Redaktoři se vydali do Porodnice na Obilním trhu, Dětské nemocnice, Fakultní nemocnice v Bohunicích, Nemocnice Milosrdných bratří, Úrazové nemocnice Brno, Masarykova onkologického ústavu a Nemocnice u sv. Anny. Záchod, od kterého nikdo nemá klíče, nebo opěrná madla umístěná tak, že jsou k ničemu. Brněnské nemocnice se snaží s vyjít lidem s postižením vstříc, nedostatkům se ale nevyhnula žádná z nich.

„Příjezd k hlavní budově je v pohodě,“ hlásí vozíčkář Jaroslav Náhlík, když před Dětskou nemocnicí v Černopolní ulici přesedá do vozíku. Po Brně se pohybuje autem, pro člověka odkázaného na městskou hromadnou dopravu, je ale cestování k některým nemocnicím noční můra. „Třeba na Obilní trh jezdí tramvaje, na zastávce je ale ostrůvek, přes který člověk na vozíku nepřejede,“ připomíná Náhlík, když se blíží k hlavní budově nemocnice.

Dveře záchodu? Zaskládané židlemi

První bezbariérový záchod je hned v přízemí. Po klíči se ale slehla zem. „Asi si ho někdo odnesl,“ říká po chvíli hledání někdo z personálu. Dveře záchodu v dalším patře jsou zatarasené židlemi. Záchod není zamčený a nic nenaznačuje, že by byl mimo provoz. „Mohla by tu být alespoň vysvětlující cedule,“ povzdechne si Náhlík po několika pokusech vmanévrovat vozík dovnitř.

Na řadě je Vojenská nemocnice Brno. Vcházíme do lůžkové části v budově B1. Směrovky na stěnách k orientaci zrovna nepomáhají. „Člověk, který je tu poprvé a pokouší se najít záchod, má smůlu,“ podotýká Náhlík po hodné chvíli popojíždění po chodbách. Nadšený není, ani když toaletu najde. „Není tu zrcadlo, mýdlo je na dně. Hygiena je hrozná,“ zhodnotí. Ani běžné záchody ve Vojenské nemocnici neoslní. Chybí mýdlo, ubrousky na osušení rukou, některé jsou špinavé.

Podle vedení Vojenské nemocnice za to mohou nenechaví návštěvníci. „Není v našich silách zabezpečit vybavenost toalet celodenně i přes to, že materiál doplňujeme každý den,“ namítá náměstek ředitele pro logistiku Viktor Hanáček. Na stejný problém si stěžují také v dalších nemocnicích. „Například na pracovišti medicíny dospělého věku v Bohunicích se částka za toaletní papír, ubrousky a mýdlo pohybuje měsíčně kolem pětapadesáti tisíc korun. Dalších deset tisíc stojí údržba baterií, vypínačů, žárovek nebo obnova madel,“ stěžuje si náměstkyně Fakultní nemocnice Brno Erna Mičudová.

Vybavení toalety v přízemí pavilonu L bohunické Fakultní nemocnice opravdu pokulhává. „Madla jsou odklápěcí, nemají ale úchyt ke zdi, takže stejně padají dolů. Pokud se tu chci pohybovat, musím je složitě podpírat,“ kroutí hlavou Náhlík, když se pokouší v místnůstce otočit.

Pátrání přímo detektivní na vozíčkáře čeká v Porodnici na Obilním trhu. První záchod objeví Náhlík u místnosti s ultrazvukem. Vrací se na recepci pro klíč, ten ale v zámku nesedí. Správnou místnost nakonec nalézá naproti kantýny. Klíč od předchozí toalety má sestra z vedlejšího pracoviště, na recepci dostupný není. „Je to škoda, tento záchod je mnohem lepší než WC u kantýny,“ upozorňuje Náhlík, když vrací klíčky. Zaměstnankyni recepce to nechává chladnou. „Nevím, nikdy jsem tam nebyla,“ krčí rameny.

Dojem z ukázkových bezbariérových toalet v Nemocnici Milosrdných bratří kazí parkování. Venku není žádná značka, která by upozornila na vyhrazená místa. Na recepci Náhlíka posílají do dvora na parkoviště pro zdravotníky. Oficiální místo pro vozíčkáře jako by neexistovalo. „Je vedle rehabilitace. Tam vozíčkáři nejčastěji míří,“ reaguje na námitku mluvčí Nemocnice Milosrdných bratří Pavel Gejdoš.

Test přístupnosti brněnských nemocnic pro zdravotně postižené.

Průzkum pokračuje v Úrazové nemocnici na Ponávce. „Sem jezdí lidé s postižením pohybového ústrojí často. Je zde totiž urolog, jehož pomoc často potřebují. Obě parkovací místa jsou neustále obsazená,“ ukazuje Náhlík.

Z Úrazové nemocnice sice má zkušenost s příjemným personálem, pohyb po budově se ale podobá stezce odvahy. „Výtah v hlavní budově je úzký. Pokud si nechci odřít klouby na rukou, buď mě někdo vytáhne nebo se musím odrážet od stěn,“ ukazuje Náhlík zaklíněný v malé kabině. Pastí jsou pro něj dveře se samozavíracím zařízením. „Zatímco jednou rukou pohybuji vozíkem, druhou odtlačuji těžký dveřní rám. Nepříjemné jsou i pro lidi s berlemi,“ podotýká.

