VYBERTE SI REGION

Emigrantka Michlovská: Komunisté nám zničili život

Ladná /ROZHOVOR, INFOGRAFIKA/ - Život Ludmily Michlovské by vydal na román. Jako dcera bohatého sedláka si po únoru 1948 prošla peklem. Později emigrovala do Rakouska, kde se roky starala o uprchlíky. A našla si tam také slovenského přítele. Když se po listopadové revoluci vrátila do rodné Ladné na Břeclavsku, nalezla kdysi prosperující statek v rozvalinách.

7.3.2010 8
SDÍLEJ:

Rodačka z Ladné Ludmila Michlovská.Foto: Archiv Ludmily Michlovské

A místo zahrady skládku stavební sutě. S druhem si s tím poradili po svém: místo brambor a zeleniny na místě vysadili lesík s osvětlenou promenádou, altánkem a vlastní boží mukou. Mnohé obyvatele Ladné tím šokovala, stejně jako svou upřímností. „Od určité doby jsem zvyklá říkat každému všechno na rovinu. Je to kvůli mé duševní hygieně,“ říká čtyřiasedmdesátiletá žena.


Narodila jste se v bohaté sedlácké rodině, což váš život asi dost poznamenalo, že?
Bohužel ano. V roce 1951 otce zavřeli a během tří dnů odsoudili na deset let. V padesátých letech, kdy se zakládala JZD, to tak chodilo. Můj otec byl členem Agrární strany, všechno řešil s vtipem a to komunistům velmi vadilo. Jeho kamarád řekl večer po stranické schůzi mé matce: Je to špatné, jeden musí z obce pryč. Jako odstrašující případ. Odsoudili ho za sabotáž a další vymyšlené nesmysly. Můj otec přitom nikdy nedělal sociální rozdíly, k žebrákovi se choval stejně jako k boháči. V té strašné atmosféře mu to ale nebylo nic platné. Mně bylo tenkrát patnáct let, chodila jsem druhý rok na ekonomickou školu, když ho odsoudili.

Co bylo dál?
Zabavili nám veškerý majetek. Vzali veškeré hospodářské stroje, dobytek. Nemohla jsem se vdát, neměli jsme ani na krajíc chleba. Přes svátky nám chodily výhružné dopisy, že nás vystěhují. V tomto proti nim byli i nacisté břídilové. Jestli nám chtěli komunisti ukrást majetek, prosím. Ale neměli žádné právo takto zničit naše životy.

Jak jste se bránili?
Když teta zemřela, koupili jsme dům po ní. To bylo v roce 1956. Národní výbor nám ale dělal velké problémy, nechtěl nám dům prodat. Prý že v něm zřídí knihovnu nebo zdravotní středisko. Po letech jsem se pak dozvěděla, že nás chtěli přesunout někam na Karlovarsko. Matka na tom v té době byla nervově velmi špatně. Jednou v podvečer přišla na národní výbor a řekla jim, že je prosí, ať ji a její tři děti přijdou vystřílet, protože už nemůžeme, máme toho dost.

Kde jste vzali peníze na nákup domu?
Museli nám půjčit příbuzní a zbytek jsem pak splácela já. Měla jsem jediná trochu slušný příjem, pracovala jsem za šest set korun v hospodářském družstvu v Břeclavi. Splácela jsem tři sta korun měsíčně, zbytek jsem dávala domů. Jen kilo cukru se tehdy běžně kupovalo za sto korun. Ještěže jsme měli zahradu, kde jsme zasadili rajčata a okurky, které jsme pak odevzdávali.

Kde jste pracovala?
Po celou dobu, než jsem emigrovala, jsem pracovala v mzdové účtárně nebo na osobním oddělení. Ať už v mlékárně, spojeném velkoobchodě, okresním stavebním podniku nebo Čedoku. Vděčím za to vlastně svým rodičům. Tehdejší předseda KSČ v Ladné byl synem lidí, kteří u nich pracovali. Byl to solidní člověk, nikdy nezapomněl, že rodina mé matky jim kdysi velice pomohla. Měl na mě vystavit posudek, aby mě přeřadili na horší práci. On ale na ty požadavky nereagoval. Když za ním přijeli, řekl, že mě nezná, že v Ladné roky nežil a že jeho svědomí mu nedovolí, aby napsal něco špatného.

Kdy vás napadlo, že utečete?
V roce 1968 emigroval náš kamarád, odjel do Vídně na veletrh a už se nevrátil. Slíbili jsme mu s bratrem, že pokud to bude možné, přijedeme za ním. Napsal nám, ať si dáme pozor, aby nám neujel poslední vlak. Co prý v Československu ještě děláme, že se náš otec musí v hrobě obracet. Přečetli si to a šest, sedm roků jsem pak nemohla ani do Jugoslávie.

Jak se vám tedy nakonec podařilo vyklouznout?
Museli jsme počkat až do roku 1981. Pomohli nám lidé, kteří nás znali z dřívějška a věděli, jací jsme. Když mi zamítli Jugoslávii, tak jsem jim nechala pas ležet na úřadě. Vedoucí Čedoku, kde jsem pracovala, mi později řekl, že se bude snažit, abych někam mohla jet. Tak jsem pro mě a pro bratra koupila zájezd do západního Německa. Když jsem dostala výjezdní doložku, byla jsem úplně mimo. Věděli jsme, že tam zůstaneme. V den úmrtí mojí matky mně bratr řekl, že už tu nemáme žádné pouto a při nejbližší příležitosti odjedeme.

Znamená to, že jste nejeli přímo do Vídně?
Jeli, Vídeň byla naše první zastávka, měli jsme tam prohlídku města a nocleh. Odešli jsme z autobusu a obrátili se na Charitas jako normální utečenci, bez jakékoliv protekce a známostí. Prošli jsme si tím, čím každý druhý. Azyl jsme měli vyřízený hned, asi během tří týdnů, ale vzhledem k tomu, že emigrantů bylo v té době strašně moc, museli jsme jedenáct měsíců čekat na vydání dokladů.

A vy jste se rozhodla, že budete pomáhat dalším emigrantům.
Ano, bratr našel coby elektroinženýr uplatnění na univerzitě v Grazu a já jsem si řekla, že v Charitas nám pomohli, tak bych jim to měla nějak vrátit. Tenkrát utíkalo hodně Poláků, takže za jedenáct měsíců v penzionu jsem se naučila slušně polsky. Rakušané se mě ptali, jestli bych rozuměla a mohla tlumočit. Řekla jsem, že ano, i rusky. Začala jsem tedy chodit do kursu němčiny na univerzitě a pracovat v Charitas. Měla jsem na starosti kontakt s uprchlíky. A pak i účetnictví, pokladnu a peníze. Vydržela jsem to dělat třiadvacet let, až do roku 2005.

Nezkusila jste nic jiného?
Ale ano, když se snížil počet emigrantů, dělala jsem v Charitas jen na poloviční úvazek. Tři roky jsem pracovala na faře ve Stefansdomu a další tři roky vařila v augustiniánském klášteře ve Vídni. Měla jsem i nabídku z jedné restaurace, kde by mně dávali hodně peněz. To ale pro mě nebylo důležité.

Jací byli lidé, kteří utíkali za hranice?
Jak kdo, byly to desetitisíce lidí, denně třeba kolem dvou stovek. Mezi nimi i řada agentů vyslaných Státní bezpečností. Poznala jsem také chartisty a nerada bych se někoho dotkla, ale byla to banda. A to včetně některých přátel Václava Havla. U většiny lidí šlo brzy poznat, proč vlastně emigrovali. Když měl někdo v domovské zemi skutečně problémy, tak se choval úplně jinak než ten, co hned požadoval třípokojový byt s ústředním topením. Jen málo uprchlíků zůstávalo v Rakousku. Spolupracovali jsme proto s různými ambasádami. Charitas žadatelům po dobu konzultací zajišťoval ubytování a peníze na stravu.

Jaké národnosti mezi emigranty převažovaly?
Klienti se měnili podle situace ve světě. V osmdesátých letech to byli převážně Poláci, Češi, Slováci, Maďaři a Rumuni. Později přicházeli hlavně Jugoslávci, Albánci, ale také uprchlíci z Afriky.

Našla jste si v Rakousku i nějaké přátele?
Ano, několik. Dokonce i poměrně známé lidi. Skamarádila jsem se třeba s lichtenštejnskou princeznou Eleonorou Marií, sestřenicí knížete Hanse Adama II., která byla ve Vídni vedoucí azylového oddělení. Několikrát byla i tady u nás v Ladné. Je strašně příjemná. Nikdy nezapomene na moje narozeniny, já jí zase vozím vánoční cukroví. Chtěla u nás do kostela, protože jej stavěl její strýc. Byli jsme i v Lednici a ve Valticích.

Kdy jste přijela poprvé zpátky na Moravu?
Až po roce 1990. Jenom jsme šli na hřbitov, koupila jsem pro rodiče a všechny známé květiny. Pak jsme přijeli na jaře na pohřeb souseda. Neměla jsem se kam vracet. Jela jsem kolem rodného domu, kde bydleli alkoholici, v zahrádce rostly dvoumetrové kopřivy, na dvoře byl velký nepořádek, všechno bylo zdevastované. Než přišli Rusové, mělo v něm JZD kanceláře. Pak ale začalo dům pronajímat a šlo to s ním z kopce.

Takže jste začala bojovat o vrácení rodinného majetku?
Přesně tak. Známý advokát nám volal do Vídně, že bude sledovat vydání restitučního zákona. Díky tomu jsme byli mezi prvními, komu domy vrátili. Měli jsme velké štěstí, že v prvním obecním zastupitelstvu seděli spříznění lidé. Byly to ale přesto tahanice a soudy, než se domy uvolnily, a lidé, kteří v nich bydleli, se odstěhovali.

A vy jste se vrhli do oprav.
Ano, protože dům byl ve strašném stavu. Josef, můj druh, je tady vlastně od té doby zaměstnaný osm hodin denně. Museli jsme předělat okna a znovu zasadit vanu v koupelně. Vůbec nebyla napojená na odpad. Do výšky jednoho metru bylo všechno mokré a shnilé. Jenom z koupelny jsme vyvezli asi čtyřicet koleček plných bahna. Netekla tady voda, takže jsme vždycky špinaví sedli do auta a jeli do Vídně, kde jsme se teprve umyli. Až do roku 2005, kdy jsem byla zaměstnaná, jsme sem jezdili jen na víkendy. Ve Vídni a Ladné žijeme střídavě vlastně dodnes.

Proč jste ten dům plný špatných vzpomínek prostě neprodala?
Nešlo to. Pořád jsem měla před očima, jak moje matka trpěla, když musela chodit kolem a přes otevřené okno viděla na zdi viset ty Gottwaldy a další sebranku. Za všechny předky, kteří se tam nadřeli, nás to nesmírně uráželo. Dům jsem nespravovala s vidinou víkendového sídla, ale proto, abych z něj smyla všechnu tu pohanu a vrátila do něj znova atmosféru, která v něm kdysi panovala. Můj otec vždycky pomáhal celé dědině, všechno zařizoval. Dobrovolně a rád. I teď, když se na něco vybírá, začíná se u našeho domu.

Jak si myslíte, že se na vás dívají dnešní obyvatelé Ladné?
Nevím, nikam moc nechodím, jenom do kostela. Přesto ze zajímám o to, co se v obci děje. Každému chodím na pohřeb, na hody míváme i třicet hostů. Nová přátelství ale moc nenavazuji. Odešla jsem kvůli poměrům ve společnosti a nevěřím, že se její charakter příliš změnil. Společnost mě v podstatě vyhnala z domu a znemožnila mým rodičům, aby mi zajistili vzdělání nebo dali nějaké peníze. To já jsem se ještě musela starat o ně. Na tom, že bychom se tu teď nějak začali začleňovat, nevidím nic dobrého.

Proč? Doba se přece změnila.
Když jsem se po letech vrátila a viděla ty lidi, cítila jsem, ještě než promluvili, že jsou jiní, než jsem teď já. Říkala jsem si, že musím být potichu, že je to jenom moje zaujatost. Ale potom jsem si vzpomněla, že když jsem přišla do Vídně a promluvila jsem, také někteří ztichli a nic na to neřekli. Bylo zajímavé, když jsem se pak vrátila po víkendu do Rakouska, v pondělí mně hned telefonovaly tři známé, původem také Češky, a říkaly, že mají úplně stejnou zkušenost.

Co vám na současných poměrech v České republice vadí nejvíce?
Arogance a přehnané, ničím nepodložené sebevědomí. Lidé ohrnují nos nad spoustou věcí, a přitom sami nemají úroveň. Z nejvyšších míst se pořád mluví o pokoře, ví ale vůbec někdo, co to slovo znamená? Mezi lidmi není žádná ohleduplnost. Nechci říct, že v Rakousku je všechno perfektní, ale když jdu tady po městě, potkávám neuvěřitelně vymaškařené padesátileté ženy s nosy nahoru. To v Rakousku nevidíte. Lidé se tam k sobě chovají lépe, bez ohledu na sociální postavení.

Myslíte někdy na pomstu?
Jsem věřící člověk, proto odplatu nechávám na tom, kdo je nad námi. Navíc jsem byla doma vychovávaná tak, že chybu musím vždycky hledat nejdříve u sebe. Když jsem byla mladší, měla jsem víc temperamentu a z pomsty bych možná dokázala i někoho oběsit. I když při uklízení vždycky vynáším pavouky ven, nedokážu je zabít.

Kde se dnes cítíte doma?
Kdyby mně dali vybrat, jestli zůstanu v Rakousku, nebo tady, pojedu do Vídně. Držím tam byt, ve kterém po většinu času nikdo není. Jezdím tam zhruba každých čtrnáct dnů na dva až tři dny. Stojí mě to deset tisíc korun měsíčně. Ale dokud můžu, dám ty peníze ráda. Nedovedu si představit, že bych si tady v klidu lehla a řekla si, že ve Vídni už není doma. To zlo, které tady bylo, se do mně dostalo tak hluboko, že to nejsem schopná překročit. Pro mě domov znamená místo, kde se cítím dobře a bezpečně. A to je Vídeň. Určitě to není tam, kde mi tolik ublížili a kde se to podle mě hned tak nespraví.

Kdo je Ludmila Michlovská.

Autor: Michal Šupálek

7.3.2010 VSTUP DO DISKUSE 8
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

O Seniorbus je enormní zájem. Na jízdu lidé čekají i šest týdnů

Brno /FOTOGALERIE/ – Seniorbus, který usnadňuje cestování brněnským seniorům či lidem s postižením, jezdí už půl roku. Měsíčně přepraví okolo devíti stovek lidí. „U pětaosmdesáti procent cestujících jde o seniory, zbylých patnáct tvoří lidé se zdravotním postižením," vyčíslila mluvčí brněnského dopravního podniku Barbora Lukšová.

Učí děti zpívat, celému souboru ušila kroje

Bílovice nad Svitavou - Osmnáctým rokem zpívají děti koledy ve folklorním souboru Bystrouška pod vedením Bohuslavy Hamákové. Letos se zpěvem a tancem připojí k akci Česko zpívá koledy pořádané Deníkem po celé republice. Společně s pěveckým sborem Bach a divadelním spolkem Bota rozezní Bystrouška své hlasy v Bílovicích nad Svitavou na Brněnsku potřetí.

Odejde Zbrojovce snajpr? Útočník Škoda je v kurzu

Brno - Na podzim nastřílel deset branek, vyšvihl se do čela pořadí kanonýrů vedle renomovaného Davida Lafaty. Brněnský fotbalista Michal Škoda se v zimním přestupovém období patrně stane horkým zbožím. Už kolem něj také někteří zájemci krouží. „Mám nějaké informace od manažera, ale spíš čekám na něco konkrétního, zatím je to jen oťukávání, což moc neřeším," odvětil Deníku Rovnost útočník Zbrojovky.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies