„Vybavuju si jen to, jak jsme s maminkou v nemocnici ve Starém Lískovci. A pak už mám vzpomínky jen na ten pochod. Do Pohořelic,“ říká Horáková.

Spolu s ní postává na nádvoří starobrněnského kláštera asi dvacet lidí. Přišli si připomenout divoký odsun brněnských Němců symbolickým pochodem. Už počtvrté ho pořádá Fórum pro česko-rakouský dialog. „Letos jsme se netrefili přesně do data výročí připadající na dva poslední květnové dny. Ale myslím, že jsme si vybrali ten nejlepší den,“ pokyne organizátor akce Jaroslav Ostrčilík směrem k vymetené obloze.

Divoký odsun

Ještě minulý víkend jih Moravy bojoval s povodněmi. Teď je krátce po desáté hodině sobotního dopoledne a do chodníčků na nádvoří už se opírá slunce. „Díky, že jste přišli. A tímto letošní pietní pochod zahajuji,“ říká Ostrčilík a skupina vykročí. Stejně ostré slunce prý svítilo i na hlavy pětadvaceti tisíc brněnských Němců, kteří Mendlovo náměstí opouštěli v roce 1945. Odtud měli pěšky pochodovat na jih a navždy zmizet za hranicemi s Rakouskem.

Dvě Brňanky, které tehdy jako holčičky byly mezi nimi, teď na začátku trasy stojí znovu. „Četla jsem v novinách, že je výročí. Tak jsme si řekly, že půjdeme zavzpomínat. Aspoň jednu zastávku, viď?“ obrací se Horáková ke své sestře. O tři roky mladší Anneliese Stehlíková si na brněnský pochod smrti nevzpomíná.

„Maminka ji vezla v kočárku, ale já už jsem šlapala. Proto mi něco z té cesty utkvělo. Tehdy v té nemocnici začaly v jednom okamžiku všechny ženy křičet: Zivil, Zivil! A maminka mi honem sundávala náušničky a schovávala je. Průvodci totiž zabavovali zlaté věci. A pak už jsme jen šli a šli,“ vzpomíná Horáková.

A ještě si vybavuje rychlou chůzi. „Hnali nás hodně svižně. Viděla jsem všude osobní věci, které lidi po cestě odhazovali. A taky těch, co už nemohli dál. Nás poslali zpátky. Pěšky. Prý se spletli. Naše maminka totiž byla Češka. V Brně nás samozřejmě čekal vykradený byt. Ale ani tak bych z Brna nikdy odejít nechtěla. Tady jsem doma,“ uzavírá Horáková.

Pro důchodkyně dnešní procházka končí před brněnskou Nemocnicí Milosrdných bratří. „Nám to stačí. Ti vpředu už jsou daleko. Tak utíkejte,“ mávají ženy na ostatní účastníky pietního pochodu. Na cestě do Modřic skupina ještě trochu prořídne. Dál už pokračují jen ti, kteří chtějí dvaatřicetikilometrovou trasu ujít až do konce. „Celkem devět lidí, to není špatné číslo,“ počítá poutníky Ostrčilík.

Když akci před čtyřmi lety pořádal poprvé, zúčastnili se tři lidé. „Ano, setkávám se se zápornými i kladnými reakcemi na náš pochod. Dobře to shrnul syn našeho kamaráda, který s námi pochod absolvoval loni jako tříletý v tátových rukou. Tati, já bych nechtěl, aby k nám přišli, že musíme někam jít. A sebrali mi lego, řekl. Malý chlapec přesně pochopil smysl té akce,“ líčí Ostrčilík.

Trasa pochodu se s tou historickou úplně neshoduje. „Mezi Modřicemi a Rajhradem nyní vede čtyřproudá rychlostní silnice. A tam se nedá chodit, to by bylo o život. Ale snažíme se ji v maximální možné míře kopírovat,“ vysvětluje Ostrčilík.

Kilometry meditace

Právě Rajhrad podle něj patří k milníkům trasy. „Jedna část pochodu v něm zůstala přes noc. Lidé zůstávali na různých místech, třeba v sokolovně, po polích. Vždyť to byly tisíce lidí. Většina z nich noc přečkala na poli někde na kufru nebo na plášti. Právě tam docházelo k tomu, že je Češi obrali o všechny peníze a cennosti,“ připomíná Ostrčilík.

Opodál kráčí osamělý muž. „Proč jsem tady? Protože jsem chtěl vidět, jakou má ta akce atmosféru. Co sem chodí za lidi. A o čem to je. Co víc k tomu říct?“ krčí rameny nesměle muž, který nechce říct jméno. Pochází prý z okolí Brna. „To je osobní, nezlobte se. Vlastně jsem o tom neřekl ani řadě svých přátel,“ přiznává chodec.

K pochodu do Pohořelic má osobní vztah. „Týká se to mého dědečka, který z Brna musel pochodovat. A čím jsem starší, tím víc mě to začíná zajímat. Přesně nevím, kolik mu tehdy bylo let, rodné listy a jiné doklady z té doby se ztratily. Vím jen, že babička byla ročník 1882. Takže v době odsunu to byl už starší člověk. Jak pro něj pochod skončil? Samozřejmě tragicky. Nepřežil,“ vypráví muž. Připomíná tak jednu ze stovek obětí, které pochod ve vedru, bez jídla a pití a kvůli následným nemocem nepřežily. V masovém hrobě poblíž Pohořelic jich údajně leží téměř devět stovek.

Šest kilometrů před koncem docházejí síly. Tomáš Strnad se pochodu účastní už potřetí, tak spalující slunce ale ještě nezažil. „Jezdím strašně rád. Je to třicet kilometrů strávených určitým druhem meditace. A s lidmi, kteří mají podobné zájmy a motivaci jako já. Teď už ale myslím sobecky jen na sebe. Na svoje nohy, na svoje spáleniny,“ říká Strnad.

Poslední kilometry do cíle přesto skupina urazí v plném počtu. „Vzpomínáme na ty, co tehdy nedošli. Jsme tu i proto, aby se to nestalo příště,“ říká Ostrčilík a pokládá k památníku květiny.