17. listopadu Brno spalo. Probudilo se do stávky

První zprávy o potlačené pokojné demonstraci, při které si pražští studenti připomněli smrt Jana Opletala při nacistické okupaci o padesát let dříve, Brňané zachytili z rozhlasu a od svých známých. „Společnost vřela. Brutální manifestace síly v době, kdy okolní režimy byly před zhroucením, byla rozbuškou,“ přibližuje atmosféru listopadových událostí v Brně bývalý studentský vůdce a přispěvatel do brněnského samizdatového časopisu Revue 88 Jiří Voráč.

Brněnský herec Miroslav Donutil, který později promlouval ke sroceným davům v Brně, hostoval 17. listopadu s Divadlem na provázku přímo v pražském epicentru. „Představení jsme museli přerušit, když do sálu přišel student, kterého policajti zmlátili, a řekl nám, co se venku děje,“ přiblížil Donutil.

Až do roku 1989 byl sedmnáctý listopad Mezinárodním dnem studentstva, teď už je Dnem boje za svobodu a demokracii. „Tehdy zmizel starý režim a přišel nový s demokratickými institucemi. Šlo jasně o přelomový mezník politické historie,“ poznamenal politolog z brněnské fakulty sociálních studií Lubomír Kopeček.

Začátek na „fildě“

Mnohé obyvatele Brna zastihl počátek převratu doslova v pyžamu. Již od rána následujícího dne, tedy v sobotu 18. listopadu, se však začali organizovat studenti z Filozofické fakulty tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Přes víkend založili stávkový výbor, do kterého kromě několika studentů patřili i tři zdejší profesoři. Dušan Šlosar, Jana Jelínková a Zdenka Rusínová.

V neděli se studenti sešli ve vyhlášeném podniku na Šelepce. „Tam jsme probírali, jestli je na každé fakultě někdo alespoň částečně o dění informovaný. V pondělí jsme pak šli do školy a všichni jsme o sobě věděli,“ vypráví bývalý student pedagogické fakulty Michal Přibáň. Vyučující na filozofické fakultě čekali v pondělí dvacátého listopadu za katedrami zbytečně. Studenti už do lavic nezasedli.

Místo toho začali bušit do psacích strojů, aby kopírovali texty, stanoviska a prohlášení. To začaly postupně napodobovat i další fakulty. „Nejpodstatnější bylo vytvořit tato informační centra, která se měnila v doupata stávkových výborů. Lidé si sem chodili pro zprávy, které jim noviny neposkytly,“ popisuje Přibáň.

Už v pondělí v pět odpoledne se shromáždily desítky tisíc lidí na první, ještě tiché, demonstraci na náměstí Svobody. „Zvuková aparatura ještě nefungovala. Zpívali jsme hymnu,“ přibližuje Voráč. V ten den vznikla i brněnská pobočka Občanského fóra.

Zpět do škol?

Následující dny v Brně přibývaly letáky, divadla rušila představení. „Studenti by se měli vrátit do škol,“ hrozila komunistická strana na hlavní straně vydání Rovnosti ze třiadvacátého listopadu. Ti se však nezalekli a v demonstracích vytrvali až do generální stávky o čtyři dny později.

I když se brněnské stávky od těch dalších po celé republice příliš nelišily, v jedné věci Brno vyniklo. A to v rozporu, jak se vyrovnat s dědictvím komunismu. „Brzy se objevil výrazný spor uvnitř Občanského fóra. Na jedné straně tábor Petra Cibulky, který měl o dekomunizaci radikálnější představu, a na druhé kruh kolem umírněnějšího Jaroslava Šabaty, který při volbách primátora v roce 1990 podporoval bývalého komunistického propagátora Pernicu. To byl zárodek dnešní situace,“ vysvětlil Kopeček.

Současní jihomoravští komunisté se od minulosti nechtějí distancovat. „V jistém smyslu na minulost navazujeme, i když původní strana nejsme. Změna jména by byla jen formálním symbolickým aktem,“ myslí si předseda klubu komunistů v brněnském zastupitelstvu Pavel Březa.