Působí skromně. „Raději než medaili bych uvítal peníze, za které bychom pořídili další vybavení stanice,“ říká Racek.

Ocenění ho potěšilo a oslavil je. Jedním pivem. Hned další den totiž zase nastoupil do služby.

„Kamarád kdysi řekl, že stačí deset let na to, aby hasič zažil všechny možné zákroky,“ vzpomíná. A je toho hodně, co musí hasiči zvládnout. Od vyprošťování koček ze stromů až po zásahy při povodních.

„Jsou to kolikrát komické situace, když vyjedete do terénu, abyste například bezmocné a bezradné babičce zachránili kočičku, a její zvíře hned po vašem příjezdu a přistavení žebříku samo seskočí dolů,“ vypráví hasič Racek.

Takových zbytečných a poměrně veselých výjezdů však není moc. Většinou jde o mnohem vážnější situace, které pokaždé nekončí šťastně. „Největší radost mám, když je po zásahu a nikomu se nic nestane,“ říká Racek. Přitom nemusí jít jen o zachraňované, ale také o zachránce.

„Byly i chvíle, kdy mne manželka žádala, abych toho nechal. Vyděsil ji požár kasina u brněnského hlavního nádraží, který dva hasiči nepřežili,“ připomíná tragickou událost Racek.

Právě obavy, že pokud by se mu něco stalo a rodina zůstala nezaopatřená, jsou důvodem jeho rozčarování nad novým služebním zákonem. „Připadne mi to hodně nedůstojné. Lidé, kterých se služební zákon týká, práci obětují život. Stát je za to na oplátku odmítá ocenit odpovídajícím způsobem,“ tvrdí Racek.

Přesto má práci rád. Netají se tím, že se mu stýská po práci „mokrého hasiče“. Tak se totiž v hantýrce říká těm, kteří jezdí k zásahům. Jenže těžiště velitelské práce spočívá v papírování, jen výjimečně se stává, že by se také on aktivně zúčastnil výjezdu. A nepopírá, že ho to mrzí. „Pokud by mi někdo nabídl, abych se vrátil k mokrým hasičům, neváhal bych ani chvilku,“ říká Racek.