě než autobus přibrzdí na zastávce," popisuje.

Na lince na trase Praha, Znojmo a Vídeň mu utkvěla v paměti studentka. „Když jsem se jí ptal, jestli si něco dá na pití, vždy mě odbyla, že se musí učit, ať neruším. Po dvou měsících jsem ji ve volných chvílích zkoušel ze skript," usmívá se stevard.

Za téměř čtyři roky v autobusech procestoval řadu evropských zemí. „Nejdelší je cesta do Osla v Norsku. Trvá tři dny. Dostanou se tam jen ti nejzkušenější," vypráví Kovařík.

V každé vzdálené cílové stanici má stevard jeden den volna. „To je velké plus. Podívám se do evropských metropolí, a ještě mi za to zaplatí," pochvaluje si.

Zaměstnání stevarda jako ženskou práci nevnímá. „Je to pro všechny, kteří se chtějí naučit komunikovat s lidmi. Muži se na této pozici rychleji osvědčí," tvrdí Kovařík s tím, že ženy lépe zakrývají emoce, které se můžou negativně odrazit v jejich práci.

Dopravní firma na stejné pozici zaměstnává další čtyři stovky lidí. Jen jednu pětinu však tvoří muži. „I přesto mi připadá, že častěji vídám mužské kolegy. Tipl bych, že je jich víc. V budoucnu jich určitě přibude," dodává na závěr Kovařík.

Ve školce se naučil zaplétat copy

Oto Kolář.

Brno - Ačkoliv pedagogiku léta studoval, po vysoké škole nejprve zkusil práci obchodníka. Před deseti lety však Oto Kolář z Brna s kamarádkou založil mateřskou školu. „Známí se mě ptali, proč jdu z dobře placené práce do nejistoty. Jenže já chtěl dělat v oboru, který jsem vystudoval," povídá třiatřicetiletý učitel.

Zjištění, že učí ve školce, dnes už pro většinu lidí podle něj šokující není. „Je to jen taková zajímavost. Víc podle mě naopak fascinují ženy v mužských profesích, třeba jeřábnice nebo řidička autobusu," myslí si.

Když ale s učením začínal, pro kolegyně byl rarita. „Braly mě spíš jako zpestření. Některé se na mě dokonce dívaly nedůvěřivě a ostražitě. Nevěřily, že se o děti zvládnu postarat," povídá Kolář.

Důvěru rodičů si získával delší dobu. „Když ale viděli, že jsem se naučil zaplést i copy, abych vyhověl přání jejich dcer, získal jsem bonusové body," směje se.

Ještě před pěti lety v mateřských školách v České republice pracovaly pouze dvě desítky mužů. Nyní už je jich víc než 160. „Asociaci dohromady asi nedáme, setkání by ale mohlo být zajímavé," přemítá.

Role muže ve školce podle něj s sebou nese výhody. „Mám větší autoritu. Když někdo zlobí, stačí se na něj jen přísně podívat. Často to ale nedělám," ujišťuje a hned přidává další pozitiva. „Tím, že jsem na rozdíl od kolegyň nezažil mateřství, nejsem až příliš opatrný a dítě vnímám jinak než ony. Spíš jako obchodního partnera než někoho k opečování," podotýká Kolář, který se s dětmi snaží rozvíjet především jejich výtvarné schopnosti.

Některé z nich prý přítomnost muže v mateřské škole mate. „Třeba ty, které vyrůstají jen s matkou. Když se například neoholím, sahají mi na vousy a vyptávají se, co to je," usmívá se.

Víc mužů ve školkách by podle něj k výchově dětí pomohlo. „Rodinu ale z platu učitele bohužel pořádně uživit nejde," zdůrazňuje.

I proto si sebe nedokáže představit mezi dětmi třeba za dalších deset let. „Bude asi těžké odejít, ale bylo by to navíc celkem zvláštní, kdyby chlap po čtyřicítce trávil dny hlídáním cizích dětí," vysvětluje.

Práci si zatím ale podle svých slov užívá. „S dětmi je legrace a není to jednotvárné zaměstnání. Do práce se těším každé ráno," uzavírá brněnský učitel.

Květiny z Flory vedly až k titulům

Florista Jaromír Kokeš z Dambořic.

Dambořice - Už odmalička s babičkou jezdil na výstavu květin Flora do Olomouce, poprvé ji navštívil ve čtyřech letech. Tam se také setkal s floristikou. Devětadvacetiletý Jaromír Kokeš z Dambořic na Hodonínsku se od té doby věnuje květinám a aranžmá.

Se čtyřmi mistrovskými tituly je dnes historicky nej-úspěšnější florista v České republice. „Na základce jsem pro známé dělal dekorace a kytky. Spousta lidí kolem mě se divila, ale už v šesté třídě jsem věděl, že chci studovat na střední zahradnické v Mělníku. Nic jiného bych v životě dělat nechtěl," má jasno Kokeš.

Na vysněnou školu se dostal bez problémů. Už tehdy toužil po účasti na domácím floristickém šampionátu. „To se mi podařilo hned v prváku, další rok jsem juniorskou část vyhrál. Titul moji kariéru nastartoval," vzpomíná.

V sedmnácti letech uspořádal první výstavu, další přišly vzápětí. Přidal i kurzy. „Zájemce seznamuji s trendy v aranžování. V zahraničí jsem absolvoval semináře na speciálních školách a workshopy se světovými floristy, jezdil jsem také na praxi do květinářství," přibližuje kariéru Kokeš.

Ve floristickém umění se zdokonaloval v Polsku, Rakousku nebo také v Nizozemsku. „Právě Holandsko je země, kterou květiny proslavily. Myšlením, pojetím kytek i novinkami, se kterými jsem se seznámil, je mi ale hodně blízká německá floristika," tvrdí muž, který se v roce 2011 ve svém oboru zúčastnil i mistrovství Evropy, kde skončil na osmém místě.

Už na střední škole začal spolupracovat s několika firmami, které měly síť květinářství. Po maturitě začal podnikat. Za dva roky si zařídil vlastní květinářství, za dalších šest let obchod prodal. „Teď jsem na volné noze. Pořádám opět školení pro jiná květinářství. Chodím jim zdobit prodejny, jinak se věnuji svým aktivitám a pořádám výstavy," prozrazuje.

Že je floristika čistě ženská profese, to si Kokeš nemyslí. I na soutěžích se podle něj muži umísťují na předních příčkách. „I kytka v řádu stokorun dokáže udělat radost. Těší mě, když do ní můžu zakomponovat něco, co člověka překvapí a vystihne jeho osobnost," tvrdí Kokeš a vyvrací jednu fámu. „Lidé si myslí, že práce s květinami je hezká a voňavá. Jenže z osmdesáti procent obnáší čištění kytek, jejich balení a stěhování. Co pak vidí, je jen třešnička na dortu," podotýká.

VLADIMÍR SALČÁK

ALŽBĚTA NEČASOVÁ

PETRA SRSTKOVÁ

Autor: Redakce

8.5.2015 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Dvacet let v UNESCO. Lednicko-valtický areál je světovou pýchou

Břeclavsko – Vzala přítele za ruku a společně vyrazili vstříc procházce parkem u zámku v Lednici na Břeclavsku. Studentka gymnázia Hana Sýkorová se stala jedním z mnoha set tisíců lidí, kteří si pro strávení volného času vybrali Lednicko-valtický areál. „O víkendu v létě bývá plno, ale v listopadovém pátečním dopoledni je to lepší," řekla studentka k obrovskému zájmu turistů o celý areál. Místo s rozlohou přesahující 280 kilometrů čtverečních za posledních dvacet let rozkvetlo. V prosinci 1996 se stalo součástí Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO – organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu.

Kempného přerod. V kádru Jestřábů vévodí statistice hitů

Chicago, Brno – Kariéru v NHL si staví trpělivě od základů. Hokejový obránce Michal Kempný při angažmá v brněnské Kometě či ruském Avangardu Omsk platil za ofenzivního beka. V dresu Chicaga Blackhawks za 22 zápasů získal dvě asistence a snaží se především odvést bezchybně práci směrem dozadu. „Kdyby se hnal za body, nebude to úplně ono. Má jinou úlohu než v Evropě. Soustředí se na obrannou černou práci. V současné chvíli je to správná cesta," pozoruje Štěpán Sokol, komentátor NHL na televizní stanici Nova Sport.

Souboj dopravců začíná. V neděli poprvé vyrazí z Brna do Prahy vlaky RegioJetu

Jižní Morava – Až bude Brňanka Alena Nepilová příště plánovat cestu do Prahy, bude se muset rozhodovat, s kým vůbec pojede. „Jezdím obvykle dvakrát měsíčně. Protože nemám ráda autobusy, byly pro mě vlaky Českých drah jasná volba. Teď ještě nevím, s kým budu jezdit. Určitě vyzkouším i nováčka," zauvažovala Nepilová. Už v neděli na trať mezi Prahou a Brnem totiž kromě Českých drah vyjede také soukromý dopravce RegioJet. Provozovat bude tři páry vlaků. Dva na trase mezi Prahou, Brnem a Bratislavou, jeden místo hlavního města Slovenska obslouží Hodonín a Staré Město na Uherskohradišťsku. Jeden pár přidají i České dráhy.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies