VYBERTE SI REGION

Bývalý židovský vězeň s číslem 115 597 říká: V Dachau mi zachránil život řezník

Brno /ROZHOVOR/ - Kvůli německé touze po vytvoření čisté rasy přišel během druhé světové války téměř o polovinu rodiny. „Zachránilo mě jen to, že jsem uvedl falešné datum narození. Jinak bych šel v Osvětimi hned do plynu," vzpomíná muž, který měl jako židovský vězeň číslo 115 597. Své jméno si nepřál zveřejnit. Deník Rovnost přináší u příležitosti blížících se sedmdesáti let od osvobození největšího nacistického koncentračního tábora jeho svědectví.

25.1.2015 5
SDÍLEJ:

Vězeň číslo 115 597.Foto: DENÍK/Lubomír Stehlík

Kdy jste zažil první represe kvůli svému původu?

Pocházím ze smíšeného manželství. Otec byl Žid, matka katolička. Předkové z otcovy strany asi po tři sta let žili v Pohořelicích. Můj dědeček tam byl ve třicátých letech dokonce starosta. V roce 1938 Němci zabrali Sudety. Zabrali nám dům a kvůli tomu jsme se museli přestěhovat do Brna.

Směl jste studovat?

Studoval jsem na gymnáziu v Křenové ulici. Dokončil jsem primu, do dalšího ročníku už jsem tam nemohl nastoupit. Začala platit omezení daná Norimberskými zákony. V Hybešově ulici tehdy vzniklo židovské gymnázium, jediné v českých zemích. Tam jsem pobyl ještě celou sekundu. Pak školu zavřeli a nesměli jsme studovat vůbec.

Která další omezení mířila proti brněnským Židům?

Nejdřív nacisté sestěhovali víc rodin do vybraných domácností poté, co jim zabavili jejich byty. Pak jim zakázali pracovat. Další opatření bylo omezení přísunu peněz. Nás se ale naštěstí spousta zákazů netýkala, protože matka byla katolička.

Nacisté označovali Židy za méněcennou rasu. Kvůli tomu je chtěli vyvraždit. Vy za tím ale vidíte něco jiného.

Přesně tak. Méněcennost byla jen zástěrka. Hodně jsem nad tím uvažoval a snažil jsem se najít jakékoli prvky té méněcennosti. Mojí metodou byla analýza držitelů Nobelových cen.

V čem spočívala?

Ceny se začaly udílet v roce 1901. Dodnes je dostalo kolem devíti stovek lidí. Asi 190 z nich jsou buď Židé, nebo poloviční Židé. Jestliže člověk dostane tak významné ocenění, tak asi musí pro svět něco znamenat. Němcům šlo jen o peníze. Byly to loupežné vraždy. Podobné loupeže byly už v patnáctém století ve Španělsku. Za rekonkvisty Španělé Židům zabavovali majetek a vyháněli je ze země. Později pokračovaly pogromy v dalších evropských městech až do druhé světové války. Dokonce i po válce bylo několik pogromů v Polsku a jeden v roce 1946 v Topolčanech na Slovensku.

Kdy jste dostal příkaz k transportu?

Protože jsem jen poloviční Žid, tak docela pozdě. Podle Norimberských zákonů deportovali nejdřív čistokrevné Židy. V dubnu 1943 ale i naše rodina přišla na řadu. V té době mi bylo čtrnáct, bratrovi o dva víc. Nejdříve jsme se i s matkou přesunuli do Prahy. Dál do ghetta v Terezíně už jsme jeli jen s bratrem. Dodnes vidím všechny ty matky, jak stojí na nádraží a mávají svým dětem, které už třeba nikdy neviděly.

Co se dělo po příjezdu do Terezína?

Dojeli jsme jen do Bohušovic, až do Terezína tehdy koleje ještě nevedly. Museli jsme do ghetta dojít pěšky. Tam nás místní lidé, které Němci pověřili, prohlíželi. Ze zavazadel vybrali, co se jim hodilo. Pak nás zavedli do domů, kde dřív byla kasárna. Další den ráno nás registrovali a přidělili nám práci.

Jak vypadal typický den?

Měli jsme pevnou sedmihodinovou pracovní dobu. Na starost jsme měli výkopy za městem. Po zbytek dne bylo volno. V prvních třech měsících jsme dokonce ještě dostávali balíky s jídlem od matky.

Jídlo strážní nezabavili?

Než dorazilo k nám, bylo v takovém stavu, že už ho nechtěli. Podařilo se mi taky si nějaký chleba navíc vydělat. Díky strýci, který mi zařídil práci v ševcárně, jsem si mohl pořídit ševcovské nářadí. Kůžemi ze starých bot lidí, kteří zemřeli, jsem ve volnu spravoval boty. Bez těch přídělů navíc bychom já ani bratr později Osvětim asi nepřežili. Pobyt v Terezíně měl i jednu výhodu.

Jakou?

V Terezíně byla shromážděná elita české kultury a vědy. Němci povolili, že si mohli umělci na půdě kasáren postavit improvizované divadlo. Nanosili tam lavice a hráli klidně i opery. Viděl jsem tam třeba Hubičku, Prodanou nevěstu, Brundibára nebo třeba Rigoletto. Když jsme bydleli v Brně, za kulturou jsme nikam nesměli. Proto jsme si to v Terezíně moc užívali.

Jak dlouho jste tam byli?

Asi rok a půl. Říkalo se, že děti ze smíšených rodin vůbec dál nepojedou. To přestalo platit v září 1944. Naložili nás do dobytčího vagonu. V jednom se nás tísnilo asi sto. Dali nám jeden kýbl, kam jsme chodili na záchod, a jednu konev s vodou na pití pro všechny. Než jsme se dostali do Osvětimi, trvalo to dva dny a dvě noci.

Muselo být hrozně těžké překonat cestu. Co jste dělal?

Teď už si ani nedokážu přestavit, jak jsem to mohl zvládnout. Ale utíkalo mi to lépe díky čtení. Měl jsem s sebou Tři kamarády od Remarqua, takové salátové vydání. Našel jsem si místo u okna, a dokud bylo aspoň trochu světlo, četl jsem. Každou stranu, kterou jsem přečetl, jsem vytrhnul a vyhodil z okna ven. Věděl jsme totiž, že už ji nedočtu.

Vězeň číslo 115 597.

Prodělal jste po příjezdu do tábora selekci?

Stejně jako všichni ostatní. Nezapomenu ale na první věc, kterou jsem viděl. Přijeli jsme brzy ráno a byla ještě tma. V dálce byly vidět asi šestimetrové plameny z komínů krematoria. Komíny ale nebyly vidět. Plameny tak šlehaly třeba patnáct metrů nad zemí. U brány stál doktor Mengele s několika příslušníky SS. Mengele jen ukazoval doprava nebo doleva.

Co to znamenalo?

Kdo skončil nalevo, toho už nikdo nikdy neviděl. Byla to jistá smrt v plynové komoře. Pravá strana znamenala aspoň nějakou naději. Pak nás odvedli do tábora. Ten tvořilo asi dvě stě domů. Jako první jsme zamířili k holiči. Civilní šaty jsme museli odložit, jen boty jsme si směli nechat. Pak jsme šli do sprch. Naštěstí nám tekla opravdu voda. Plynové komory totiž taky vypadaly jako sprchy. Když jsme se pak oblékli do přiděleného pruhovaného oblečení a vyšli ven, nemohli jsme se vzájemně poznat. Všichni jsme vypadali stejně.

V Osvětimi jste byl jen několik dní. Proč vás poslali dál?

V roce 1944 měli Němci už velké ztráty. Potřebovali pracovní sílu a mysleli si, že jim to Židé zachrání. Museli jsme proto znova před Mengeleho. Když byl asi v polovině selekce, stala se zajímavá věc. Lidé, kteří stáli nalevo, pochopili, že půjdou rovnou do plynu. Přeběhli proto k ostatním a pomíchali se s nimi. Doktor musel vybírat znova. Tehdy jsem před ním stál potřetí a naštěstí naposled.

Kam vás přesunuli?

Spojenecké armády tehdy vybombardovaly celé Německo a zničily i hodně továren, kde se vyráběla třeba letadla. Němci pak v Bavorsku začali stavět podzemní továrny. Poblíž nich vyrostlo jedenáct koncentračních táborů. V jednom jsme skončili i my.

Byla to asi tvrdá práce.

Každý den jsme museli chodit asi pět kilometrů pěšky do továrny, pak pět zase zpátky. Pokaždé jsme s sebou nosili několik nosítek, protože jsme každý den odnášeli několik mrtvol lidí, kteří to tam prostě nezvládli. Říkalo se, že doba, kterou je člověk schopný v táborech vydržet, jsou asi tři až čtyři měsíce. Můj bratr zemřel bez jednoho dne po čtyřech měsících od doby, co jsme dojeli do Osvětimi. Bohužel jsem ale při něm nebyl, když zemřel. Putoval jsem totiž do jiného tábora, on tam zůstal.

Jak jste se tedy dozvěděl, kdy přesně zemřel?

Němci měli dokonalou organizaci a evidenci. Vedli si údaje v knihách. S matkou jsme pak po válce bratra hledali. Ona pořád věřila, že se ještě vrátí. Záznam o jeho smrti jsme našli právě v jedné z nich.

Kam vás dál převezli?

Tábor se jmenoval Landshut. Byl snad ten nejstrašnější. V té době panovaly kruté mrazy. Oblečení jsme moc neměli. Nejhorší bylo, že zamrzla voda. Šest týdnů jsme se nemyli. Byli jsme plní vší.

V té době jste už měl za sebou několik krutých táborů. Jak jste na tom byl fyzicky?

V Landshutu se to na mně už projevilo. Jednu nohu mi zasáhla flegmóna, měl jsem ji zevnitř celou zhnisanou. Skoro jsem už nemohl chodit. Nastoupit do vlaku do Dachau, kam nás dál převáželi, byl už pro mě hodně velký výkon. Vážil jsem jen osmatřicet kilogramů.

Jak jste to tedy v Dachau zvládl? Nemohl jste přece pracovat.

Byl to vůbec nejstarší německý tábor. Vězni byli významní lidé. Politici nebo třeba církevní hodnostáři. Z Čechů například arcibiskup Josef Beran. A hlavně tam byla taky nemocnice. Umístili mě tam, pracovat bych nezvládl. Tam jsem po těch několika měsících poprvé spal v normální posteli.

To se tam o vás starali opravdoví lékaři?

To ne. Mě se ujal jeden holandský ošetřovatel, civilním povoláním řezník. Nohu mi naříznul, aby hnis odstranil. Pomohl mi taky poté, co jsem se nakazil skvrnitým tyfem. Dal mi léky, které mě zachránily. Úmrtnost na tyfus přitom byla čtyřiadevadesát procent. Za devět dní tábor osvobodili Američané.

V úterý uplyne sedmdesát let od osvobození Osvětimi. Právě tam se sejdou přední představitelé mnohých zemí. Jak se na tyto akce díváte?

Jsem rád, že se na nacistické zločiny nezapomíná. Ale nelíbí se mi, že státníci jen brečí krokodýlí slzy. Mnozí z jejich dědečků nebo tatínků se také podíleli na holocaustu. To by měli svým občanům také říct. Jediné státy, které své Židy nevydaly, byly Dánsko a Bulharsko. Chápu, že představitelé země jednali pod tíhou německé okupace. Ale existovala možnost na to nepřistoupit.

Zajímal jste se o to, jak skončili nacističtí zločinci?

Cítil jsem to jako povinnost. A moc mě mrzí, že někteří se trestu nedočkali. Třeba Mengele dožil v Argentině na vatikánský pas. Přitom má na svědomí asi milion nevinných lidských životů.

Byl jste se po válce podívat na místa, kde jste tak trpěl?

Vypravil jsem se jen do Terezína. O svých zážitcích z té doby jsem padesát let s nikým nemluvil. Nevyprávěl jsem o tom ani své ženě. Asi až před patnácti lety zorganizoval režisér Steven Spielberg audiovizuální svědectví pětapadesáti tisíc přeživších vězňů. Všechna jsou uložená v muzeu u Los Angeles. Vybraných pět set svědectví, mezi nimi i moje, použil k výuce na amerických školách. O svých zážitcích jsem vyprávěl také na několika moravských školách.

Autor: Hana Florianová

25.1.2015 VSTUP DO DISKUSE 5
SDÍLEJ:

Ideální teplota pro výrobu čokolády? Patnáct až dvacet stupňů

Kuřim /ZA ZAVŘENÝMI DVEŘMI/ – Žena v bílém oblečení s čepicí na hlavě obsluhuje stroj, ve kterém se čokoláda nahřívá, aby se z pevných kuliček stala tekutina pro nalévání do forem. K přístroji si musí vylézt na štafle, odkud kousky belgické čokolády sype dovnitř. Hmota se musí neustále míchat. Další zaměstnankyně obsluhuje stroj s mnoha tryskami, ze kterých neustále v intervalech asi třiceti sekund vytéká čokoláda. Umisťuje pod ně formy a poté dává na váhu. Ve formě je podle velikosti vždy několik stejných tvarů. Třeba stromky se vyrábí po dvou, zato malá autíčka po patnácti. Výrobě čokolád ve firmě Fikar se věnuje další díl seriálu Rovnosti nazvaného Za zavřenými dveřmi.

AKTUALIZOVÁNO

Doprava na Zvonařce zkolabovala. Autobusy se opožďovaly i o hodinu

Brno – I desítky minut v kolonách. S takovým zdržením museli počítat řidiči, kteří ve středu odpoledne projížděli ulicemi Zvonařka a Plotní. Kvůli vážné dopravní nehodě a jejímu následnému vyšetřování doprava v ulicích zkolabovala. Auta, autobusy i tramvaje linky 12 uvízly v kolonách. Situace se zlepšila až před půl sedmou hodinou večer.

Z okolí hlavního nádraží mizí zápach moči, žvýkačky a nedopalky

Brno – Stovky nedopalků a žvýkaček, které ještě minulý týden zdobily okolí hlavního vlakového nádraží v Brně, mizí. Město a městská část od prvního prosince spustily nový systém nepřetržitého úklidu. Ve středu jej politici kontrolovali.Podle Iva Rubeše ze společnosti Ave cz odpadové hospodářství je na úklidu nejtěžší hlavně množství odpadu. „Na takových místech totiž jen přibývá, nemůže se přestat ani na chvíli," sdělil.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies