O dva roky později u nadějné hráčky lékaři zjistili srdeční vadu. S hokejem byl konec, deváťačka Lucie má ale jasno.

„Počkám si na operaci. A budu zase chytat,“ tvrdí.Bruslit prý uměla dřív, než se naučila chodit. „S hokejem žiju odmala. V bráně chytal táta i děda. A protože bráchovi se do toho nechtělo, zbylo to na mě,“ směje se dívka.

Den, kdy se stala fanynkou brněnské Komety, si vybavuje přesně. „Byly mi tři. Taťka mě měl hlídat, potřeboval ale odehrát důležitý zápas. A tak mě vzal s sebou,“ říká Lucie.

Pak už se prý tatínek nestačil divit. „Začala jsem hokej sledovat a bombardovala ho otázkami. Tati, tomu nerozumím! Tati, jak to pískají?“ líčí dívka, která o sobě mluví zásadně jako o gólmanovi.

S chytáním navážno začala, když jí bylo osm let. Nábor do Komety byl jen pro kluky, trenér ale udělal výjimku. Nelitoval. „V bráně jsem všechno vychytala,“ říká patnáctiletá Lucie.

Při jednom z utkání ale měla smůlu. V šatně na ni spadla taška a přerazila jí obě holeně. Desetiletá hráčka putovala na operační sál a následky zranění nese dodnes. „Zítra nastupuju na další operaci. Ta hlavní mě ale čeká až mi bude šestnáct. Přišlo se totiž na to, že mám slabé srdce a rozštíplou chlopeň,“ vysvětluje dívka.

Do té doby musí hokej zůstat stranou, gólman týmu Bobrů modré šlechty to ale nevzdává. „Chci se hokeji věnovat i dál. Můj vzor je Sasu Hovi. Skvěle chytá a ještě na ledě po zápase dělá psí kusy. Je to tak trochu blázen. Jako já,“ směje se Lucie.