Na původní mezistátní dálnici někdy přezdívanou jako Matka cest se dostal víceméně náhodou. Renovuje staré stroje a jedním z jeho výtvorů je i trabant. Na slovenském trabantsrazu potkal Miroslava Farkaše a jeho syna, kteří měli cestu přes osm států naplánovanou. „Původně jich mělo jet šest, ale čtyři se omluvili. Narychlo někoho sháněli. A sehnali mě," přibližuje Skočík.

Na přípravu svého pionýrového dobrodružství měl jen pět měsíců. „Jednadvacítku ze sedmasedmdesátého roku jsem rozdělal do posledního šroubku. I zadní kyvnou vidlici jsem vytahoval, to jsem ještě nedělal," vypráví.

Své motocykly jezdci zabalili do bedny a do Ameriky poslali letadlem. Za týden se vydali za nimi. „Startovali jsme tam, kde se normálně končí v kalifornské Santa Monice. Denně jsme ujeli zhruba dvě stě kilometrů," prozrazuje Skočík.

Cestovatelé si museli zvyknout hlavně na teploty mezi čtyřiceti a třiapadesáti stupni. „Hned první den jsem svého pionýra na dálnici kvůli horku přidřel. Počkali jsme pod mostem, než trochu vychladl," zmiňuje se.

V arizonské poušti je zastihla písečná bouře. „Naštěstí jsme byli zrovna dva kilometry od benzinky. Schovali jsme se za ni. Jenom den poté jsme narazili na blázna z Německa, který po šestašedesátce jde pěšky. Už měl za sebou pět měsíců," kroutí nevěřícně hlavou mutěnický dispečer.

Členové česko-slovenské expedice přespávali různě po motelech. Ráno usedali na „fechtly" kolem deváté hodiny a jeli až do večera. Končili většinou kolem sedmé až desáté. „Později už jsem jezdit nemohl, protože mi už od Los Angeles nesvítil pionýr. Něco se mi pokazilo v zapalování. Náhradní jsem měl, ale nebylo moje. Tak jsem ho nechtěl měnit," říká motocyklista.

Na pouti Amerikou ho překvapila pohostinnost místních. „Ať jsme cokoliv potřebovali, vždy nám pomohli. Jedna profesorka geologie se mnou ujela snad sedmdesát kilometrů, když jsme sháněli náhradní duši. Nakonec koupila lepení a nechtěla je ani zaplatit. Její děda a babička nám mezitím udělali placky a hamburgery," poukazuje na vlídné přijetí Skočík.

Tři motorky z šedesátých a sedmdesátých let byly pro Američany atrakcí. „Když jsem jim řekl, že jedu maximálně třicet mil za hodinu, že jeden galon vydrží na sto mil a že to má výkon tři koně, šli do kolen," popisuje.

Závažnější poruchy se výpravě vyhnuly. Potíže způsobovaly hlavně defekty. „Drátky v odstavném pruhu na dálnici se kolegům zapíchávaly do pneumatik. Koupili si totiž čínské, já jsem problém neměl. Naopak mě potrápily zlomené špice," přibližuje peripetie mutěnický cestovatel.

V Naperville před Chicagem v německé hospůdce akci Pionýrem po Route 66 zakončili kačenou se zelím a knedlíkem. To pro ně byla po hamburgerech a hranolkách příjemná změna. „Strašný americký způsob stravování není vůbec zdravý. S chutí jsem vždy vzpomínal na křupavý chleba a klasický rohlík," říká Skočík, který v loňském roce s trabantem projel Rakousko, Švýcarsko, Itálii a okrajově Francii.

A má další cestovatelské plány. „Kromě jiných bych rád projel Indii na motorce Royal Enfield," svěřuje se.