VYBERTE SI REGION

Nacistům jsem utekl z pochodu smrti, tvrdí oslavenec Jedlička

Brod nad Dyjí /ROZHOVOR/ – Nechce se věřit, že s tak drobnou postavou přestál dřinu v koncentračních táborech i uranových dolech. Přesto je to tak. Rodák z Bořetic na Břeclavsku Oldřich Jedlička oslaví v pondělí dvaadevadesát let. „Recept na zdraví? Užívám léky a vitaminy," ukazuje na dvě plné zásuvky. V rozhovoru na své mnohdy drsné zážitky vzpomíná se vzrušením v očích.

9.2.2014 2
SDÍLEJ:
Fotogalerie
5 fotografií
Brzy dvaadevadesátiletý rodák z Bořetic Oldřich Jedlička nyní žije v Brodu nad Dyjí. Mezi svými fotkami našel i tu z konce druhé světové války. V koncentračním táboře Flossenbürg, kterým prošlo až sto tisíc vězňů, dostal číslo 4006.

Brzy dvaadevadesátiletý rodák z Bořetic Oldřich Jedlička nyní žije v Brodu nad Dyjí. Mezi svými fotkami našel i tu z konce druhé světové války. V koncentračním táboře Flossenbürg, kterým prošlo až sto tisíc vězňů, dostal číslo 4006.Foto: DENÍK/Přemysl Spěvák

Prošel jste koncentračními tábory Flossenbürg a Dachau-Allach. Už je to sedmdesát let. Vybavujete si to ještě?

Na koncentrák se nezapomíná. Ve Flossenbürgu jsem nosil jako politický vězeň značku červený trojúhelník. Byl jsem „Zugang", to znamená nový vězeň, proto jsem pracoval brigádně. Když bylo potřeba, nechali nás nastoupit a někoho vybrali pro práci. Nosil jsem například kameny na stavbu.

Vyčerpávalo vás to?

Práce byla těžká. Jídlo špatné. Každý den jen „Eintopf" (německá polévka – pozn. redakce). Za pobyt v Německu jsem zhubl dvacet kilogramů.

Poznal jste v táborech na vlastní kůži fyzické násilí?

Ano. Ještě než mě zavřeli do koncentráku, tak jsem pracoval ve Frankfurtu v závodu BMW, jako totálně nasazený. Pašoval jsem tam pivo v nohavicích a chytili mě. Flašky rozbili a nařídili mi běhat s nimi po dvoře. V Dachau nás zase tloukli gumovými hadicemi a obušky. Když jsem měl trest, dostal jsem třeba pětadvacet na zadek. Jindy mně esesák dal deset ran po stehnech.

Vzpomenete na své nejhorší chvíle v koncentráku?

To bylo, když mě strčili do bunkru v Dachau-Allachu (sklep pod budovou táborové komandantury – pozn. red.). Tam člověk dostal jídlo jen jednou za tři dny. Osamotě jsem tam byl asi dvacet dnů.

Zažil jste v táboře pokusy o útěk?

Někteří to zkusili, já ne. Když vás chytili, znamenalo to smrt. Proto jsem to nezkoušel. Co vím, podařené útěky byly jen dva.

Nakonec jste ale přece jen nacistům uprchl…

To bylo na jaře 1945. Blížila se fronta. Přihlásil jsem se na speciální práci v Dachau-Kottern, kam mířil transport. Ten tábor ležel asi osmdesát kilometrů od švýcarských hranic. Myslel jsem si, že tam to dřív „rupne". V tu dobu už jsme často sledovali bombardování okolních továren.

Co jste při náletech pociťoval?

Pamatuji si, jak houkaly sirény. Dvakrát dlouze znamenalo přípravu, jednou dlouze – utíkat do bunkrů, a přerývané houkání značilo, že nálet je v místě.

Vraťme se k vašemu útěku. Jak se vám podařilo dostat se z transportu?

V Dachau-Kottern už si Američané bombardovali, jak chtěli. Proto jsme pokračovali dál, utíkali jsme před frontou. Pochodovali jsme v pěti kolonách a jen v noci. Tlačili jsme vůz SSmanů s proviantem a municí do alpských kopců.