Vedení nemocnice posílá redakci plán postupné rekonstrukce. „Městskému magistrátu také zašleme žádost o zvýšení počtu parkovacích míst,“ přislíbí ekonomicko-technický náměstek nemocnice Jan Nesnídal.

Masarykův onkologický ústav se s nároky bezbariérovosti vypořádal dobře. Přesto má špatně řešené parkoviště. Místa u Švejdova pavilonu jsou daleko od příjezdové rampy pro vozíčkáře. Zatímco zbytek skupiny stoupá po několika schodech do vestibulu, Jaroslav Náhlík vyráží na okružní jízdu. Od auta před vchodem jede k začátku rampy na druhé straně budovy a po ní zpět.

Parkovací místa jsou také bolístkou Nemocnice u sv. Anny. Pruhy na čtvercovém parkovišti uvnitř areálu jsou úzké a přesednout na obsazeném parkovišti z auta do vozíku je takřka nemožné. I tady nemocnice slibuje nápravu. „Dvakrát do roka opravujeme dopravní značení. Změny čekají v nejbližších dnech i toto parkoviště,“ tvrdí mluvčí Fakultní nemocnice u sv. Anny Šárka Urbánková.

Koordinátorka brněnského Konzultačního centra pro odstraňování bariér Milena Antonovičová lidem pomáhá stavět domy. Takové, ve kterých se může pohybovat každý.


"Nemocnici bez bariér potřebuje i člověk bez vozíku,“ říká odbornice na bydlení bez bariér.

Přívlastek „bezbariérový“ se často objevuje v běžném hovoru i řeči úředních dokumentů, lidé si jej většinou spojují s vozíčkáři. Co ale skutečně znamená?
Nemocnice stejně jako další zdravotnická zařízení ve zvýšené míře navštěvují lidé s omezenou pohyblivostí, s problémy se zrakem, sluchem, ale také staří lidé a rodiče s malými dětmi. Ti všichni mají stejný požadavek na prostředí, ve kterém se pohybují: musí být řešené tak, aby ho mohli bez omezení používat. To znamená, že se nemocnice musí snažit, aby v největší možné míře odstranila bariéry, které jim pohyb v nemocnici znesnadňují.

Jaké podmínky musí nemocnice a její okolí splňovat, aby se mohla prohlásit za bezbariérovou?
Člověk by se měl do nemocnice dostat nízkopodlažní linkou městské hromadné dopravy. Okraje chodníků by přitom neměly mít výškové stupně. V blízkosti vstupu musí být dostatek vyhrazených parkovacích míst. Na překážky nesmí člověk s pohybovým omezením narazit ani při vstupu do budov a uvnitř nemocnice. Samozřejmostí jsou bezbariérové toalety. V neposlední řadě nesmí nemocnici ani v jejím venkovním areálu chybět přehledný informační a orientační systém. Informace o přístupnosti by měla nemocnice umístit i na své webové stránky.

Do jaké míry se nemocnicím daří těmto nárokům dostát?
Základní principy bezbariérovosti nemocnice v podstatě dodržují, ale v konkrétních detailech se stále chybuje. Častým nešvarem jsou zamčené bezbariérové záchody. Ty mají být správně umístěné v prostoru běžných toalet a sloužit také rodičům s malými dětmi nebo seniorům s berlemi či chodítky, kteří potřebují více prostoru.

Problematické ale bývají i další prostory nemocnic. Třeba čekárny.
Stává se, že právě dostatek místa v čekárnách nemocnice podcení. Přidané lavice či židle ještě zužují volný prostor pro průchod nebo průjezd na vozíku. Lidé nevidomí či slabozrací zase mívají problémy vodícími liniemi – u stěn bývají často naskládána různá zařízení či automaty, které jim ztěžují orientaci. Snad v každé nemocnici jsou problémem vyhrazená parkovací místa. Vzhledem k charakteru provozu nemocnic bych jich mělo být podstatně víc, než požaduje zákon. Ten na běžných parkovištích pro lidi s postižením vyhrazuje jen pět procent ze všech míst.

Jak se s úkolem zajistit lidem s postižením pohyb v budovách bez bariér vypořádaly brněnské nemocnice? Máte nějaké dobré či špatné příklady z praxe?
V poslední době mě zaujalo dobře provedené značení schodišť a speciální naváděcí systém pro nevidomé na zábradlí v nemocnici u Sv. Anny. Nelíbil se mi naopak bezbariérový záchod v nemocnici v Bohunicích ve spojovací chodbě mezi rentgenem a novým pavilonem. Místnost byla tak malá, že při použití musel vozík zůstat v otevřených dveřích.

Na koho se může nemocnice nebo třeba škola o radu v oblasti bezbariérového přístupu v Brně obrátit?
Třeba na naše konzultační centrum v Bzenecké ulici. Odborné poradenství poskytuje i bezplatná linka Ligy za práva vozíčkářů 800 100 250.