VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Nacistům jsem utekl z pochodu smrti, tvrdí oslavenec Jedlička

Brod nad Dyjí /ROZHOVOR/ – Nechce se věřit, že s tak drobnou postavou přestál dřinu v koncentračních táborech i uranových dolech. Přesto je to tak. Rodák z Bořetic na Břeclavsku Oldřich Jedlička oslaví v pondělí dvaadevadesát let. „Recept na zdraví? Užívám léky a vitaminy," ukazuje na dvě plné zásuvky. V rozhovoru na své mnohdy drsné zážitky vzpomíná se vzrušením v očích.

9.2.2014 2
SDÍLEJ:

Brzy dvaadevadesátiletý rodák z Bořetic Oldřich Jedlička nyní žije v Brodu nad Dyjí. Mezi svými fotkami našel i tu z konce druhé světové války. V koncentračním táboře Flossenbürg, kterým prošlo až sto tisíc vězňů, dostal číslo 4006.Foto: DENÍK/Přemysl Spěvák

Prošel jste koncentračními tábory Flossenbürg a Dachau-Allach. Už je to sedmdesát let. Vybavujete si to ještě?

Na koncentrák se nezapomíná. Ve Flossenbürgu jsem nosil jako politický vězeň značku červený trojúhelník. Byl jsem „Zugang", to znamená nový vězeň, proto jsem pracoval brigádně. Když bylo potřeba, nechali nás nastoupit a někoho vybrali pro práci. Nosil jsem například kameny na stavbu.

Vyčerpávalo vás to?

Práce byla těžká. Jídlo špatné. Každý den jen „Eintopf" (německá polévka – pozn. redakce). Za pobyt v Německu jsem zhubl dvacet kilogramů.

Poznal jste v táborech na vlastní kůži fyzické násilí?

Ano. Ještě než mě zavřeli do koncentráku, tak jsem pracoval ve Frankfurtu v závodu BMW, jako totálně nasazený. Pašoval jsem tam pivo v nohavicích a chytili mě. Flašky rozbili a nařídili mi běhat s nimi po dvoře. V Dachau nás zase tloukli gumovými hadicemi a obušky. Když jsem měl trest, dostal jsem třeba pětadvacet na zadek. Jindy mně esesák dal deset ran po stehnech.

Vzpomenete na své nejhorší chvíle v koncentráku?

To bylo, když mě strčili do bunkru v Dachau-Allachu (sklep pod budovou táborové komandantury – pozn. red.). Tam člověk dostal jídlo jen jednou za tři dny. Osamotě jsem tam byl asi dvacet dnů.

Zažil jste v táboře pokusy o útěk?

Někteří to zkusili, já ne. Když vás chytili, znamenalo to smrt. Proto jsem to nezkoušel. Co vím, podařené útěky byly jen dva.

Nakonec jste ale přece jen nacistům uprchl…

To bylo na jaře 1945. Blížila se fronta. Přihlásil jsem se na speciální práci v Dachau-Kottern, kam mířil transport. Ten tábor ležel asi osmdesát kilometrů od švýcarských hranic. Myslel jsem si, že tam to dřív „rupne". V tu dobu už jsme často sledovali bombardování okolních továren.

Co jste při náletech pociťoval?

Pamatuji si, jak houkaly sirény. Dvakrát dlouze znamenalo přípravu, jednou dlouze – utíkat do bunkrů, a přerývané houkání značilo, že nálet je v místě.

Vraťme se k vašemu útěku. Jak se vám podařilo dostat se z transportu?

V Dachau-Kottern už si Američané bombardovali, jak chtěli. Proto jsme pokračovali dál, utíkali jsme před frontou. Pochodovali jsme v pěti kolonách a jen v noci. Tlačili jsme vůz SSmanů s proviantem a municí do alpských kopců.

Pokračujte, prosím.

Transport se přeměnil na pochod smrti. Nacisté nechtěli, abychom padli do rukou spojenců. Pochodovali jsme v pětistupu zahákovaní do sebe. Strážci nám pohrozili, že když uteče jeden z nás, zbylí čtyři budou popravení. A když uteče celá pětice, tak zastřelí ty další pětice okolo. Ale slyšeli jsme už americká děla, to nám dodávalo revoluční náladu a sílu. Esesáci druhou noc hlídali kolonu již jen z jedné strany. Udělal jsem si hůlky a začal kulhat. Jakože zraněnému mi pomáhali další dva kamarádi, Češi. Zaostávali jsme, až přišli strážci se psem. Nakopali mi. Kolona ale spěchala dál a po příchodu do městečka Pfronten byla tak vzdálená, že jsem zahodil hůlky a všem třem se nám podařilo zmizet.

Jak jste se dostal do Čech?

Následující den přijeli Američané. V Alpách jsem zůstal ještě dva měsíce ve spojeneckých internačních táborech. Do Plzně mě odvezli černošští američtí vojáci.

Po válce jste žil v Novém Lískovci s manželkou a tchánem Petrem Křivkou, za války členem osobní stráže prezidenta Beneše. Jak jste vnímal nástup komunistů k moci?

Nevěřil jsem jim. Ve volbách v roce 1946 jsem volil národní socialisty. S komunisty jsem měl špatné zkušenosti už z Dachau. I v koncentráku byli rozpínaví a chtěli tam dělat kápy.

Po únoru 1948 váš tchán začal budovat protikomunistickou vojenskou skupinu. Zasvětil vás do toho?

Chtěl svrhnout komunismus. V té době jsem se dostal k práci v tunelu. Bylo tam i střelivo, pro které jsme dokonce udělali zvláštní výpravu. Ve skupině ale byli i dva konfidenti. Nakonec zatkli tchána i mě.

Takže po gestapáckém výslechu jste zažil i ten estébácký?

Při výslechu v Brně mě bil nějaký Lemon, zvaný Slunéčko. Seděl jsem vyzutý na židli a on mě po holých šlapkách řezal obuškem. Za vinu mi kladli, že jsem věděl o činnosti svého tchána, a neudal jsem ho. Navrhli mi trest smrti, ale odsoudili mě na dvacet let. Tchána popravili.

Strávil jste nuceně deset let v uranových dolech. Jak to ovlivnilo váš rodinný život?

První návštěvu manželky mi povolili po třech letech, pak byly častější. Syn měl šest měsíců, když mě zavřeli. Po mém propuštění se nám narodil ještě druhý, ale manželka mi brzy řekla, že si za tu dlouhou dobu odvykla od muže, že si vystačí sama. Brzy jsme se rozvedli. Ženatý jsem byl v životě dvakrát.

Do uranových dolů jste se později na sedm let vrátil, proč?

Musel jsem živit rodinu a nemohl jsem sehnat jinou práci. A byl jsem „uraňák".

Autor: Přemysl Spěvák

9.2.2014 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Cizinecká policie - ilustrační foto

Anonym nahlásil bombu ve vlaku. Policisté po oznamovateli pátrají

Koupaliště v Tišnově.
15

Koupaliště na Brněnsku se chystají na sezonu. V Tišnově vznikl dětský bazén

Radnice: Už žádné nebezpečné zkracování si cesty. Postaví schodiště na Bašty

Brno /FOTOGALERIE/ – Místo po vyšlapané pěšině sejdou ještě letos na podzim lidé z Bašt pod Petrovem do Nádražní ulice po schodech. Radnice Brna-středu a brněnská veřejná zeleň na projekt získaly téměř jeden a tři čtvrtě milionu korun. „Jde o frekventované místo, kudy si lidé zkracují cestu už mnoho let. Je to pro ně nebezpečné a svah to ničí," vysvětlil význam stavby za městskou část Filip Chvátal.

Zelené mosty na jižní Moravě chybí. Migrační trasy zvířatům blokují cesty

Jižní Morava /INFOGRAFIKA/ – Ručička na tachometru ukazuje rychlost devadesát kilometrů za hodinu. Najednou však řidič zahlédne těsně před autem srnu, která vyběhla z lesa lemujícího cestu. Za okamžik se ozve rána a zvíře pod koly umírá a ani řidič nevyvázne bez zranění. Dramatickým okamžikům přitom mohou zabránit průchody pro zvířata pod nebo nad dálnicemi a silnicemi. Těch je ale na jihomoravských cestách málo. A ekodukt, což je most propojující migrační trasy rozdělené silnicí, žádný.

Oběti holocaustu a odbojáře připomínají v ulicích Brna další kameny zmizelých

Brno /FOTOGALERIE/ – V domě číslo dvanáct v Radnické ulici kdysi žili Oskar a Marta Löfflerovi. Brněnští Židé. Jejich životy ukončili nacisté, když je v roce 1942 poslali jedním z transportů Židů z Brna do Terezína a později do polského tábora Izbica. Tam oba zemřeli. V ulici dvojici nově připomínají zlaté kameny zasazené v chodníku.

AKTUALIZOVÁNO

Opilý řidič naboural do rodinného domu. Vjel přímo do ložnice

Malešovice /FOTOGALERIE/ – Do ložnice rodinného domu se strefil mladý řidič, který v noci na neděli boural v Malešovicích na Pohořelicku. Byl opilý.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies