„Bylo nám sedmnáct nebo osmnáct let, studovali jsme v Brně strojní, chemickou či textilní průmyslovku a Němci nás nasadili jako pomoc do svých měst, která začínali opouštět,“ vzpomíná Jaroslav Fišer. Třiaosmdesátiletý Brňan spolu s Janem Zieglerem napsal o svých zážitcích knihu s názvem Zatraceně ztracená generace.

Němci nasazovali na odklízení trosek po náletech a záchranářské práce mladé lidi z celého protektorátu. „Dohazoval jim je například i ředitel naší strojní a elektrotechnické průmyslovky Buiniak,“ vzpomíná Fišer. Studenti z protektorátu odcházeli hlavně do měst v Porúří, velkých přístavů a velkoměst Německa.

„Hned po příjezdu do Berlína jsme zažili první nálet. Byl to šok, domy byly zbořené a my v nich hledali mrtvé. Houkání sirén byla každodenní rutina,“ popisuje muž, jehož otce zabilo v Kounicových kolejích gestapo kvůli tomu, že byl členem Červeného kříže.

Fišerova skupina asi šedesáti lidí měla původně zůstat v Berlíně šest neděl. Jejich nucený pobyt se nakonec protáhl na dlouhých pět měsíců. Nejkrušnější období přišlo zhruba měsíc před Vánoci, 22. listopadu 1943. Angličané začali shazovat na Berlín svoji „předvánoční nadílku“. Tenkrát začala velká bitva o Berlín, které se krycím jménem říkalo Armageddon.

„Ten večer jsme šli do kina. Byla velká mlha a nikdo z nás netušil, že nás Angličané navštíví. Najednou se začal snášet déšť ničivých pum největšího kalibru, které byly plné hořlavin. Utekli jsme do krytu pod kinem,“ vypráví Fišer.

Další den se bombový útok opakoval. Při těchto dvou náletech zemřelo v Berlíně přes tři tisíce civilistů. Bomby každým dnem měnily Berlín v město trosek a popela.

„Nemohli jsme zachraňovat tisíce zasypaných při náletech. Ti si museli pomoct sami. Spravovali jsme komunikace a vše potřebné pro běžný život,“ vysvětluje Fišer.

Ještě před návratem do Brna začátkem roku 1944 zažil Fišer spolu se svými souputníky asi nejohnivější Vánoce v životě. „Pod pomalu padajícími stromečky ze světlic nám Angličané na Ježíška nadělili fosforové bomby. Sněžily při tom opravdové vločky,“ vzpomíná poeticky Fišer.