Pokračujte, prosím.

Transport se přeměnil na pochod smrti. Nacisté nechtěli, abychom padli do rukou spojenců. Pochodovali jsme v pětistupu zahákovaní do sebe. Strážci nám pohrozili, že když uteče jeden z nás, zbylí čtyři budou popravení. A když uteče celá pětice, tak zastřelí ty další pětice okolo. Ale slyšeli jsme už americká děla, to nám dodávalo revoluční náladu a sílu. Esesáci druhou noc hlídali kolonu již jen z jedné strany. Udělal jsem si hůlky a začal kulhat. Jakože zraněnému mi pomáhali další dva kamarádi, Češi. Zaostávali jsme, až přišli strážci se psem. Nakopali mi. Kolona ale spěchala dál a po příchodu do městečka Pfronten byla tak vzdálená, že jsem zahodil hůlky a všem třem se nám podařilo zmizet.

Jak jste se dostal do Čech?

Následující den přijeli Američané. V Alpách jsem zůstal ještě dva měsíce ve spojeneckých internačních táborech. Do Plzně mě odvezli černošští američtí vojáci.

Po válce jste žil v Novém Lískovci s manželkou a tchánem Petrem Křivkou, za války členem osobní stráže prezidenta Beneše. Jak jste vnímal nástup komunistů k moci?

Nevěřil jsem jim. Ve volbách v roce 1946 jsem volil národní socialisty. S komunisty jsem měl špatné zkušenosti už z Dachau. I v koncentráku byli rozpínaví a chtěli tam dělat kápy.

Po únoru 1948 váš tchán začal budovat protikomunistickou vojenskou skupinu. Zasvětil vás do toho?

Chtěl svrhnout komunismus. V té době jsem se dostal k práci v tunelu. Bylo tam i střelivo, pro které jsme dokonce udělali zvláštní výpravu. Ve skupině ale byli i dva konfidenti. Nakonec zatkli tchána i mě.

Takže po gestapáckém výslechu jste zažil i ten estébácký?

Při výslechu v Brně mě bil nějaký Lemon, zvaný Slunéčko. Seděl jsem vyzutý na židli a on mě po holých šlapkách řezal obuškem. Za vinu mi kladli, že jsem věděl o činnosti svého tchána, a neudal jsem ho. Navrhli mi trest smrti, ale odsoudili mě na dvacet let. Tchána popravili.

Strávil jste nuceně deset let v uranových dolech. Jak to ovlivnilo váš rodinný život?

První návštěvu manželky mi povolili po třech letech, pak byly častější. Syn měl šest měsíců, když mě zavřeli. Po mém propuštění se nám narodil ještě druhý, ale manželka mi brzy řekla, že si za tu dlouhou dobu odvykla od muže, že si vystačí sama. Brzy jsme se rozvedli. Ženatý jsem byl v životě dvakrát.

Do uranových dolů jste se později na sedm let vrátil, proč?

Musel jsem živit rodinu a nemohl jsem sehnat jinou práci. A byl jsem „uraňák".

Autor: Přemysl Spěvák

9.2.2014 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Měl podpírat německou dálnici. Místo mostu stojí u přehrady jen osamělé torzo

Brno – Zakázaná výzva lákala před lety horolezce u brněnské přehrady. Ještě v devadesátých letech minulého století mohli lézt na opuštěný pilíř Hitlerovy dálnice, dnes už zde ale platí zákaz. Právě pozůstatku po nikdy nedostavěné dálnici je věnován další díl pravidelného seriálu Brněnského deníku Rovnost Brněnské mosty.

Výstava Betlémů láká na tři sta let staré modely. A možná i na historický objev

Předklášteří – Století staré modely Betlému nebo možný historický objev lze spatřit na týdenní výstavě v Předkláštěrí. Kromě nich si návštěvníci mohou spatřit kresby andělů žáků místní základní školy.

Zbrojovce začala zimní pauza. Dobrý start jara nám dodá kyslík, myslí si Hyčka

Brno – Poslední trénink, po němž začalo hráčům třítýdenní volno. Fotbalisté brněnské Zbrojovky v pátek měli poslední sraz, na kterém společně ukončili volnější týdenní přípravu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies