Dnes je tomu sedmdesát let od vpádu německých vojsk do Brna. Přesto se události dne, kterým definitivně skončil sen o demokratickém Československu, zaryly mnoha Brňanům do paměti tak jasně, že si pamatují spoustu detailů.

Ten den byl pošmourný. Mlha, drobný déšť, sníh a zima jakoby dávaly tušit, že se stane něco zlého. Před sedmdesáti roky, 15. března, vtrhlo na území Československé republiky nacistické okupační vojsko. Z tehdy již okleštěné české země se stal na šest let Protektorát Čechy a Morava, Slovensko vyhlásilo vlastní, satelitní stát.

Dvojjazyčné Brno mělo tehdy logicky dvě tváře. Jednu jásající v ulicích a nadšeně vítající německé okupanty. A druhou, která se schovávala, anebo se míhala v ulicích co nejrychleji, aby se nemusela na tu hrůzu dívat. „Zažila jsem to jako čtyřletá holčička, pamatuji si jen vyprávění rodičů. Když to ráno začalo, ozývala se tu a tam střelba, utekli jsme proto rychle domů. Ulice byly poloprázdné, pokud tam někdo byl, tak jásající Němci,“ popsala smutné ráno historička Milena Flodrová.

Obsazování města začalo už v noci, kdy se Němci zmocnili důležitých úřadů, soudů, rozhlasu a jiných veřejných budov. „Tak nějak jsme všichni už tehdy tušili, co se chystá,“ vzpomínala Flodrová.

Patnáctý březen i dobu poté popisuje barvitě ve své vzpomínkové knize Co nebude v dějepise Bedřich Golombek. „Německé rodiny jásaly, zvaly k sobě důstojníky. Děvčata chodila zavěšena s vojáky, hajlovalo se, mládež chodila v průvodech a bubnovala. Ve chvíli, kdy přicházely německé kolony, rozešli se po městě němečtí zřízenci a strhávali pouliční orientační tabulky. Nahrazovali je jinými, papírovými,“ píše v knize, která vyšla hned na konci války. „Za tři dny byly všechny české orientační tabule vyměněny za dvojjazyčné,“ uvádí Golombek.

A tak náměstí Svobody bylo náměstím Adolfa Hitlera, nad nápisem ulice Masarykova bylo Herman Göring Strasse, Husova se jmenovala Horsz Wessel Strasse a náměstí 28. října bylo přejmenováno na Winterholler Platz.

Němci pro sebe nejdříve zabrali budovu policejního ředitelství v Orlí ulici. „Odehrávaly se tam tenkrát scény, které známe z historických filmů. Rychlé ničení kartoték, zatýkání. My jsme se hlavně vyhýbali Mozartově ulici, kde sídlilo gestapo ještě před zrušením studentských kolejí. Pořád tam chodili zatčení a vězni, nebylo to hezké místo,“ dodala Flodrová.

Devětaosmdesátiletý pamětník příchodu Němců do Brna Josef Styx říká: Před válkou jsem vojenství fandil

Na začátek smutné kapitoly brněnských dějin vzpomíná předseda historické skupiny Kounicovy koleje Josef Styx tak jasně, jako by příchod Němců do Československa zažil před pár dny. Tehdy bylo dnes již devětaosmdesátiletému Brňanovi devatenáct a měl prý velké plány. „Válka mi však, stejně jako ostatním kolem mne, změnila život,“ zavzpomínal Styx.

Jak vzpomínáte konkrétně na 15. března, kdy Němci do Brna přijeli?
Byl jsem tehdy ve Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Pamatuji si to hrozné počasí, které všemu dodávalo ještě smutečnější charakter. A taky hlavně samopaly, které mířily na nás do oken. Ještě ten den jsme se museli z vojenské akademie vrátit domů do Brna.

Takže jste už v armádě nemohl dál pracovat?
Už jsem ani nechtěl. Události toho dne i celá válka mi uniformy navždy znechutily. Přitom předtím jsem vojenství a také vojákům fandil.

Co se v Brně po příchodu nacistů změnilo?
Živě si pamatuji, že se od té doby začalo jezdit na silnicích vpravo. Do té doby se jezdilo vlevo. Byl to nezvyk, ale Němci Brňanům pomáhali. Učili je, jak jezdit.

A ještě něco jiného?
Ti, kteří se nijak proti okupantům nebouřili, velké změny nepocítili.

Takže se dá říct, že jinak lidi příjezd Němců tolik neomezoval?
Samozřejmě jsme prožívali třeba hrůzy, které se v Brně děly například v Kounicových kolejích. Taky jsme byli hodně znechucení tím, že jsme ze dne na den museli mluvit německy a vzdávat pocty okupantům, když mašírovali kolem. To jsme šli raději jinou ulicí. Ale jinak jsme žili tak jako vždy předtím. Zbraně jsme neměli a pud sebezáchovy nám odporovat nedovolil.

Co cítil mladý člověk, když viděl kolem sebe, co se děje?
Hlavně hrozné zklamání a pocit beznaděje. Mysleli jsme, že je konec všech plánů. Kamarádi chtěli začít podnikat, ale po patnáctém březnu to nebylo vůbec myslitelné. Nevěděli jsme, co bude dál a jak dlouho bude tahle válka trvat. Nikomu z dnešních mladých lidí bych rozhodně nepřál, aby musel prožít něco podobného.

Slavnostní uvítání

Dva dny po obsazení Brna přijel do města Adolf Hitler. Jeho doprovodem byly dva zvláštní vlaky. Poté projížděla kolona opancéřovaných vozů Palackého třídou, Kolištěm, Moravským náměstím a náměstím Svobody. U nové radnice čekalo na Vůdce slavnostní uvítání. „Palackého třída a Koliště byly k jeho velké nelibosti liduprázdné. Všichni Češi zůstali toho dne doma,“ píše Golombek.

O událostech 15. března a dnech poté informoval i tisk. „Noviny musely otisknout oficiální výzvy a agenturní oznámení, objevovaly se ale i publicistické články, ve kterých autoři popisovali zděšení a hrůzu z událostí toho dne,“ uvedla Flodrová.

Brňané mohou na tento den, který ovlivnil život a dějiny celého národa, společně zavzpomínat v pondělí v pamětní síni Kounicových kolejí. V patnáct hodin v těchto prostorách, kde bylo popraveno asi sto dvacet lidí, začíná tradiční uctění památky brněnských obětí nacistické okupace.

Čtěte také: Kounicovy koleje. Místo, kde gestapo popravovalo

Gestapo v Brně
Gestapo (Geheime Staatspolizei) byla německá tajná státní policie. Založil ji v roce 1933 Hermann Göring, o rok později se dostala pod velení SS. Do Brna přišlo gestapo hned po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Původně sídlilo v ulici Palackého, potom v Mozartově ulici. Po zavření českých vysokých škol se velitelství gestapa přestěhovalo do budovy právnické fakulty v ulici Veveří.
15. březen 1939. Kolem jedné hodiny odpoledne přijelo do Brna 120 příslušníku Gestapa z Vídně a Stuttgartu. Nastěhovali se do bytů po Židech.
23. březen 1939. Na brněnskou služebnu Gestapa předvolali starostu města Rudolfa Spaziera. Nacisté ho vyslýchali, protože neuposlechl výzvu německého vládního komisaře Oskara Judexe, aby přestal úřadovat.
1. květen 1939. Před Besedním domem v Brně demonstrovali čeští obyvatelé. Protest potlačilo gestapo ve spolupráci s německou policií. Šlo o první větší střet Brňanů s okupanty.
Září 1939. Gestapo poprvé ve velkém v Brně zatýkalo. Ve vězení skončilo asi tři sta lidí, mezi nimi byl i starosta Spazier a řada představitelů brněnské samosprávy. Vězně později převezli do koncentračních táborů Dachau a Buchenwald.
17. listopad 1939. Gestapo spolu s příslušníky SS přepadlo Kounicovy koleje. Zatklo přitom kolem dvou set padesáti studentů, které později převezlo do Dachau. Po obsazení všech vysokých škol dostalo gestapo do držení budovy právnické fakulty, Kounicových kolejí a Sušilových kolejí. Zřídilo v nich vězení.
Únor 1941. Gestapo zatklo vedoucího brněnského krajského komunistického odboje Ladislava Ševčíka. Ten ale nacistům utekl.
22. červen 1941. V den útoku Německa na Sovětský svaz zatklo brněnské gestapo kolem dvou set komunistických funkcionářů.
27. září 1941. V den příjezdu nového zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha do Čech zatklo gestapo v Brně na sto členů různých ilegálních organizací.
28. květen 1942. V protektorátu Čechy a Morava bylo den po atentátu na Heydricha vyhlášeno stanné právo. Brněnské gestapo proto zahájilo spolu s německou policií a vojskem rozsáhlé pátrací akce. Do 3. července, kdy stanné právo skončilo, popravili nacisté v Brně čtyři sta lidí.
20. duben 1945. Z Brna začali odcházet příslušníci gestapa. Většina nacistů byla vyhnána 26. a 27. dubna. Poslední odešli 5. května.

ANETA ŠEDÁ