Na listopadové obloze létá drak. A medvěd. Jsou tam všechna souhvězdí. Vůbec nevadí, že je zataženo a Brno podléhá světelnému znečištění. Dokonce ani, že ještě úplně nezapadlo Slunce. Hvězdnou oblohu si v podvečer v digitáriu brněnského planetária prohlíží 189 lidí. Tedy plná kapacita sálu digitária otevřeného od začátku měsíce.

Už čtvrt hodiny před začátkem vysílání svítí na obrazovce v předsálí programu Astronaut nápis Vyprodáno. „Tak je to téměř každý den od té doby, co jsme otevřeli. Lidé jsou na nový program i techniku zvědaví," říká moderátor Josef Forman.

Oranžovomodře nasvícený sál postupně zaplňují návštěvníci, kteří zkoumají polohovatelná sedadla. „Já moc nerad," omlouvá se mladík, který prudce narovnal dámu vedle i se sedadlem poté, co omylem zatáhl za páčku na levé, místo na pravé straně. Sál potemní. „Vítám vás. Jak vidíte, oproti původnímu sálu ubylo deset sedadel, aby udělalo místo tomuto japonskému přístroji za osm milionů. Kdo ví, jak se jmenuje?" ptá se moderátor. Na název digitárium nepřijde nikdo.

Největší zájem je o představení Astronaut.

Ještě před spuštěním amerického filmu Astronaut zvou diváky na prohlídku sluneční soustavy zaměstnanci hvězdárny Pavel Gabzdyl a Jan Píšala autorským snímkem Podivuhodný vesmír. „Je to nehostinné místo, kam by Lajka promine ani psa nevyhnal," líčí temným hlasem vypravěč, zatímco nad hlavami diváků se na klenutém stropě míhají planety, meteory a další vesmírná tělesa.

Zatímco sál proplouvá mezi prstenci Saturnu, program začínají doplňovat zvukové efekty, které na první poslech do vesmíru nepatří. „Tati, nechrápej," syčí nazlobeně holčička na muže, kterého meziplanetární cesta vyčerpala.

Další komentovaná zastávka míří k Neptunu. Podle komentátora nejvzdálenější planetě sluneční soustavy. „A co Pluto? Vy zloději, vraťte tam zpátky mé Pluto," zlobí se dvacetiletá dívka, která nepřenesla přes srdce vyškrtnutí tělesa ze seznamu planet.

Po konci pořadu se diváci do vesmíru vypraví zas, tentokrát v kůži astronauta. A to doslova. Promítané video navozuje pocit, že divák proplouvá přímo tělem kosmonauta a sleduje reakci neuronů na stav beztíže. Odtamtud se imaginární kamera přesunuje do výcvikového střediska. „Pohyb ve volném prostoru vesmíru simulují astronauti v bazénu pomocí zátěží a plováků připevněných na skafandr," dozvídá se divák.

S astronautem podstoupí jízdu na centrifuze. Iluze je dokonalá a někteří blednou. Projížďka naštěstí netrvá příliš dlouho a posádka míří do vesmíru. Ani tam ale nemá klid. „Kvůli nulové gravitaci astronautům zakrní svaly, protože při pohybu nepřekonávají odpor. Obvyklé je také řídnutí kostí a větší zátěž srdce," upozorňuje vypravěč.

Nakonec se lidé dozvědí, kolika způsoby lze ve vesmíru zemřít. Astronautům hrozí třeba vcucnutí černou dírou nebo vybuchnutí, pokud by si v kosmu sundali skafandr. Hodinové představení končí. „Špatně se zatím nikomu na centrifuze neudělalo. Na dětském představení se už ale několik dětí rozbrečelo, když na ně otevřel tlamu kreslený žralok," vzpomíná Forman.

Lidé jsou podle něj nadšení. Po devatenácti dnech od otevření digitária jich přišlo na promítání dvanáct tisíc. „Museli jsme navyšovat denní počet produkcí, aby se dostalo na všechny," je spokojený ředitel hvězdárny Jiří Dušek.